Bobšule

Nádherný film. Pandorská příroda je místo, kde by snad chtěl žít každý, komu civilizace ještě neotupila poslední pudy toužící po skutečné svobodě a kontaktu s přírodou. Je mi upřímně líto lidí, kteří jsou schopní film odmávnout rukou jako ekologickou agitku. Film je úžasný po technické stránce a má moc hezký příběh, se kterým se může normální člověk s klidným svědomím ztotožnit. Což se o mnoha jiných - rádoby uměleckých - filmech rozhodně říct nedá. U mě spokojenost. Naprostá. Takhle se mají vyprávět příběhy. Protože kvůli tomu se filmy točí. Kvůli vyprávění příběhů. A tenhle byl moc hezký.

Inu, období dospívání je někdy dost vražedné i bez Lorda Voldemorta. Možná i proto si Ralph Fiennes v potterovské šestce ani neškrt. Ovšem, když už jsme u Vy víte koho, nemohu se nezmínit o obsazení malého Toma Raddlea. Jedním slovem - PŘEHMAT. Předně: Malý Tom měl být od pohledu VELMI inteligentní. To nebohé dítě ve filmu ale vzbuzuje dojem oplácaného autisty. V Slughornových vzpomínkách, když se ptá po viteálech, měl by být Tom (jestli mě paměť neklame - dohledávat to ovšem v knížkách nehodlám) spíš někde v tom věku, v jakém se zhmotnil ve dvojce z deníku. V téhle domněnce jsem alespoň dosud žila. Podle filmu to ale bylo patrně skoro po nástupu do Bradavic. Že se z jezírka vysápaly na Harryho s Brumbálem zástupy Glumů a že některé hudební motivy (zejména v závěru filmu, v romantičtějších pasážích) rovněž "čerpaly" z hudby k LOTRovi, to mě u potterovské série už nikterak nepřekvapuje. "Inspirace" Tolkienovým dílem je patrně mlčky uznávanou součástí autorčiny licence. A abych si omočila ještě v jedné louži jedu: Jak velkou část rozpočtu asi spolkl účet za líčidla pro Alana Rickmana? - Ale fuj, to jsem už vyloženě hnusná! Ale vážně, moje hnidopišské postřehy mi nijak nebrání v závěrečném konstatování, že Princ dvojí krve byl veselý tam, kde se to očekávalo, napínavý tam, kde to bylo třeba, a smutný tam, kde to člověk už tehdá v knížce odmítal číst. Po delší době zase jeden pěkný Harry Potter.

Je o mě všeobecně známo, že na Mistra mírně trpím. Patrně obdařena zbytkovým množstvím sluchu na něm oceňuji především fakt, že jej lze kdykoli poslouchat beze strachu, "zda to zvládne". Na rozdíl od jiných. A právě ti defilovali jevištěm po celý večer. Výběr blahopřejících zoufalců (až na světlé výjimky jako je samozřejmě například Marie Rottrová, Věra Špinarová, Lenka Filipová apod.) mě zděsil. Jejich podání Mistrových songů mě jen utrvdilo v přesvědčení, že "Kralovy hity, může zpívat zase jenom Karel". Za nejroztomilejší části záznamu tudíž považuji prostřihy na malou Charlottku (je jen o půl roku starší než náš syn, který by tak dlouho spořádaně sedět nevydržel ani omylem: :-D) a pak ještě Jiří Krampol s básničkou o stáří. Kombinace jeho typického přednesu a odlehčeného obsahu se mi moc líbila. Suma sumárum, nejklidnější jsem během sledování tohoto danajského daru k Mistrovým narozeninám byla pouze ve chvílích, kdy se zpěvu ujal sám oslavenec. Zbytek jsem spíš více méně protrpěla.

