krokodlak

"Každý chemický proces je zpočátku zmatečný a chaotický. Jde jen o to poznat zákonitosti, aby výsledkem byl co nejefektivnější výrobek", pravil bývalý ředitel chemičky, která je středobodem pátého dílu. Opět tak sledujeme vcelku syrový obraz dobových poměrů v průmyslu. Docela překvapivé je zařazení postavy zklamaného sesazeného exkomunisty v melancholickém podání Martina Růžka. Čím dál tím rušivěji oproti tomu působí paternalistická absence subsidiarity u Pláteníkem (a jeho sekretářkou) řešených záležitostí, neboť se zabývá i řádným odvozem popelnic. Dialogy na pražské schůzi na ÚV KSČ to dotáhly až do skvělé písně dua Richter a syn "O našich prohrách" (https://poli5.bandcamp.com/track/o-na-ich-prohr-ch).

Kdo by to byl řekl, že známý antikomunista Jan Hrušínský hrál kladnou roli komunistického horníka, který se účastní únorových událostí, i když určitý (a asi ne zrovna záměrný) nádech úlisnosti v jeho projevu přece jen trochu postavu problematizuje. Nevidíme ovšem nic politického a bohužel ani báňského přímo, protože děj se točí hlavně kolem jeho vztahu s hokynářovou vnučkou v příjemném podání Zlaty Adamovské. Nejvýraznějšími postavami jsou ale dědečkové obou milenců, jejichž přátelské šarvátky ohledně měnící se doby dokázali Sklenčka s Peškem skvěle vystihnout. Také díky vcelku svěží Moskalykově režii jde o překvapivě snesitelné dílo, které ani moc netrpí neduhy dobové televizní tvorby.

Tentokrát máme tu čest s hédonistickým a podvodným ředitelem dolu ve skvělém podání Čestmíra Řandy aneb s gustem zobrazované povolené nešvary opět převyšují klady. Krásně se vybarvuje i dekadentní svazák v půvabně slizkém ztvárnění Břetislava Slováčka. Až nečekanou existenciální hloubkou oproti tomu disponuje Valův lehce vyhořelý funkcionář.

"Celý naše budování musíme dělat jenom s lidma, který máme, nikdo nám žádný jiný nedá." Třetí epizoda sice nenabízí tolik absurdit jako ty předchozí, ale za to je vcelku poučnou sondou do temných zákoutí dobové personální politiky.

Sice jsem trochu postrádal freudiánskou grotesknost následujících Švankmajerových filmů (které mě, na rozdíl od kritiků hlasujících o nejlepších polistopadových snímcích, oslovily více), neboť jde vlastně spíše o expresionistické než surrealistické dílo, avšak vzhledem k věcem mezi nebem, zemí a peklem nemohu jít pod pět hvězdiček. Film je totiž strhujícím testamentem geniálního (a i přes svou popularitu vlastně poněkud nedoceněného) herce Petra Čepka, který se již těžce nemocný rozhodl věnovat zbytek svých sil tomuto i pro zdravého herce vysoce náročnému počinu. Vidím tu pozoruhodné paralely se závěrem života a díla Davida Bowieho. Je vůbec milým paradoxem, že zrovna Švankmajer se svým spíše loutkohereckým přístupem dokázal opakovaně nabídnout hercům jejich životní příležitosti, asi je to dáno odbouráním superega a ega, což se překrásně projevilo kupříkladu u zdivočelého Jana Třísky v Šílených. Svou poslední a taktéž dosti pikantní roli v Lekci Faust odehrál i někdejší Přednosta stanice Antonín Zacpal, kterému s pokročilým věkem přibylo mnoho charismatu, a pěkně sugestivní tu byl i Jan Kraus. Vizuální složka je jako vždy u Švankmajera okouzlující, akorát by možná animace mohlo být o něco více. Rozbor obsahu ponechávám raději povolaným faustologům.

Šaráda pokračuje… Tentokrát se setkáváme mimo jiné s nejepičtějším záběrem na paroží v dějinách kinematografie, s mezinárodním skandálem s opilým Dánem či s barvitě vykreslenou dekadencí svazácké diskotéky. Korunu všemu nasazuje triumfální závěr s hokejem.

