Fediak22

Hlas Johna Vernona (Emanuele Taberi) daboval do italštiny jiný herec.

Jedná se o nejoblíbenější film Sophie Loren (Antonietta Taberi), ve kterém hrála.

Píseň, která zní v pozadí po většinu druhé části filmu, je „Horst Wessel Lied“, což v překladu znamená „Píseň Horsta Wessela“. Jednalo se o oficiální hymnu nacistické strany v letech 1930–1945. V roce 1933 se tato píseň stala druhou hymnou Německa. Od konce druhé světové války je píseň v Německu i Rakousku zakázána.

První a jediná filmová zkušenost italského herce Vittoria Guerrieriho (Umberto Taberi), který prozradil, že se s Marcellem Mastroiannim (Gabriele) na place nikdy nesetkal, protože své scény natáčel sám.

Film se odehrává 8. května 1938.

Postava Gabriela, kterou ztvárnil Marcello Mastroianni, je částečně založena na Nunziovi Filogamovi, italském rozhlasovém hlasateli a moderátorovi. Ve 30. letech 20. století byl Filogamo fašistickým režimem pronásledován pro svou homosexualitu, ale u Italů byl natolik oblíbený, že ho vláda nemohla vyhodit ani deportovat. Místo toho musel Filogamo nosit lékařský průkaz, že není homosexuál (jak se o tom Gabriele zmiňuje ve filmu).

Sebastian Stan se v rozhovoru z roku 2017 vyjádřil ke svým zkušenostem z práce na filmu: „Máma mě brala na konkurzy a nakonec jsem dostal malou roli ve filmu Michaela Hanekeho. A zažil jsem hrozné chvíle. Prostě... nenáviděl jsem to. Chci říct, byl jsem... zkameněl jsem z toho. A tak si vlastně vzpomínám, že jsem jí řekl, že nechci nic točit. Ona mě vždycky viděla jako hodně impresionistického kluka a myslela si, že by mě to mohlo bavit, a tak mě v tom tak trochu podněcovala, ale já jsem... po té zkušenosti jsem s tím nechtěl mít nic společného. A pak to opravdu začalo na střední škole, když jsem se dostal do USA. Po letech, v prváku, ve druháku na střední škole, jsem začal hrát divadlo.“

Když Benny (Arno Frisch) opouští telefonní budku v Egyptě, je kameraman viditelný v několika odrazech v okně.

V pozadí kolem 47. minuty, kdy je Benny (Arno Frisch) na kluzišti, jsou na pravé straně obrazovky vidět dvě děti, které jako by ukazovaly do kamery.

Ve scéně s vrhcáby hraje Benny (Arno Frisch) 5, přestože na kostce je 6.

Poslední řádky objevující se na konci filmu jsou přeloženy takto: „Rodina S. (Schober) byla nalezena 17. ledna 1989. Na základě žádosti znepokojeného bratra manželky byly vyraženy dveře bytu. Dne 20. února byla rodina pohřbena. Navzdory zanechanému dopisu rodiče odmítli uvěřit, že šlo o sebevraždu, a podali na neznámé strany trestní oznámení pro vraždu. Policejní vyšetřování navazující na toto podezření bylo bezvýsledné. Věc byla uložena jako nevyřešený případ.“

Původně Michael Haneke napsal vyprávění, které začínalo sebevraždou a bylo prokládáno flashbacky z aktivit rodiny, ale po šesti týdnech psaní tento nápad zavrhl, protože flashbacky fungovaly jako vysvětlení sebevraždy a Haneke nechtěl, aby film vysvětloval.

Před premiérou filmu na festivalu v Cannes režisér Michael Haneke předpověděl, že nejsilnější reakce vzbudí dvě scény: smrt ryby a spláchnutí peněz do záchodu. Producent filmu souhlasil s rybou, ale nevěřil, že by lidi zajímaly peníze. Ukázalo se, že Haneke měl pravdu; během scény spláchnutí peněz byl svědkem toho, jak několik lidí v šoku odcházelo z kina.

Kromě hlasového vyprávění nahlas předčítaných dopisů je zvuková stopa tohoto filmu téměř výhradně diegetická (zdroj každého zvuku je viditelný nebo se vyskytuje na plátně).

Rakousko nominovalo tento film na 62. ročník Oscarů v kategorii Nejlepší cizojazyčný film.

Až téměř ve třetině filmu se divákovi naskytne jasný a ničím nerušený pohled na tváře Anny (Birgit Doll) a George (Dieter Berner).

První část „trilogie zalednění“ Michaela Hanekeho, která zahrnuje také filmy Bennyho video (1992) a 71 fragmentů chronologie náhody (1994).

Film vychází ze skutečných událostí.

Ačkoli mnohé náboženské rekvizity, které ve filmu vidíme, jsou vzácné artefakty, Paradžanov, jehož jméno je ve filmu uvedeno jako „autor“, je doplnil vlastními prvky. Navrhl řadu kostýmů, včetně zelených šatů, které má na sobě Anděl v závěru filmu.

Navzdory úspěchu filmu žádný z devíti následujících Vinterbergových filmů nebyl natočen pod hlavičkou Dogme, přesně podle jeho záměru. „Celým záměrem bylo vytvořit něco nového. Opakování by bylo nudné,“ řekl.