krokodlak

"Každý chemický proces je zpočátku zmatečný a chaotický. Jde jen o to poznat zákonitosti, aby výsledkem byl co nejefektivnější výrobek", pravil bývalý ředitel chemičky, která je středobodem pátého dílu. Opět tak sledujeme vcelku syrový obraz dobových poměrů v průmyslu. Docela překvapivé je zařazení postavy zklamaného sesazeného exkomunisty v melancholickém podání Martina Růžka. Čím dál tím rušivěji oproti tomu působí paternalistická absence subsidiarity u Pláteníkem (a jeho sekretářkou) řešených záležitostí, neboť se zabývá i řádným odvozem popelnic. Dialogy na pražské schůzi na ÚV KSČ to dotáhly až do skvělé písně dua Richter a syn "O našich prohrách" (https://poli5.bandcamp.com/track/o-na-ich-prohr-ch).

Tentokrát máme tu čest s hédonistickým a podvodným ředitelem dolu ve skvělém podání Čestmíra Řandy aneb s gustem zobrazované povolené nešvary opět převyšují klady. Krásně se vybarvuje i dekadentní svazák v půvabně slizkém ztvárnění Břetislava Slováčka. Až nečekanou existenciální hloubkou oproti tomu disponuje Valův lehce vyhořelý funkcionář.

"Celý naše budování musíme dělat jenom s lidma, který máme, nikdo nám žádný jiný nedá." Třetí epizoda sice nenabízí tolik absurdit jako ty předchozí, ale za to je vcelku poučnou sondou do temných zákoutí dobové personální politiky.

Sice jsem trochu postrádal freudiánskou grotesknost následujících Švankmajerových filmů (které mě, na rozdíl od kritiků hlasujících o nejlepších polistopadových snímcích, oslovily více), neboť jde vlastně spíše o expresionistické než surrealistické dílo, avšak vzhledem k věcem mezi nebem, zemí a peklem nemohu jít pod pět hvězdiček. Film je totiž strhujícím testamentem geniálního (a i přes svou popularitu vlastně poněkud nedoceněného) herce Petra Čepka, který se již těžce nemocný rozhodl věnovat zbytek svých sil tomuto i pro zdravého herce vysoce náročnému počinu. Vidím tu pozoruhodné paralely se závěrem života a díla Davida Bowieho. Je vůbec milým paradoxem, že zrovna Švankmajer se svým spíše loutkohereckým přístupem dokázal opakovaně nabídnout hercům jejich životní příležitosti, asi je to dáno odbouráním superega a ega, což se překrásně projevilo kupříkladu u zdivočelého Jana Třísky v Šílených. Svou poslední a taktéž dosti pikantní roli v Lekci Faust odehrál i někdejší Přednosta stanice Antonín Zacpal, kterému s pokročilým věkem přibylo mnoho charismatu, a pěkně sugestivní tu byl i Jan Kraus. Vizuální složka je jako vždy u Švankmajera okouzlující, akorát by možná animace mohlo být o něco více. Rozbor obsahu ponechávám raději povolaným faustologům.

Šaráda pokračuje… Tentokrát se setkáváme mimo jiné s nejepičtějším záběrem na paroží v dějinách kinematografie, s mezinárodním skandálem s opilým Dánem či s barvitě vykreslenou dekadencí svazácké diskotéky. Korunu všemu nasazuje triumfální závěr s hokejem.

Tušil jsem, že pro mě Spiklenci slasti budou představovat jeden z vrcholů polistopadové kinematografie, avšak nečekal jsem, že zrovna Jan Švankmajer by se svým odporem vůči konzumní kultuře mohl vystavět celovečerní pomník celebritě, a sice hlasatelce Anně Wetlinské, která shodou okolností měla pozitivní vztah k rybám již ve svém lehce obskurním filmovém debutu Čistá řeka. Až magicky podivuhodné fetiše tří mužů a tří žen skládají dohromady překvapivě dojemný příběh, což zajímavě kontrastuje se Švankmajerovým odporem k tzv. člověčině v umění, který manifestoval na premiéře tohoto filmu. Toto hřejivě humanistické vyznění díla je vedle perfektní práce s herci a jako vždy geniální vizuálnímu provedení podpořeno skvěle vybranou klasickou hudbou.

"Já bych absolutně nemoh bejt proletářskej spisovatel. Já bych hladovej nenapsal ani řádku." Hned od prvního dílu naprostý nářez po všech stránkách.

