4ward

Harmony Korine vás nechá prožít vzpomínku, kterou jste neměli. Gummo naplňuje umělecké úsilí o zachycení momentu v čase, pohybu, emoce apod., především proto, že jde o improvizační hru, jejímž cílem je míchat (pravdu a lež, hudbu všech druhů, obrazové formáty, nebo např. střihové a zvukové postupy). Nesnaží se sdělovat, mluvit, popisovat, zhodnocovat a právě tím řekne mnohem víc. Není to svět zamčený do krabice, ale prostě nápodoba světa ponechaného v celé šíři a zároveň jasné ztělesnění filmového média. U většiny filmů se můžeme ptát: o čem to je, co tím autor chtěl říct? V případě Gummo se ptáme: kam se podíváme, co nám Harmony Korine ukáže?

Zápis do deníku, 12.5.2009 Přehrávám si na televizi první DVD s filmem od jakéhosi Davida Lynche. Vybíral jsem kvůli mysterióznímu žánru a obálce. Vůbec netuším, že filmu předcházel seriál a nerozumím tomu, co vidím na obrazovce. Ovšem okamžitě mě uchvacuje tajemná mytologie, expresivita a kontrast agresivity s naivitou. Šokují mě herecké výkony a nepředvídatelnost vývoje situací, fascinuje mě svícení. Během následujícího roku skupuji vše od Davida Lynche, co v obchodech a na internetu najdu a následně zkouším podle vzoru těchto filmů - a manifestu Poznámky o kinematografu od Roberta Bressona - natočit svůj vlastní film. Zápis do deníku, 7.9.2017 Přicházím na projekci filmu v kině Porepo. Lynchovy filmy jsem již nejméně přes rok zcela zanedbal. Až při ztlumení světel a úvodních titulcích mi dochází, na jaký film jsem to vlastně zašel. Oživují se mi vzpomínky a každý obraz a zvuk mnou projíždí jako rána bleskem. Sedím zamáčknutý silou filmu do sedačky od začátku do konce. Každá změna rakurzu, svícení, každý tón a pohyb či slovo herce vnímám všemi smysly jako součást jedné velké symfonie. Konečně vnímám film izolovaně od celého popkulturního kultu kolem Twin Peaks. Fire Walk With Me využívá téže mytologie, ale jedná se o samostatné dílo. Pochopitelně. Osobní zpověď autorské obsese, vnitřních démonů, které formou arteterapie tvůrce promítá na plátno s maximálním citem pro pravidla filmové řeči a surrealistické principy organiky materiálů a antropomorfie. Ne nadarmo mne film před lety oslovil. Inspirace mě opět prostupuje a tak nyní musím zahánět vlastní autorské démony.

Esence sebedestruktivního hnutí osmdesátých let, důkladně rekapitulující a komentující romantické tragedie spolu s godardovskými pastišemi amerických akčních technicolorů.

Esej o trýznivosti vzpomínání, nezastavitelném plynutí času a nenaplnitelné snaze zachytit, kontrolovat život, který je navíc natočen tak magicky, nostalgicky, že sám zůstává vypálen v mysli. Obzvlášť nezapomenutelné jsou momenty zdánlivě banálních procházek muzeem, parkem a samozřejmě vzpomínka na Vertigo spolu s oním jedním otevřením očí.