novoten

Emocionální válka bez vítězů. Hannah Fidell se vrací k srdcovému námětu a až terapeuticky detailně se vypisuje ze všech smutných, žhavých, hřejivých i zničujících myšlenek. Na sledování je proto Učitelka občas příhodně nepříjemná, ale zároveň jako droga, od které se nejde odtrhnout. Nick Robinson je jako zamilovaný student přesvědčivý, Kate Mara jako šťastně nešťastná Claire ale hraje v životní formě a hypnotizuje každým pohledem nebo pohybem. A i když teen žánr můžu sledovat od rána do večera, v takhle realistické formě jsem ho dost možná ještě nepotkal.

Jedno z nejlepších ansámblových obsazení v historii v unikátní kombinaci úplného odcizení a naprostého porozumění v jednom. Všechny postavy občas na zabití a občas k sežrání, tak jako každá rodina.

Jedna z nejcivilnějších a příběhovým zasazením nejobyčejnějších ghibliovek je zároveň jednou z nejlepších. Goro vkládá do otcova scénáře až zarážející množství detailů a naprosto chápu, že se po takhle mravenčí práci odmlčel na dlouhých devět let. A že co se týče klasické animace, kterou od studia s Totorem ve znaku známe, to byl dost možná i jeho příspěvek poslední. Pokud ano, zůstal po něm pravý poklad. Těch nenápadných vtípků, těch bolavých vzpomínek zralého věku nebo naopak upřímně obnažených emocí, které umí přinést jen dospívání - toho všeho jsem dostal na několik snímků dopředu.

Pro nostalgicky zatížené fanoušky takřka nerozdýchatelné setkání. V těch nejsilnějších chvílích mi vážně bylo tak dobře, jako kdybych se vrátil nějakých dvacet let dozadu a poprvé se do seriálu zbláznil. Tenkrát bych vám přísahal, že lepší seriál neexistuje (a ani dnes bych lepších moc nenapočítal, mezi komediemi pouze Scrubs). Někdo stárne do krásy, někdo alespoň s grácií, na někom se roky podepsaly, ale i na relativně malé ploše (i přes štědrou délku jsem měl pocit, že vše trvalo snad půl hodiny) mě celá šestice zasáhla přímo do srdce. Nechci nové díly, nechci film. Jestli jsem si někdy byl jistý, že Přátelé patří do přelomu století a paradoxně díky tomu zůstanou dokonale nadčasovým dílem, bylo to právě teď.

1. série - 90% - Neuvěřitelný způsob, jak smísit všechna zažitá podání řecké mytologie. Občas Herkules od Disneyho, občas Herkules s Kevinem Sorbem. Chvíli výpravné, že by Eduard Petiška skákal radostí kolem Olympu, chvíli krvelačné, jak kdyby epizoda vypadla z God of War. V první řadě ale akční, emocionální a rychle ubíhající antika, zabalená do hávu oblíbené Castlevanie, kterou navíc s ledovým klidem překonává.

Film, kterému jsem propadl už jen za to, jak krásně vypadá. Přenádherná anglická krajina, pohledy do netušené dáli, nevlídné plískanice nebo naopak jasné noci a teskný západ slunce. Každý z pohledů si mě bezpečně kradl a ve spojení s příběhem plným tužeb, stesku i naděje jsem se v závěru tváří v tvář téhle pohádce založené z větší části na skutečnosti zmohl jen na pár slz. Všichni máme rádi snímky, od kterých čekáme hodně a ony tu pomyslnou laťku ještě o pořádný kus přeskočí. Tenhle je jeden z nich. Vážně mi bylo jako kdybych kopal, dřel, doufal a miloval s nimi.

Co působilo jako výplň a snaha o zdržování seriálu na divácky i akčně nejvděčnějším místě, se nakonec ukazuje jako ta vůbec nejlepší sezóna. Dokazuje navíc, jak chytře je celý koncept nastavený, kdy je jedno, že víte, jak to s jednotlivými postavami bude o pár let později, kam se dopracují nebo jak skončí, protože přes všechnu krev a zdánlivě samoúčelný sex a utrpení měl tenhle příběh vždycky v první řadě silné charaktery a s tím související upřímné emoce. Takže když přibude někdo nový, tak jen netrpělivě poposedávám v nervozitě, jak (moc špatně) daný nováček dopadne. Oproti již legendární první sérii vedou Bohové ještě o chlup díky tomu, že se nemusí hledat ve vizuální stránce, nemusí hnát dopředu a naopak svoje tvůrčí klady dokonale znají.

Z opatrného startu o reálných problémech dvou herců přes hrátky s titulky a stoupající počet rozvíjených opakovaných gagů až po řítící se lavinu hostujících hvězd a tak důkladný meta humor, že doteď nevím, kde přesně se potkává fikce a skutečnost. Tennant ze sebe dobrovolně dělá dětinu, Sheen pak bohulibého marnivce a dohromady mě Staged nejen přimělo zapomenout, že při každé zmínce o videohovoru nebo koronaviru kousek mě umře. V první řadě mě totiž pobavilo ve všech směrech a právě díky neopakovatelnému konceptu má šanci zůstat historicky zacementovaným milníkem.

Sam Mendes se pustil do předem prohraného boje, kdy všechno, co fungovalo ve Skyfall, zkusil povýšit ještě výš. Proto Spectre přináší hodně tichých momentů, kdy divák slyší i špendlík spadnout, hodně pomrknutí na Craigovy předchůdce a dokonce i ještě složitější splétání dějových nitek ze tří předchozích filmů. Po druhé projekci, osvobozené od napjatého čekání, kam se ještě může stoupat, sice pointy všech point nepovažuji za nejlepší film současného představitele, ale budu jeden z mála, který ho považuje za lepší než právě Skyfall. Zmizela hluchá místa, přibylo mrazení v zádech, velkolepá a s logikou si nebezpečně zahrávající odhalení nijak neruší a dostatek prostoru dostává i moje oblíbená Léa Seydoux jako jedna z mála skutečně důstojných přírůstků do galerie Bond Girl za mnoho let. Spectre má styl. Jedinečný. Trvá dlouho se na něj naladit, ale já už teď nechci nikdy jinak.

Když očekávám muzikál o tom, jak se dělá muzikál a dostanu epitaf uspěchaného muže. S Fossem jsem se u Kabaretu i u Lennyho minul, takže mě jeho multižánrová rozlučka zastihla slušně nepřipraveného. Nejde totiž o hudební film v pravém slova smyslu, snad ani o drama, o romantiku nebo o rodinný film. Jde totiž o všechno dohromady, záměrně neúhledně zabalené do uzlíku deprese s body navíc za střih, který předběhl svou dobu. S takovým námětem by celý zážitek mohl být teskný, nostalgický a snad i ubrečený, kdyby na to ale měl čas. Od začátku do konce je totiž na zkouškách i v soukromí té dřiny zadýcháno, až se ze zátěže neveselých témat propotí triko. Scenáristických nožů do zad je tu nepočítaně, jenže ten strhaný pohled Roye Scheidera, chlapa s velkým CH, který ví kolikrát (a to tak že mockrát) pochybil, ten mám v sobě zarytý napořád.