Vraž do té nejlepší tradice filmového labužnictví (Buňuel, Ferreri, Pasolini) pořádnou porci staré dobré anglické noblesy, okořeněné nekompromisní tělesností, a získáš opravdu lahodnou alegorii tyranie, lásky, rozkoší, žárlivosti, obžerství, smrti, snobismu a spousty dalších jevů. Ohromující krása Vierného kamery (někde mezi vlámským barokem a surreálnou vizí pekelné restaurace) i Nymanovy místy až evangelizující hudby ostře kontrastuje s bezuzdnou zvrhlostí majitele restaurace v neodolatelně démonickém podání Michaela Gambona. Oproti tomu Helen Mirren je zde v roli jeho manželky Královnou Slasti i Pomsty s fatálním dopadem na život nesmělého knihkupce (Alan Howard), který trpce pozná, jaké to je sežrat všechnu moudrost.

Rozhodně nejlepší český hraný film za hodně dlouhou dobu. Arvéd je dokonalou antitezí k současné vlně životopisných a historických filmů, neboť proti jejich převážně oslavnému realismu staví nekompromisní groteskně expresionistickou studii temnoty (dlouho jsem nezažil v českém filmu tak skvělou kameru, je podle mě fakt ostuda, že Dušan Husár nedostal Českého lva), v níž ale lze identifikovat i prvky surrealismu či Nového románu. Skvělá je též syrová elektroakustická hudba Aid Kida a Pjoniho, úspěšně se vyhýbající popisnosti. Neproniknutelnost Arvédovy osobnosti je řešena pojetím celého filmu coby jakési podivné hry, v níž si nemůžeme být vůbec ničím jisti, přičemž v neuvěřitelně strhujícím podání dosud téměř neznámého Michala Kerna (doufám, že bude jeho jedinečný potenciál využíván i nadále) se v hlavní postavě potkávají Kafka, Švejk, S.K. Neumann i Kristián (mystické čtení Oldřicha Nového by určitě ocenil Karel Vachek a závěrečná coververze Jen pro ten dnešní den s charismatickým zpěvem Vladimíra Merty je nádherně ironickou tečkou za celým dílek). Nevzpomínám si, že bych někdy v českém filmu viděl takto adekvátně zpracovanou queer postavu nesklouzávající ke karikatuře ani k okázalé správnosti, přičemž jednou z odvážných myšlenek snímku je Arvédova obhajoba vlastní cesty od Boha k Ďáblu tím, že mu církev dávala najevo, že homosexualita je od Ďábla. Nabízí se srovnání se Šarlatánem, který si (asi hlavně díky problematickému Epsteinově scénáři) nedokázal udržet od léčitele Mikoláška odstup a podal příliš jednoznačný autoritativní výklad historie. Životní výkon předvedl též Saša Rašilov v roli nespoutaného estébáka Plačka, nikdy bych do něj neřekl, že je schopen takové naléhavosti, která až vzbuzuje paralely s výkonem jeho dědečka v podobně vyhraněné Daleké cestě. Navíc si tvůrci pěkně pohráli s jeho někdejším ztvárněním Oldřicha Nového, protože kromě již zmíněných odkazů ke Kristiánovi s ním Plačka pojily potíže s nacisty kvůli smíšenému manželství, a Rašilovův bratr Václav se ve filmu objevuje jako autor jiné Nového populární role z Dívky v modrém a záhadný fašistický mystik Felix de la Cámara. Vynikající výkony ale podávají i ostatní herci, ještě jsem zřejmě neviděl takhle zkroceného a pokorného Plesla, jenž je v roli dominikána Zemka naprostým Arvédovým protipólem. Asi jediná věc, která by šla filmu vytknout je vynechání Arvédova angažmá v Národní obci fašistické ve 30. letech.

Myslím, že jsem ještě neviděl film, který by tak důsledně pracoval se záměrně přehnaným rodinným idylismem, ztvárněným po všech stránkách překrásným mixem (doslova i obrazně) bujně kvetoucího impresionismu a dobové reklamní estetiky kladoucí důraz na domácí štěstí ženy v rámci "tradiční" rodiny. Právě tato opojná krása umocněná Mozartovou hudbou je patrně důvodem, proč snímek leckdy bývá brán doslova a tím pádem všelijak nepochopen, ač jde ve skutečnosti o záměrný subverzivní kontrast k tragičnosti příběhu a bezohlednosti hlavního hrdiny (obzvlášť kouzelná byla jabloňově metaforická obhajoba nevěry) ve skvělém Drouotově podání, což je umocněno mrazivě provokativním závěrem. Perfektně zafungoval též veristický nápad s obsazením skutečné Drouotovy rodiny, neboť se plně podařilo přenést před kamerou autentické city, a i herecký ansámbl tvořící širší rodinu s ní skvěle splynul.