novoten

Pozor na svá přání. Měl jsem rád ročníky, kdy jeden film vyhrál nejen hlavní kategorii, ale napříč celý večerem sbíral skoro všechno, co mu přišlo pod ruku. Zvládli to moji milovaní velikáni Titanic nebo Návrat krále, posledním takhle úspěšným kouskem byl Milionář z chatrče s osmi soškami, což se zdá relativně nedávno, ale už je tomu dlouhých čtrnáct let. Od té doby se téměř každý rok objevuje více středně úspěšných snímků a až letos se povedlo najít krále večera. Co čert nechtěl, jedná se zároveň o vítěze, který mi je víceméně cizí, jeho projekci jsem prozíval a z desítky nominovaných ke mně mluvil zdaleka nejméně (srozumitelně). Tváří v tvář všem vítězům s ním spjatým a jejich upřímné bezbřehé radosti jsem ale s výsledky smířený téměř hned a bez problémů akceptuji, že se nejedná o vítěze nespravedlivého nebo vychtěného, ale jen o takového, který mě minul o několik mývalích délek. Večer jako takový potěšil moderátorským návratem Jimmyho Kimmela a s tím související snahou o návrat k optimismu a pobavení se namísto přepálených výchovných monologů a inspirativních k nerozeznání podobných projevů. Je pořád na čem pracovat, hlavně na nešikovných střizích téměř uprostřed věty, ale za poslední pětiletku se poprvé jedná o příjemný večer a ne v prvním plánu o splněnou soukromou povinnost.

Baví mě, že i v devátém filmu z jednoho vesmíru je kde brát nová témata, kombinovat motivy z pozapomenutých dílů (Rocky III, Rocky V) a zároveň je nabalovat na vedlejší linky ze samostatných Donnieho příběhů. Jen bych si přál, aby se do sociálního dramatu, v první polovině tak uvěřitelně budovaného, zatnulo ještě usilovněji a rouhačsky jsem doufal v odklonění se od nevyhnutelného zabočení směrem k ringu. Naštěstí i tam si je Jordan na režisérské pozici neuvěřitelně jistý a i přes vytření všech očekávaných žánrových klišé dává Adonisově charakteru punc dospělosti. Velké díky za komornost, kdy se mezi rytmickými beaty nebojí úplně zpomalit a ztichnout a jen nechat působit Majorsovo i vlastní charisma.

Remarque je jedním z mých nejmilovanějších autorů, ke kterým se napříč životem opakovaně vracím a první německé zpracování nejslavnějšího a ve školních osnovách nejvyžadovanějšího románu jsem proto dlouho odkládal. Zvěstí o nepřesném nebo rovnou drzém přepracování bylo hodně a proto jsem teď v šoku, o jak dobrou adaptaci jde. Ale ne nutně o adaptaci jednoho díla, ale autorova díla souhrnného. Právě v tolik očerňované lince vyjednávání o konci války je v pár slovech či větách vyjádřen věčný bol, který se objevoval i v knihách, které se odehrávaly dávno po konfliktu nebo mezi světovými válkami. Stesky nad zbytečným protahováním uzavření příměří, které má za následek úmrtí mnoha nevinných, mají hrdinové většinou jen v hlavách a myšlenkách. Pro větší efekt je taková subjektivita nahrazena rozčilujícími obrazy a nespravedlivými pocity. V linii frontové nejde o to, které výjevy z knihy se povedlo do filmu přenést (přestože slavné nesnesitelné čekání v zákopu společně s nepřítelem nechybí), ale o atmosféru zatracení, zoufalství a věčné škody, která se vsákla do každé minuty. Nejvyšší hodnocení nakonec dávám i přes vynechání linky, která mě v knize tížila nejvíc. V té se hlavní hrdina při dovolené vrací na pár dní domů a zjišťuje, že takový návrat, jaký si představoval, nejspíš nikdy nebude možný. Že lidé, kteří boje nepoznali, nikdy nepochopí trauma a děs, který si veterán přináší . V rámci zhutnění děje a neopuštění zničujícího prostředí kontaktu s nepřítelem proto chápu takovou změnu a rád mírně nadhodnotím. Protože literární dílo vzniklo téměř o sto let dříve než tento snímek a varování nejsou o nic méně aktuální.