Fediak22

Vinterberg obvykle píše své postavy s konkrétními herci v mysli. V případě tohoto filmu hrála většina hlavních představitelů i v jeho předchozím filmu Největší hrdinové (1996) – hlavní výjimkou byl Henning Moritzen.

Jak je uvedeno v manifestu, filmy Dogme 95 musí být natáčeny pouze ruční kamerou. Kameraman filmu Anthony Dod Mantle – který studoval spolu s Vinterbergem na filmové škole a natočil mnoho raných filmů hnutí, včetně Juliena Donkey-Boye (1999) Harmonyho Korinea a Kragh-Jacobsenova Mifuneho (1999) – provedl pro film řadu kamerových zkoušek a nakonec se rozhodl pro nejmenší digitální videokameru, která byla v té době k dispozici, Sony PC7, která se vejde do dlaně. To poskytlo filmařům novou úroveň flexibility a zároveň to odpovídalo Dogmově neúctě k estetickým záležitostem.

V roce 1995 oslovil režisér Lars von Trier Thomase Vinterberga, kterého považoval za neslibnějšího mladého dánského filmaře (Vinterberg tehdy ještě nenatočil svůj první celovečerní film Největší hrdinové – 1996, ale měl za sebou dva dobře hodnocené krátkometrážní snímky Sidste omgang – 1993 a Kluk, který chodil pozpátku – 1994). Von Trier ho přizval nejen jako člena Dogme 95 – hnutí, které se snažilo vytvořit novou úroveň důrazu na vyprávění příběhu a herecké výkony, jako přímý protiklad k velkorozpočtovým filmům, které byly vnímány jako přílišné spoléhání na speciální efekty a další digitální nástroje – ale také jako spoluautora jeho manifestu. Podle Vinterberga trvalo půl hodiny, než s von Trierem vymysleli deset hlavních pravidel.

Počas natáčania sa zhruba stovka ľudí, ktorá prišla demonštrovať do centra hlavného mesta, vyprovokovala, keď chcel režisér filmu Robert Kirchhoff neďaleko pamätníka SNP vylepšiť záber, aby evokoval atmosféru mítingov z čias Nežnej revolúcie a rekvizitárskym zadymovačom spravil za Gálom a Zajacom dym. „Chcel som, aby pri rozprávaní vystupovali z hmly. V tom nás obkolesili protestujúci, že ich chceme otráviť plynom, darmo som im vysvetľoval, že je to filmový dym, je to len voda, para,“ opisuje Kirchhoff.

Epizóda je silne inšpirovaná slávnym filmom Sedem samurajov (1954) od Akiru Kurosawi, ktorému je aj epizóda venovaná.

Jednou zo zmien medzi pôvodnou a režisérskou verziou je koniec, ktorý bol pôvodne šťastný. Rachael (Sean Young) a Deckard (Harrison Ford) jazdia po vidieku a dozvedáme sa, že Rachael je nový druh replikantov, ktorí žijú tak dlho ako ľudia.

Scéna, v ktorej Pris (Daryl Hannah) lakťom rozbila okno na aute, bola skutočná a úplne náhodná.

Veta "this is the end of a beautiful friendship" zo záveru filmu je odkazom na koniec filmu Casablanca (1942).