Tušil jsem, že pro mě Spiklenci slasti budou představovat jeden z vrcholů polistopadové kinematografie, avšak nečekal jsem, že zrovna Jan Švankmajer by se svým odporem vůči konzumní kultuře mohl vystavět celovečerní pomník celebritě, a sice hlasatelce Anně Wetlinské, která shodou okolností měla pozitivní vztah k rybám již ve svém lehce obskurním filmovém debutu Čistá řeka. Až magicky podivuhodné fetiše tří mužů a tří žen skládají dohromady překvapivě dojemný příběh, což zajímavě kontrastuje se Švankmajerovým odporem k tzv. člověčině v umění, který manifestoval na premiéře tohoto filmu. Toto hřejivě humanistické vyznění díla je vedle perfektní práce s herci a jako vždy geniální vizuálnímu provedení podpořeno skvěle vybranou klasickou hudbou.

Pozoruhodným paradoxem ohledně normalizační kinematografie je, že občas jsou nesmyslně z politických důvodů (zde možná kvůli údajné inspiraci biografií Che Guevary) skrývány kvalitní tituly, zatímco se vesele reprízují mnohem spornější idylická díla. Mistr politických a historických dramat Oldřich Daněk přitom až na občasnou neohrabanost dialogů a příliš chudou výpravu dokázal vytvořit solidní a těžce dešifrovatelný thriller z jihoamerické vojenské diktatury, který se docela vyzněním blíží dobové italské či francouzské produkci. Herecké výkony jsou všechny vynikající, jakkoliv odvážné se může zdát třeba obsazení Josefa Beka do tvrdé role majora či Jany Hlaváčové coby záhadné femme fatale. Zejména Voskův vojenský soudce a Adamírův záhadný cizí velitel speciální protipartyzánské jednotky navíc svým evidentním doublethinkem vcelku důvěrně evokují dobovou situaci v Československu.

"Já bych absolutně nemoh bejt proletářskej spisovatel. Já bych hladovej nenapsal ani řádku." Hned od prvního dílu naprostý nářez po všech stránkách.

Po nezvykle syrových Zákonech pohybu se bohužel Sokolovský vrátil ke spolupráci s Dietlem v charakteristickém duchu normalizační tradice kvality, takže se v seriálu setkáváme s typickými neduhy literátských dialogů a neohrabaných zápletek. Určitá výpověď o komplikovaném fungování dobového průmyslu a obchodu tu ale přece jen pořád zůstává, byť je dosti idealizovaná a uměle tlačená do šťastných konců. Nesporným Dietlovým úspěchem bylo nakombinování ústřední trojice inženýrů, kteří by jinak klidně mohli být tahouny zdařilého sitcomu. Kostkův bodrý (a patrně histrionský) workoholik Vašek je díky Kostkově půvabnému přehrávání velmi uvěřitelnou postavou, stejně jako Dočolomanského slovenský seladon Jano z podniku zahraničního obchodu (že by Andrejův vzor z mládí?!) vzhledem k jeho přirozenému charismatu. Nejpozoruhodnější je ovšem Satoranského Zbyněk, nerd přes tkalcovské stavy, který patrně utrpěl citovou deprivaci během svého pobytu v dětském domově, což fatálně poznamenalo jeho přístup k životu a zejména k ženám. Se Satoranského typickým plachým projevem toto obzvláště vyniká v interakci s jeho dokonale nesnesitelnou láskou, učitelkou Veronikou (neuvěřitelně neúnosná plzeňská heroina Monika Švábová). Milostné linky jsou obecně typicky normalizačně upachtěné a bez vášně, za to pořádně naivní. Jestliže nejpopulárnější postavou seriálu byl Císlerův roztomile vlezlý konstruktér Voženílek, který podle mě mohl být chápan jako záporná postava snad jen z hlediska dobové ideologie, tak mému srdci byli mnohem blíže Adamírův protřelý šéf podniku zahraničního obchodu a Voskův drsný generální ředitel textilního strojírenství. Největším castingovým úletem naopak bylo obsazení nadutého Josefa Laufera do role prohnaného jihoamerického obchodníka. Celkové provedení seriálu je poněkud rutinní, občas na sebe ani pořádně nenavazují scény, největším ozvláštněním jsou tak občasné legendární prudké zoomy na ustarané tváře. Nejsilnější devizou seriálu je rozhodně epická hudba nedoceněného titána Otmara Máchy, kterou bych jednou moc rád slyšel v podání České filharmonie.