krokodlak

Od jiných přemnožených produktů tohoto spíše konzervativního typu současných českých detektivek se Budějovice liší celkem věrohodným zasazením do jihočeských a pohraničních lokací a originálním obsazením ústřední dvojice kriminalistů Davidem Novotným a Leošem Nohou, mezi nimiž vcelku funguje chemie, co se týče humorných dialogů. Myslím, že tato výchozí situace by mohla umožnit vznik velmi dobré parodie, avšak tvůrci bohužel s nejvyšší pravděpodobností mysleli seriál vážně. Oba strejdové, jakož i zbytek policejního týmu a afektovaná státní zástupkyně, vrší jeden nesmyslný přešlap za druhým, aniž by bylo jakkoliv tématizováno, že toto není správný postup. Zápletky jsou uměle natahovány právě těmito pochybnými kriminalistickými kroky a často jsou navíc znevěrohodňovány podivnými poloamatérskými (kdyby aspoň úplně) výkony ve vedlejších rolích. Nejlepší byly (vedle zemanovské Kvadratury muže se skvělým Matějem Hádkem) dva díly ve Hřebejkově režii, protože pracovaly se zábavnými karikaturami filmařského a uměleckého prostředí, přičemž odlehčenější atmosféra dokázala zlegitimizovat obskurnost scénáře. Oproti tomu co do pokleslosti vede druhý díl, jenž si dokonce vysloužil mou samostatnou glosu o geniální postavě úchylného jazzového kontrabasisty ve strhujícím podání Jakuba Tvrdíka. Naopak suverénně nejlobotomičtějším prvkem seriálu byla po celou dobu se táhnoucí zápletka agentské minulosti Novotného postavy (au, ty neustálé flashbacky z Bejrútu) okořeněná o neuvěřitelně podivnou Terezu Brodskou, u níž jsem vůbec nedokázal rozpoznat, jestli zešílela jen její postava, nebo i ona sama. Absolutním vrcholem bizáru je pak závěrečná nevkusná aktualizace s válkou na Ukrajině, kam by měl být náš agent W4C skřížený s Jirkou Hradcem poslán ke špehování ruských vojevůdců poté, co jsme protrpěli 13 dílů s jeho chaotickou nekompetencí.

Sice se na to skoro nedalo dívat, ale postava perverzního hipsterského jazzmana, který se pragmaticky oženil s o generaci starší statkářkou, jež ho živí, byla naprosto dokonalá.

Vůbec nechápu přirovnání tohoto snímku ke chcípáckým filmům, protože ty se vyznačovaly nemístnou adorací problematických mužských hrdinů, zatímco Holý spíš naopak ukazuje hledání lásky a štěstí ženami, jimž se takoví muži po několik generací připlétali do cesty, a nevnucuje jednoznačné interpretace. Jakkoliv záměrná rezignace na propracovaný scénář občas vede k natahování slabších scén, tak z větší části se taktika ponechání prostoru pro improvizaci perfektně vybraným herečkám (Tomicová, Venclovská, Hofová, Soukupová) rozhodně vyplatila. Kromě autenticity emocí i dialogů bych jako výhodu tohoto přístupu viděl i to, že se tím eliminovalo riziko využívání ženských postav jako pouhých autorových projekčních pláten vlastních idejí či traumat. Aktuální téma ezoteriky je pojato lehce satiricky bez zbytečného shazování či moralizování, ale přestože většina cílového publika asi bude sdílet skepsi dcery Sáry, tak zejména nesporné čarodějné charisma Hofové v kombinaci s uměřeně magickou kamerou Jany Hojdové přece jen vytvoří pocit, jestli na tom všem náhodou opravdu něco léčivého není. Velmi zdařilé jsou taky dvě scény, v nichž Tomicová vede jakési podivné pseudoterapeutické focus groups pro bio produkty s perfektním ženským komparsem, v němž mimo jiné zasvěcené potěší svěží výkony kulturních publicistek Hany Řičicové (doufám, že tímto její herecká dráha nekončí, protože má opravdu sugestivní mimiku) a Jany Patočkové.

