krokodlak

Zřejmě nejlepší film o letní dovolené (a o dotěrném loudění vajec) všech dob, který nekompromisně vyobrazuje hot boy summer dvou nenápadných, ale zato velmi kreativních, sadistických mladíků. Pronikavý psychoanalytik Haneke dokonale útočí na zálibu publika v násilí a děsu tím, že postupně porušuje jednu hororovou konvenci za druhou a téměř neukazuje žádnou atraktivní akci ani krev. Absurdní brutalitu narušení dovolenkové pohody spokojené rodiny navíc dost šokujícím způsobem odcizuje bouráním čtvrté stěny na obzvláště znepokojivých místech a místy i jedinečně bizarním humorem. Domnívám se, že veškeré pohoršení nad tímto filmem jen ukazuje jeho potřebnost coby nástroje strhávání pokryteckých masek. Velmi si cením též opakovaného zakomponování dvou skladeb od mé oblíbené grindjazzové superskupiny Naked City.

Nevzpomínám si, kdy mě naposledy nějaký film takto znechutil svým vyzněním. Neskutečně agresivně servírované poselství snímku, že je v pořádku lhát o pobytu v gulagu v zájmu vyšší pravdy (což je dle mého názoru pohrdáním skutečnými obětmi stalinismu, ač nám snímek sugeruje opak), pozoruhodně koresponduje se zálibou v postfakticitě typickou pro zemanovsko-dukovské okruhy přátel Stracha a Bohdalové. Herectví bohužel téměř nejde hodnotit, protože film zabíjí neživotnost dialogů Dietla antikomunismu Marka Epsteina a Strachova obludně patetická režie, které se místy daří balancovat až na hraně pocty ranému zvukovému filmu. Vskutku monstrózní torturou pak je Kocábova extrémně kýčovitá hudba, které měla zřejmě svou fyzickou nepříjemností evokovat gulag. Vysoké hodnocení snímku mě při české zálibě v tradici (ne)kvality bohužel nepřekvapuje. Doufám že alespoň profesionální kritika bude tématizovat nebezpečnou manipulativnost snímku, který se navíc od osudu Věry Sosnarové problematicky odlišuje tím, že ve filmu stát lži neprohlédl, zatímco ve skutečnosti šlo hlavně o neprofesionalitu médií.

"Každý chemický proces je zpočátku zmatečný a chaotický. Jde jen o to poznat zákonitosti, aby výsledkem byl co nejefektivnější výrobek", pravil bývalý ředitel chemičky, která je středobodem pátého dílu. Opět tak sledujeme vcelku syrový obraz dobových poměrů v průmyslu. Docela překvapivé je zařazení postavy zklamaného sesazeného exkomunisty v melancholickém podání Martina Růžka. Čím dál tím rušivěji oproti tomu působí paternalistická absence subsidiarity u Pláteníkem (a jeho sekretářkou) řešených záležitostí, neboť se zabývá i řádným odvozem popelnic. Dialogy na pražské schůzi na ÚV KSČ to dotáhly až do skvělé písně dua Richter a syn "O našich prohrách" (https://poli5.bandcamp.com/track/o-na-ich-prohr-ch).