Suzana

Nevím.

Monolog vagíny.

3 a půl za první sérii -obvzláště se líbil mi finálový díl, tématika a prostředí ... ale.. zalichotím tvrzením, že je to směska Lynche (mystery), Gaimana (postavičky) a Barkera (sex, leckdy perverzní nádech a trošku brutalita). Někdy ovšem tajemno vyzní dost dementně, seriál nedá moc šancí přilnout k nějaké postavě. Jako plus - nic zde není vyloženě černobílé.

Kolikrát měla jsem chuť se z ničeho nic sebrat a utéct od všeho pryč. Kamkoliv. Jakkoliv. Vlakem transsibiřskou magistrálou napříč Ruskem, odjet se poflakovat na thajský ostrov či japonský ostrov, vydat se napříč Amerikou z východu na západ, pak na sever do Kanady... Utéct od problému je snadné - na chvíli zapomenout na srdce bol a nelámat si hlavu s tím co bude. Vždyť ono je nějak vždy. Stejně jako hlavní hrdinka chtěla bych nasednout do auta/vlaku/letadla a při té příležitosti narazit na lidi cizí, jiné, zajímavé a vidět skrze nich sebe. Ony jsou tyhle výlety osvěžující, ale v hloubi duši víme, že utéct sám od sebe nelze. Stejně to řešení nakonec tkví v nás samotných. K filmu samotnému jen dodám, že vše dle mého názoru ubíjí rušivá kamera. A dostala jsem chuť na borůvkový koláč.

Režisér dotkne se fantazie pouze lehce bříšky prstů, sem tam polechtá mi chuťové pohárky, avšak vše ubíjí právě onen fantazie nedostatek. Pro mořské panny má člověk slabost, žijí si tam dole ve svém tichém modrém světě, nechápavě pozorujíce nás suchozemce. Smrtelníky. Slabá kamera má své světlé (rozuměj krásné) momenty, to samé bych mohla vytknout scénáři. Ale jako závan chladného mořského vánku z irského pobřeží na nedělní odpoledne mohu doporučit. P.S. A Collin měl být odjakživa rybář.

Před Bohem jsme si rovni, i když jsme nemocní. Jsme andělé. Andělé všehomíra______________Drásající dotek se zaryje tak hluboko, až jsem překvapena. Nečekaně silný zážitek, který ve mne rezonuje...každý z nás si jistě prožil chmurné chvíle, kdy je člověku těžko. Deprese na islandský způsob.Podivně tísnivá nálada navozená ihned zpočátku postupně během celého filmu graduje až do nevyhnutelného konce. Autentické herecké výkony. Obdivuji, do jaké míry se režisér dokázal vcítit do rozhárané duše. Andělé všehomíra je těžký film. Můžeme díky němu spatřit střepy smutku, zející hluboko v duši jednoho člověka a vidět v jejich odrazu i ten smutek vlastní. Tklivé momenty sem tam nenásilně přecházejí v momenty úsměvné, které jsem vítala tak trochu s úlevou...působily na mne jako maličké odlehčení P.S. Filmu dominuje úžasná hudba, která celý zážitek násobí. Hilmar Örn Hilmarsson dokázal složit hudbu, která s filmem doslova srůstá a dohromady tak vzniká obdivuhodná souhra obrazu a zvuku.

Je to jako když vyběhnete z šedi všedního a stresem zahlceného dne na pláž, kde vás mezi prsty polechtá horký písek, po tvářích pohladí mořský vánek a vrhnete se vstříc příboji. Má to až očistnou moc – znenadání se celý ten upachtěný den smyje a vy plavete naproti vší té retro imaginaci. Skočila jsem po hlavě do modré hlubiny té režisérovy neodolatelné fantazie a nechala se odnášet jejím proudem hlouběji a dále. Cestou jsem narazila na roztodivné rybky, pastelové mořské koníky a sem tam míjela podobně zvědavé potápěče. Ti méně odvážní se na mě udiveně koukali skrz malá okénka žlutého batyskafu… nechala jsem je žasnou. Já jsem si pobyt v tom slaném lucidním užila. Jen velmi neochotně jsem se nohama odrazila ode dna a pomalu zamířila zpět k hladině. Ihned po vynoření jsem si nasadila červenou čepičku s bambulkou a ruce vrazila ležérně do kapes, zpívajíce píseň Life on Mars vyrazila v ústrety světu. Díky pane Andersone, za tohle si Vás pověsím nad akvárko

Sugestivní snímek zobrazující asi jednu z nejhorších nočních můr každého z nás. Být upoután na lůžko, nemoci se nijak pohnout či dát najevo svou myšlenku, absolutní odkázanost na pomoc a empatii druhých. Pro nás, kteří takovou zkušenost nemáme, jde ve velké míře o nepředstavitelnou životní situaci. Díky vnitřní síle a odhodlání Jeana-Dominique Bauby, nádherné výpravné kameře a citlivé režii je divákovi umožněno se na okamžik do takto postiženého člověka vcítit. První trýznivé momenty uvědomění si vlastní bezmoci a následná chuť bojovat, doprovázená maličkými a přesto obrovskými pokroky mě dokázaly do sebe vtáhnout. Tísnivé momenty čas od času přeruší Jeanovy výlety do fantazie, a celkový dojem podtrhává jeho vnitřní monolog, kterým komentuje (a divákovi tak přibližuje) dění kolem sebe. Nemohla jsem si nevzpomenout na film s podobného ražení Hlas moře, kde hlavní hrdina využívá svou fantazii podobným způsobem. Lidská mysl je bezbřehá… navzdory omezení v podobě nemohoucího lidského těla.________ (…) Skafandr je méně tísnivý a duch se může volně toulat jako motýl. Je toho tolik. Dá se létat v prostoru a čase, odletět do Ohňové země nebo na dvůr krále Midase. Může navštívit milovanou ženu, vklouznout vedle ní a hladit její spící obličej. Může stavět zámky ve Španělsku, získat zlaté rouno, objevit Atlantidu, uskutečnit své dětské sny i dospělé představy (…)

My mother? I will tell you about my mother____________Jeden z nejstylovějších, nejkrásnějších a zároveň nejsmutnějších filmů, jaké jsem kdy měla možnost vidět.Už od prvního momentu jsem strhávána do deštivě ponurého L.A. (dnes již blízké) budoucnosti. Melancholické tóny Vangelise, první setkání s Deckardem... procházka temnými a špinavými ulicemi, všudypřítomné bilboardy lákající k lepšímu životu v mimozemských koloniích, smutné oči Rachael... noir s asijskou příchutí .Questions? Tyrell Corporation? Zoufalí replikanti upínající se k touze žít...Roy Batty, nebezpečně charismatický replikant poeta...křehce působící zabiják Pris, exotická Zhora, J.F.Sebastian...soucitný stvořitel. Jednoduchý detektivní sci-fi příběh se nezadržitelně blíží ke konci a já se opět přistihnu jak cituji celé věty s mými hrdiny. I am hungry J.F... každý záběr - dokonale zkomponován, žádná zbytečná scéna, žádné hluché místo. Sci-fi poezie, kterou mě Scott dostává...stejně jako Roy, odříkávající nejkrásnější filmový verš vůbec. Film se v mnoha ohledech odlišuje od knižní předlohy, což však filmu vůbec neškodí. Ba právě naopak. Výborná adaptace Dicka vůbec, kterého jsem díky filmu objevila... a díky kterému mám nakonec sci-fi jako takové v oblibě. Say kiss me...

Na některé problémy pytlík na sprosťárny nestačí...