Další film Jamese Ivoryho s Anthony Hopkinsem. Těšila jsem se, ač jsem z traileru jen obtížně hádala, jaký film to vlastně bude. A jaký, že je? Zajímavý. Prostředím i dějem. Natočit film o tom, jak se mladý učitel literatury snaží vymoci z rodiny spisovatele, který napsal jedinou (ano, JEDINOU!) knihu, povolení k sepsání jeho biografie, to může málokdo. Tedy, to může kdekdo, ale málokdy je to pak koukatelné až do konce. Chtělo by se říci, že se po celou délku filmu nic neděje, ale aby to nebylo tak nápadné, píchne zhruba v polovině onoho mladíka včela a on upadne do kómatu, ze kterého se ovšem zase probere. Ne, tohle opravdu není drama. A život té rodiny patrně nikdy dramatický nebyl. Alespoň ne tím hlasitým, exaltovaným způsobem, byť důvodů by k tomu bylo - jak se navzdory tomu nicnedění postupně dozvídáme - víc než dost. Takže důvodem, proč se na film dívat, je snaha zjistit, kvůli čemu že jsou tedy vlastně ty štráchy.... Nemá smysl to rozebírat. Bylo by to jako diskutovat o číši kvalitního vína, ale neokusit je. Rozumější je potvrdit to, co divák očekává. Že herecké obsazení je velice dobré. Že výkony jsou přesvědčivé. A že režije je velmi jistá. Myslím, že budu muset zaštrachat v obchodech a vyhledat si nějaký další Ivoryho film. Působí na mě blahodárně. Miluju jeho klid. A snad nejvíc ty až pohlednicové záběry, jimiž prodchne děj pokaždé, kdy začne mít tendenci rozběhnout se příliš svižným tempem. Jediné, co mě opět příliš neomámilo, byla hudba. Ne ošklivá nebo nepříhodná. Ale taková nijaká. Neslaná, nemastná... Vytratila se mi z hlavy dřív, než film skončil. Trochu škoda, řekla bych.

Moc pěkné zpracování. Tohle mi připadá jako skutečný StarTrekovský velkofilm. Na rozdíl od dvou posledních celovečeráků, které místy působily až příliš studiovým dojmem. Škoda proto, že impozantnosti filmu naprosto neopovídá hudební stránka. Žádná melodie, kterou by si člověk pamatovali po odchodu z kina, nedej bože snad brouknul. Závěr, kdy klasický ST úvod odříkává Spock mě až dojal.

Samostatně možná ucházející snímek, ale jako pokračování podstatně zdařilejších dvou filmů tento díl příliš neobstojí, řekla bych. Předně mě nepotěšilo, že v tomto díle se upíři prakticky nechovají jako upíři. Kromě toho, že okázale hynou na denním světle. Ovšem... Očividně každý jiným způsobem. Všichni se odpaří, jenom Soňa zuhelnatěla. Uteklo mi snad něco, co to vysvětluje? Také šachy s amuletem, který nakonec skončí u Luciana mě poněkud matou.... Je to součást klíče, který má zamykat přístup k Williamovi. Je-li na konci Vzpoury již v rukách Luciana, měl by být William již bezpečně pod zámkem, což se i z obsahu Vzpoury zdá. Ovšem pak by měla být tou dobou vyvražděna i rodina stavitele jeho vězení (soudě dle děje Evolution a konečně i podle doušky v závěru samotné Vzpoury) a po světě by tedy měla pobíhat jediná přeživší - Selene. Děvčátko, které Viktor nedokáže zabít, neb mu příliš připomíná vlastnoručně odsouzenou Soňu. Nevím, jestli se v tom ztrácím jenom já, nebo se to podařilo především scénáristům. Vzhledem k tomu, že jsem (asi jako jediná) šla na trojku Underworldu právě kvůli ději, jsem hodně zklamaná. Hloupý střih tu už byl vícekrát zmiňovaný. A tak si jen přihodím: některé bojové scény jsou odfláknuté (ano, reptala jsem nad tím, že jednička i dvojka jsou opálený matrix a omlouvám se - chci zpátky opálený matrix!!!) a kde náhodou začínají vypadat zajímavě, tam jsou v ten nejnemožnější okamžik stříhnuté, takže se člověk namá prakticky na co dívat. Vrcholem zoufalství střihačova "umu" jsou patrně milostné scény, kde ale není vidět lautr nic hezkého, protože ve chvíli, kdy se člověk v těch tělech začíná orientovat, je vše prostřiženo všeříkající mlhou. Hm. Ještě že na tyhle scény nejsem nikterak fixovaná, bylo by to vážně k zlosti... K zlosti je prostě celý ten film. Neříkám, že je nekoukatelný. Ale pro mne osobně se stal velkým zklamáním v porovnání s tím, co jsem očekávala po jedničce a zvláště pak dvojce.

