novoten

Z opatrného startu o reálných problémech dvou herců přes hrátky s titulky a stoupající počet rozvíjených opakovaných gagů až po řítící se lavinu hostujících hvězd a tak důkladný meta humor, že doteď nevím, kde přesně se potkává fikce a skutečnost. Tennant ze sebe dobrovolně dělá dětinu, Sheen pak bohulibého marnivce a dohromady mě Staged nejen přimělo zapomenout, že při každé zmínce o videohovoru nebo koronaviru kousek mě umře. V první řadě mě totiž pobavilo ve všech směrech a právě díky neopakovatelnému konceptu má šanci zůstat historicky zacementovaným milníkem.

Sam Mendes se pustil do předem prohraného boje, kdy všechno, co fungovalo ve Skyfall, zkusil povýšit ještě výš. Proto Spectre přináší hodně tichých momentů, kdy divák slyší i špendlík spadnout, hodně pomrknutí na Craigovy předchůdce a dokonce i ještě složitější splétání dějových nitek ze tří předchozích filmů. Po druhé projekci, osvobozené od napjatého čekání, kam se ještě může stoupat, sice pointy všech point nepovažuji za nejlepší film současného představitele, ale budu jeden z mála, který ho považuje za lepší než právě Skyfall. Zmizela hluchá místa, přibylo mrazení v zádech, velkolepá a s logikou si nebezpečně zahrávající odhalení nijak neruší a dostatek prostoru dostává i moje oblíbená Léa Seydoux jako jedna z mála skutečně důstojných přírůstků do galerie Bond Girl za mnoho let. Spectre má styl. Jedinečný. Trvá dlouho se na něj naladit, ale já už teď nechci nikdy jinak.

Když očekávám muzikál o tom, jak se dělá muzikál a dostanu epitaf uspěchaného muže. S Fossem jsem se u Kabaretu i u Lennyho minul, takže mě jeho multižánrová rozlučka zastihla slušně nepřipraveného. Nejde totiž o hudební film v pravém slova smyslu, snad ani o drama, o romantiku nebo o rodinný film. Jde totiž o všechno dohromady, záměrně neúhledně zabalené do uzlíku deprese s body navíc za střih, který předběhl svou dobu. S takovým námětem by celý zážitek mohl být teskný, nostalgický a snad i ubrečený, kdyby na to ale měl čas. Od začátku do konce je totiž na zkouškách i v soukromí té dřiny zadýcháno, až se ze zátěže neveselých témat propotí triko. Scenáristických nožů do zad je tu nepočítaně, jenže ten strhaný pohled Roye Scheidera, chlapa s velkým CH, který ví kolikrát (a to tak že mockrát) pochybil, ten mám v sobě zarytý napořád.

Snad protože parta z Pawnee dráždí tolik lidí, kolik ji zároveň bezmezně miluje, nejde ji označit za jinou než zásadní. Takový počin přichází v žánru jednou za seriálovou generaci. Na rozdíl od jiných ansámblových souputníků se nebojí občasného rozšíření či zúžení hlavního castu, naopak od přelomu druhé a třetí sezóny se díky právě takové změně stává z velmi příjemné podívané neopakovatelný klenot. Ale už od samého startu (ano, v mém případě už od haněné první série) si mě získává jednou zásadní věcí. Jakkoli se to zpočátku zdá nemožné, nikdo není v téhle kanceláři navíc, nikdo nepřebývá, nikdo mě nevytáčí a kupodivu zároveň nikdo nepřevyšuje ostatní. Chvíli mám nejraději Andyho, chvíli Bena, chvíli Rona, chvíli Chrise a tak pořád dokola. Stejně tak na začátku jsem myslel, že Azizových grimas a umrněných výrazů bude příliš, abych se zanedlouho těšil na další jeho marketingovou ideu nebo vypečený balící plán. A těch running joků (Ronovy dveře, Tomův úsměv, Leslie přehnaně poukazující na "promiskuitu" Ann, Benova neschopnost pochopit místní folklórní specifika), těch nečekaně se vynořujících i navrátivších vedlejších postav, nad jejichž každým cameem radostně jásám (Jean Ralphio, Mona Lisa, Tammy 2, Bobby Newport). Zkrátka a dobře, nevím, jestli mě někdy tak mrzelo, že jsem nějaký seriál nezachytil, když se ještě vysílal. Na druhou stranu ten pocit mít před sebou x řad a nebát se každý rok o jeho zrušení, má také něco do sebe. Mám svoji práci rád, ale do téhle kanceláře bych zamířil okamžitě.

