Krajina ticha a temnoty

Film, který divákům zprostředkuje nahlédnutí do života hluchoslepých lidí. Hlavní hrdinka měla po úrazu hlavy v dětství problémy se zrakem, až v patnácti letech oslepla a v osmnácti začaly její rychle se horšící problémy se sluchem. Je tu vysvětlen základ Lormovy abecedy pro dotykovou komunikaci s hluchoslepými. Pak ovšem i otřesné případy dětí, které se hluchoslepé narodily, nikdy nepochopí abstraktní pojmy a jejich svět si nikdo neumí ani představit. Hodně silný dokument (90%). (06.07.2018)

Hm, svým způsobem nejsilnější dokument viděný za poslední roky. A to i přes své stáří. Pokud bych se dostal do opravdu tíživé životní situace, doufám, že si vzpomenu na Fini Straubingerovou. Protože to s jakým entuziasmem se snažila pomáhat druhým, stejně postiženým lidem je dech beroucí! Formálně vlastně jednoduchý koncept, kdy se seznámíme s osudem Fini a pak objíždíme nejrůznější hluchoslepé v Německu. Ale s každým tím človíčkem si jednak uvědomíte, jak strašně těžký úděl měli a zároveň jak silná osobnost FS byla. Obrovský přínos je v tom, jak člověk aspoň na chvíli ocení, jak dobře se vlastně má, když může obyčejně komunikovat s druhými... Doufám, že situace hluchoslepých se za ta desetiletí zlepšila. A říkám si, že tohle bylo téma na časosběrný dokument neb další život oněch lidských duší nemůže nikoho nechat chladným. 53. KVIFF (05.07.2018)

Werner Herzog nás bere na exkurzi do krajiny ticha a temnoty - mezi osoby, které kvůli svému závažnému postižení zraku a sluchu ztratily téměř veškerý kontakt s okolním světem. Pro mnoho z nás něco nepředstavitelného a nepopsatelného. Režisérův komentář je tentokrát velmi omezený. Herzog promlouvá jen ve chvílích, kdy je nezbytně nutné popsat situaci. Jinak nechává promlouvat ty nejpovolanější - osoby, o kterých tento smutný příběh je. Po zhlédnuté vám rozhodně do zpěvu nebude, ale budete chovat sakra velký respekt k těmto lidem, kteří se s takovým obrovským odloučením dokáží naučit žít. [KVIFF 2018] (01.07.2018)

Jo, být hluchoslepý musí být pěkně na hovno. Ale jsem moc velký cynik, abych se hodinu a půl dívala na mluvící hlavu paní, která vykládá jak hladila jelena. A pak se dívat, jak hladí kaktus. Ale on ten Herzogovský cynismus (který tolik miluju na jeho fikčních filmech) místy probleskne (scéna s plody kaktusu nebo bambusem v botanické zahradě), o to víc překvapuje podkreslení nediegetickou hudbou (co to je? Je to hrozně slavné...), která z diváka emoce jen ždímá. (Seminář archivního filmu Uherské Hradiště 2011) (08.05.2011)

Když se středobodem světa stane vaše dlaň. Je prostředkem komunikace, setkání s lidmi, se světem, možností předat lásku, emoce a ukázat empatii. Možností, jak opustit vlastní pouta tmy a ticha. Herzog objevuje, co se za těmito pouty skrývá, co je uvnitř tmy. Sleduje obdivuhodnou Fini Straubinger, která ohluchla a oslepla v průběhu svého života, děti, které se s absencí těchto smyslů již narodily, i další osudy. Máme tak možnost přiblížit se k jejich pro nás vzdálených životů, poznat prakické způsoby komunikace a práce s těmito osobami. Straubinger má i přes své životní břemeno neskutečně síly a optimismu, které přenáší na ostatní, snaží se organizovat a poskytovat pomoc ostaním a otevírá témata, která byla na počátku 70. let v Západním Německu neznámá a neprozkoumaná. Herzog přitom úspěšně zachycuje směsici lehkosti i tíhy křehkého světa beze slov a obrovskou sílu, která se v této křehkosti skrývá, a přináší tak i pro dnešní dobu zásadní dokument. (07.07.2018)