Hraná Asterixovská trojka byla pro mne naprostým zklamáním. Ty tři hvězdičky jsou tedy za následující: 1. Gérardovi Depardieu, který chudák dělal, co mohl, ale nebylo mu to moc platné. 2. Za "Ave já!" - Vtip, který bych od Alaina Delona vážně nečekala. 3. Za Schumiho, jeho červený vozík v designu ferari, Germania forever na výsledkové listině vozatajských závodů a parodie na Gladiátora s pískem arény... No a tím jsem asi vyjmenovala veškeré světlé chvilky filmu.

Už se mi příliš často nestává, abych si pustila nový film s určitou představou, co bych chtěla vidět a abych to pak doopravdy viděla. Gran Torino takovým filmem je. Chtěla jsem vidět klaďase Eastwooda s jeho typickým drsným, suchým humorem a nepříjemnou vlatsností, že má vždycky pravdu a - dočkala se. Chtěla jsem vidět film, který dopadne tak, abych byla spokojená a - dopadl tak. Chtěla jsem vidět film, ve kterém se bude odvíjet příběh poklidným způsobem, bez divokých honiček, bez trhání očima divokým střihem a bez tajuplných narážek, o nichž si pak nikdy nejsem jistá, jestli vůbec měly nějaký smysl, nebo autor pouze chtěl, abych užasla, jak je dobrej a zjímavej. A - stalo se. Gran Torino rozhodně není film, na který budu koukat znovu a znovu. Na to je příliš silný. Zato ho budu mít ještě hodně, hodně dlouho pod kůží a především - v srdci a v hlavě. Nevím, jak přesně se charakterizuje skutečné umění, ale já myslím, že právě takovéhle vlatsnosti by mít mělo.

Z Roberta Downeyho jr. nejsem nikterak odvařená a rozhodně jsem ho viděla v lepších filmech (Chaplin, např.). Nicméně, nebylo to špatné. Myšlenka mě oslovila. Ale na dsruhé straně mě trochu zarazilo navázání ryze komiksové postavy na relativně dost reálnou výchozí situaci. Jeden si říká jestli to není už přece jenom až moc. Jestli je taková míra provázání s realitou nutná. Jsem osobně raději za imaginární Metropolis a jeho deníkem Daily Planet. Netoužím věřit tomu, že někde nějaký super hrdina skutečně existuje. Na to už jsem trochu "stará pani". No a čistě technicky: nějak jsem nepochopila pointu Ironmanovy nesmrtelnosti. Jestli si to dobře pamatuji, ten židovský vědec mu do středu hrudi vložil jakýsi dlouhoživoutný elektromagnet, který má za úkol odtahovat kovové střepiny, jimiž byl Ironman zasežen od srdce. Nejde je všechny vytahat, tak je to alespoň drží daleko od klíčového orgánu a zabraňuje to jejich distribuci k dalším citlivým místům. Potud chápu. Ale že by tohle mělo být tajemstvím nesmrtelnosti? Někde jsem něco přehlédla? Ironman si na stejném principu pak vyrobil náhradní "srdce- elektromagnet". Prakticky s nekonečnou životností. Fajn. Ale pořád... Nechápu. Na druhé straně, naznačený vztah se sekretářkou příjemně pobavil, byť jeho potenciál zůstal hluboce nevyužit v porovnání s tím, co vše z toho bylo možné vytěžit.

Od počátku pro mě trochu zklamání. Čekala jsem, že se z Madagaskaru dostane ta sebranka chlupatců trochu dál, než jen na nejbližší kontinent. Obecný dojem z dvojky jsem pak měla takový, že kde si Američané přeslazeně až uslzeně neopakují své mantry o důležitosti rodiny, tam se vyloženě nudím. (Až na pár momentů s důchodkyní cestovatelkou, ale rozhodně ne všechny.) Při tanečních kreacích Alexe jsem pak už vyloženě odcházela, neb slovo nuda nepostihuje ani zdaleka mé stavy.