Po prvním zhlédnutí Inception jsem o filmu psal jako o dokonalé hračce pro potěšení jejího tvůrce, ale to jsem byl o dekádu napřed. Až právě Tenet je do posledního záběru vysoustruženou stavebnicí, která šlape přesně tak, jak autor potřebuje. Znamená to také, že nejlépe si s ní hraje právě Christopher Nolan a diváci mu jen nahlíží přes rameno a ptají se, jak který mechanismus funguje a že by si třeba rádi pohráli taky. On jim to nejspíš dovolí, ale až když se přijdou podívat podruhé nebo potřetí. Nemůžu se zbavit pocitu, že s každým dalším filmem jde Nolan ve vyjadřování o kus dál, nikoli jen ve smyslu spletitosti scénářů, ale i ve vztahu k divákovi. Třeba právě Počátek nebo ještě dříve Dokonalý trik dokázaly každý zvrat nebo fintu podat téměř vlídně a "vypravěčsky", i když se jednalo o nervy drásající twist. Už v Interstellaru ale bylo potřeba chodit informacím více než naproti a v Tenetu už nelze dostat odpovědi jinak než v kulometném dialogu či bleskovém prostřihu. I přes obvyklou rozmáchlou stopáž navíc film neumí zavelet pohov a i v situacích, kdy hlavní postavy odpočívají nebo na něco čekají, do nás pere další informace, rozvětvení nebo teorie, které klidně mohou být slepou uličkou - nebo naopak tou nejzásadnější indicií. Takovému přístupu tentokrát podřizuje úplně všechno, tedy jak poslední zbytky viditelné divácké přivětivosti, charakteristiku postav (tentokrát vyjádřitelnou bez výjimky dvěma větami) nebo viditelné emoce. Přesto mi na konci vyskočil tep do netušených hodnot a za to děkuju nejvíc. Za to, že i když nová Nolanovka až překvapivě ostře rozděluje divácké spektrum, stála mi za každou drahnou minutu a její špinavý a netypicky agresivní svět ve mně bude důkladně zrát ještě dlouho.

Hot Priest Is the New Black. Zvláštní úkaz mezi morálně rozporuplnými postavami, kdy chci hlavní hrdinku zabít úměrně tomu, jak moc si přeji, aby seriál nikdy neskončil. Zkrátka čím víc je Potvora potvorou, tím ji mám radši, čím větší botu udělá, tím víc chci, aby se ze současné šlamastyky vyhrabala a když v pravou chvíli zvážní, to teprve není obrany. Phoebe Waller-Bridge vlétla mezi scenáristické hvězdy současnosti a já jen doufám, že mezi nimi zůstane vždy takhle svá. Občas nenápadná, občas třeskutě vtipná a občas tak inovativní, že se mi chtělo až tleskat. Protože ono nestačí jen bleskurychle prolamovat čtvrtou stěnu, tady se postupem času i prolamuje ono prolamování a to je pak taková hromada diváckého nadšení a těkání od jednoho charakteru ke druhému, že jsem si téměř neuvědomil, že mám za sebou celý seriál během necelého dne. Navíc se na téhle ploše nestihne opakovat a zatímco první sezóna je víc o vtipu, druhá dodává charakterový růst na všech potřebných stranách a do diváckých emocí umí tnout tak živě, až jsem zůstal překvapeně zírat. Jediné, co mi stíhalo běžet hlavou, bylo přání, aby ústřední postavě něco vyšlo. Cokoli. Kdokoli. Moc se mi líbí, že sama Phoebe ví, že z takhle vysoko vyšroubované kvalitativní hory se moc stoupat nedá a zápletku na většině míst ideálně zavřela. Že boj o udržení kvality by tady byl zbytečný a možná i marný. Mám tady tím pádem úkaz, kdy mě zvláštně hřeje fakt, že se nechystají nové díly. Mávám tak se slzou v oku a s úsměvem na tváři zároveň.

Noční můra všech příznivců libovolného sportovního týmu. Představa nekončící řady nešťastných příhod, kdy na jednu pozitivní skutečnost zákonitě musí připadnout pět negativních, nedá občas spát všem fanouškům kulatého nesmyslu, ať už jejich srdce patří Liverpoolu, Slavii Praha nebo SK Nový Knín. Nebo právě Sunderlandu, který si takovou noční můru prožívá za bílého dne a z nejoptimističtějších představ o průběhu ročníku postupně padá ke starostem či rovnou zhrození. Sledovat tuhnoucí úsměv trenéra, manažera i posledního Sunderlanďana je proto stejně tak teskné jako nekonečně napínavé a návykové. Líbí se mi ta oddanost, kdy se ani za stavu 0:3 nevypíná rádio, ve kterém běží přímý přenos, a kdy se týden co týden míří na stadion, aby se domů zase odcházelo s fackou ve tváři. A ačkoli nemám rád fanoušky, kteří na začátku zápasu div nepláčou dojetím z toho, že začíná zápas jejich miláčků, aby o jeden poločas později zatracovali všechny na hřišti i mimo něj, tady je těch nepředvídatelných chyb, přešlapů a pádů tolik, že jsem se dotyčným zuřivcům divit přestal. Vždyť i já sám jsem nemohl uvěřit tomu, že zdánlivě vyhraných (a nakonec bezpečně prohraných) mačů bylo tolik, že se jich do konečného sestřihu vešla snad jen polovina.