Rozhodně nejlepší český hraný film za hodně dlouhou dobu. Arvéd je dokonalou antitezí k současné vlně životopisných a historických filmů, neboť proti jejich převážně oslavnému realismu staví nekompromisní groteskně expresionistickou studii temnoty (dlouho jsem nezažil v českém filmu tak skvělou kameru, je podle mě fakt ostuda, že Dušan Husár nedostal Českého lva), v níž ale lze identifikovat i prvky surrealismu či Nového románu. Skvělá je též syrová elektroakustická hudba Aid Kida a Pjoniho, úspěšně se vyhýbající popisnosti. Neproniknutelnost Arvédovy osobnosti je řešena pojetím celého filmu coby jakési podivné hry, v níž si nemůžeme být vůbec ničím jisti, přičemž v neuvěřitelně strhujícím podání dosud téměř neznámého Michala Kerna (doufám, že bude jeho jedinečný potenciál využíván i nadále) se v hlavní postavě potkávají Kafka, Švejk, S.K. Neumann i Kristián (mystické čtení Oldřicha Nového by určitě ocenil Karel Vachek a závěrečná coververze Jen pro ten dnešní den s charismatickým zpěvem Vladimíra Merty je nádherně ironickou tečkou za celým dílek). Nevzpomínám si, že bych někdy v českém filmu viděl takto adekvátně zpracovanou queer postavu nesklouzávající ke karikatuře ani k okázalé správnosti, přičemž jednou z odvážných myšlenek snímku je Arvédova obhajoba vlastní cesty od Boha k Ďáblu tím, že mu církev dávala najevo, že homosexualita je od Ďábla. Nabízí se srovnání se Šarlatánem, který si (asi hlavně díky problematickému Epsteinově scénáři) nedokázal udržet od léčitele Mikoláška odstup a podal příliš jednoznačný autoritativní výklad historie. Životní výkon předvedl též Saša Rašilov v roli nespoutaného estébáka Plačka, nikdy bych do něj neřekl, že je schopen takové naléhavosti, která až vzbuzuje paralely s výkonem jeho dědečka v podobně vyhraněné Daleké cestě. Navíc si tvůrci pěkně pohráli s jeho někdejším ztvárněním Oldřicha Nového, protože kromě již zmíněných odkazů ke Kristiánovi s ním Plačka pojily potíže s nacisty kvůli smíšenému manželství, a Rašilovův bratr Václav se ve filmu objevuje jako autor jiné Nového populární role z Dívky v modrém a záhadný fašistický mystik Felix de la Cámara. Vynikající výkony ale podávají i ostatní herci, ještě jsem zřejmě neviděl takhle zkroceného a pokorného Plesla, jenž je v roli dominikána Zemka naprostým Arvédovým protipólem. Asi jediná věc, která by šla filmu vytknout je vynechání Arvédova angažmá v Národní obci fašistické ve 30. letech.

Poslední závod se mi jevil jako taková skromnější zimní obdoba Zátopka, neboť s ním sdílí snad všechno dobré i zlé. Na současné české poměry vysoká řemeslná úroveň a z větší části kvalitní herecké výkony (mimochodem, pozdní Kaiser už se ve svém poetickém stárnutí začíná lehce blížit Kemrovi) se u obou filmů potkávají s dramaturgickou neujasněností toho, o čem se vlastně vypráví, takže poněkud povrchně načrtnuté historické a psychologické motivy jsou nakonec spíše jen slepou uličkou na cestě k velkolepému finále sportovního dramatu, byť zde smutnému a v Zátopkovi veselému.

Nad rámec toho, co bylo řečeno v recenzích Zabloudilové, Klíčové nebo Fily mne na seriálu zarazilo, jaká to navzdory své proklamované odvážnosti vlastně byla šílená konvenční nuda a snad nejpomalejší detektivka všech dob, byť až překvapivě originální závěrečné rozuzlení to trochu zlegitimizovalo.

Čas je neúprosný.

Tento po všech stránkách dokonale nedůvěryhodný a nesnesitelný film (au, ten Hanák fakt bolel) si zaslouží jednu hvězdičku za vysoce originální oscilaci mezi postmoderní ezoterickou obdobou normalizačního jézeddáckého ruralismu a naturalistickým zobrazením rozkladu českého venkova vlivem novodobého lesnického nevolnictví, alkoholu a demence.

Na Chybách je rozhodně třeba ocenit, že jsou dost možná první český film, který se snaží empaticky reflektovat problematiku porno minulosti hlavní hrdinky v právem oceňovaném svěžím podání Pavly Gajdošíkové, avšak tvůrci bohužel nedokázali (možná kvůli vlastním limitům kritického uvažování o společnosti) jít dál než za tezi pronesenou jí samotnou o pokrytectví mužů, kteří odsuzují práci v pornu, ač na něj sami koukají, jelikož poté se film stane spíš jakousi podivnou romancí s pochybným pseudohappyendovým vyústěním, které svým způsobem popírá jeho ústřední myšlenku. Po filmařské stránce není vůbec co vytknout, Prušinovskému se opět úspěšně daří budovat komorní atmosféru všedního dne. Poněkud rozpačitý dojem zanechal výkon Jana Jankovského, který na mě po celou dobu působil až lehce úchylně, přestože asi mělo být cílem ukázat určitou kultivaci jeho postavy láskou, nicméně se obávám, že takto vystupující člověk by se v reálu asi moc nezlepšil a mohl by vůči hrdince představovat nebezpečí navždy.

Vůbec nechápu, proč tato kombinace jednostranné kýčovité (jaký to paradox) apologetiky s češtinou a dějepisem pro střední školy (nebo možná dílem některého univerzitního pedagoga z Pozadí událostí) dostala formu celovečerního dokumentu, jímž provádí dosti mizerně zahraná postava zvídavého studenta. Některé pamětnické reflexe jsou sice podnětné (zejména čím dál tím charismatičtější Milan Uhde a francouzští literáti), ale často sklouzávají do směšné popisnosti, což nejvíce zamrzí v případě doc. Jiřího Brabce, který je tu ponížen do role hlasatele učebnicových banalit. Film má sice relativně slušné tempo, ale kontrast mezi jeho minimální objevností a intenzivní vlezlostí Maláskova hudebního doprovodu spolu se Šmídmajerovými sklony k patosu místy sklouzává do nechtěné parodie. Opravdu epický je pak cimrmanovsko-zelenkovský závěr, ze kterého se dozvíme, že celé to utrpení vlastně bylo úplně na nic, protože přece podle Kundery autor není důležitý a máme si číst jeho knihy.