Platí takové nepsané pravidlo. Kdo má rád Liverpool FC, má rád i Stevena Gerrarda. Jmenovanému mužstvu fandím už skoro dvacet let a Stevie je pro mě nejlepším hráčem, který kdy po trávnících běhal. Oddaný kapitán se srdcem značky "Reds" chtěl vždy být právě tím. Tahounem týmu s Liverbirdem ve znaku. Kdo jeho osobu nezná a náhodou by se k dokumentu přitočil, dokáže z něj nejblíž poznat tu největší touhu a zároveň největší bolest - snahu dostat tým z města Beatles zpět na vrchol anglického fotbalu. Tahle fata morgána ho hnala dopředu po celou kariéru, ale ať už byli o chlup lepší (v nultých letech tohoto století zaslouženě kralující) United, východní peněžní silou hnaná Chelsea nebo v minulé dekádě kontroverzní zjevení ze City, vždycky chyběl jeden krok, jeden bod, jedna malá klika. To, že právě tohoto hráče, mistra v nastartování týmu, legendu střel z velké nebo ještě větší dálky, týmového rekordmana v tom či onom, si široká veřejnost v podobě nejmladší generace tak často připomíná kvůli jednomu nešťastnému podklouznutí v prokletém momentu, kdy byli liverpoolští titulu snad více než na dosah, mi přijde jako vskutku bolestivá ironie. Tahle nikdy nekončící lítost, která ho bude pronásledovat až do konce života, je v dokumentu naštěstí vyvážena chvílemi slavnými a mnohem více zasluhujícími věčné opakování, za mě stokrát viděný a Gerrardem nastartovaný comeback ve finále Ligy mistrů proti AC Milán nebo střela z úctyhodné dálky, která zázračně zachránila dosud poslední získaný FA Cup z už natažených rukou West Hamu. Jako fanoušek, který osmičku sledoval v začátcích, na vrcholu i v nahořklém konci rudého angažmá, jsem u dokumentu byl dokonce i jednou překvapen. Jak blízko bylo svého času angažmá v Chelsea. Tuzemská média o téhle možnosti informovala jen jako o možné senzaci, v Anglii se ale jednalo o téměř hotovou věc a televize mluvila dokonce i o tom, že aktuální kolo Premier League je pro Gerrarda posledním v rudém dresu. Jenže právě on, který celou transferovou ságu odstartoval, nakonec vycouval, protože věděl, že i kdyby ho klub prodal, i kdyby mu snad příznivci časem odpustili, on sám by si neodpustil nikdy. Miluju tuhle část příběhu, kdy hráč sám byl největším fanouškem, který by proti svým nikdy nemohl jít naplno a raději se vzdal trofejí, peněz i věčné (či spíše věčnější) slávy. You'll never walk alone, Stevie.

O hlubším přijetí sama sebe i o tom, že být jiný je v pořádku, ale onu jinakost nemusí přijmout jen okolní svět, ale v první řadě já sám. Přiměřeně výchovné pohádky mám moc rád, tady se ale míří ještě výš. A i když je vyprávění prokládáno nejprůzračnějšími rodinnými poučkami, nemám pocit, že by jich v dnešním světě nebylo potřeba. Tentokrát navíc Elsa s Annou víc než minule nejsou o dech beroucí animaci nebo dokonalých písničkách. Umí si udělat legraci sami ze sebe a zároveň nasadit nejneodbytnějšího ušního červa (Lost in the Woods), emocionálně trojnásobně zničit během jediného songu (Show Yourself) a jen tak mimochodem přihodit i zdánlivě nedějovou, ale snad o to víc pro-single-vhodnější Into the Unknown, která se chvályhodně nesnaží být novou Let It Go. Snad nejvíc mi ale podráží nohy, jak dojemné tohle pokračování je. Ať už klasickými žánrovými způsoby nebo pouhou silou interakce mezi jednotlivými charaktery jde o tklivou podívanou, která zároveň neztrácí nic z uvěřitelnosti ani vlastní tváře.

Přes lavinu dívčího švitoření a překřikování si to Ženy namířily k upřímným činům, dějovým zlomům nebo překvapeným slzám. Tušil jsem, že mi vzývaná adaptace může učarovat, ale že se bude jednat o všestrannou podívanou, která bude měkčit srdce i těm nejzatvrzelejším, to je překvapení z nejpříjemnějších. Celá sestava je navíc obsazena naprosto dokonale a nejraději bych ji vídal ve všech kostýmních dramatech, která se chystají. Tohle je totiž vzájemná chemie, která přijde jednou za generaci.