Sarkastic

„Co chceš?“ - „Milión dolarů a tvoje telefonní číslo.“ - „V jednom můžeš uspět. Zkus loterii.“ A Attila objevil jednu takovou „loterii“ v podobě pošt a bank…Takhle, o tom, kolik si toho film vzal ze skutečnosti, se lze jen dohadovat, ale faktem je, že mě nic nerušilo natolik, abych tomu odmítal uvěřit. Asi bych si dokázal představit i výraznějšího hlavního hrdinu, nicméně vytvořit si k němu sympatie nebylo těžké, zvlášť když dětství nestálo za nic, o dospívání se mu postaral „kamarád a vzor mládeže“ Nicolae Ceausescu, jako přistěhovalec bez papírů na tom nebyl nejlíp a navíc byl hokejovým nadšencem (tím spíš na maďarské poměry). Důstojného protihráče mu dělá vyšetřovatel, který to sám příliš „nevyhrál“, film je natočen zručně, má tempo a sem tam i slušnou akci (honičky). Konec se dal očekávat, přesto ten Attilův vše vypovídající úsměv v závěru byl fajn. A nechybí i poučení, že na maďarských záchodcích si mám brát kufr vždy s sebou do kabinky a neměl bych věřit hodinám ve výslechové místnosti (zákeřný trik). Vidím to na solidní 4*.

„Pod obleky, za zavřenými dveřmi, nás všechny řídí stejné touhy. A tyhle touhy mohou být syrové a temné a hluboce zahanbující. Čím více někoho pozorujete, tím více si uvědomujete, že nikdy nejsme těmi, za které se vydáváme. Ve skutečnosti se pod povrchem vždy skrývá tajemství. Vlastně můžeme být někým jiným.“ Jean mluví i osobě. Je psycholožkou, která se snaží ovlivnit lidi kolem ní, a to až do té míry, že překračuje (nejen) etické meze. Každým dalším krokem zasahuje do života svěřených klientů a zaplétá se do svých lží. Potřeba manipulovat ostatními Jean vhání na tenký led, kde jí hrozí prozrazení, riskuje však dál (kariéru i rodinu). A pak je tu Sidney…(vzpomínka na Mullholand Drive). Jenže víc se člověk nedozví, neb Netflix seriál dost necitlivě ukončil. Škoda. Naomi Watts tu má královský prostor a využívá ho beze zbytku, a ačkoliv její postava dělá stále větší přešlapy, diváka zajímá osud její i dalších protagonistů. Nic strhujícího, přesto mě to vtáhlo, přes menší výhrady k motivacím postav (a tendenčnímu dceřině „problému“) solidní 4*.

„Tohle taky přejde, Mitio. Všechno se přežene a bude líp.“ - „Jasně, vždycky bude líp.“ Opravdu? Vdovec s exekutory a pohrdajícím synem na krku, bez práce a naděje na zlepšení. Hlavní postava nemá karty rozdané zrovna nejlépe. Pak se ovšem ozve bývalý nadřízený s nabídkou nelegální práce a nešťastník kývne…Sociální drama ze současného bulharského pohraničí, odkud se dřív prchalo pryč ven, teď zase naopak dovnitř. Docela zajímavý pohled na minulost (spíš pro západní publikum) a současnost (ocení i český divák). Pašování lidí mě nicméně bavilo. A jen jsem čekal, kdy „se ucho utrhne“, jakože varování přišlo. Převádění bylo vcelku napínavé a depresivní, své dělalo i místo, kde se natáčelo (chlad, vlhko a mlhu cítíte téměř na vlastní kůži). A nechybí i pár silných scén (např. nepovedená akce či otcova zpověď). Jediný, ale o to výraznější problém vidím v tom, že už dopředu není těžké odhadnout, jak se tohle bulharské vytahování kostlivců ze skříně bude asi vyvíjet, včetně závěru. Proto hodnotím jen slušnými 4*.

„Myslíš, že nám dá?“ - „Ta se na to úplně třese, vole.“ To já se na Všechno bude „třásl“ doopravdy. Po Rodinném filmu a všech těch oceněních jsem věřil v pecku. Ta se sice úplně nekoná a výše zmíněný snímek se mi líbil o něco víc, zklamán ovšem nejsem. Tahle tragikomická roadmovie hodně sází na přirozenost. Někdy je to na hraně, ale povětšinou jsem s ní neměl problém a občas se i pousmál. A pak stojí na atmosféře. Věřím, že každý divák si tu najde něco trochu jiného, ať už třeba bezstarostnost dětství, touhu po svobodě či dobrodružství, cestu jako cíl…záleží na vás. Lví podíl na tom má i technická stránka a postavy, hlavně 2 pubertou zmítaní kluci ztvárnění neherci, ale i vedlejší „profesionálové“ (oceněná Křenková spolu s Vlasákovou a Pechlátem). Na řadu otázek, které během projekce vyvstanou, uspokojivou odpověď nedostanete, o nich však tenhle film není. A na konci (kterému předchází výborná „záchranná akce“) jsem ani neměl pocit, že by tu něco chybělo. Rád jsem se tohohle „výletu“ zúčastnil, za mě slabší 4*.

„Lidi chtějí přijít a podpořit tě.“ - „A co řeknou? Upřímnou soustrast? Že byl výjimečné dítě? Nebo…ten Michael je vážně silný, jak to zvládá?“ Ostatně, jak se chovat k člověku, kterému zemřel bližní? Určitě ne za pomocí úvodního „pragmaticky nápomocného“ a hlavně naprosto odosobněného, sterilního přístupu (zajímavý vhled do specifické oblasti jedné země…a především znatelná kritika systému). Jenže osud si s postavami zahraje cyničtěji, než se možná může zdát…Foxtrot je velmi pomalá, komorní záležitost, emočně ovšem dost silná. Rozdělení do 3 částí, kdy do sebe na konci vše zapadne, mi sedlo. Bavila mě atmosféra, vývoj příběhu, myšlenky vyřčené i potlačované, přesné herecké výkony, drsný „nosorožec v louži“, kreslené ozvláštnění, moudro ohledně rodinného „dědictví“ a již zmíněný (moc pěkný) závěr. A Arvo Pärt svým nádherným opakujícím se hudebním motivem Spiegel im Spiegel dokázal scény ještě víc vyšperkovat. Výborný film o ztrátě milované osoby, který hodnotím silnými 4*, škoda té velké rozvláčnosti.

„Před tou sázkou jsem měl 10000 věcí. 10000! Minulý týden jsem jich měl 77.“ - „A cítíš se líp?“ - „Nevím. Člověk zkouší…jak svobodný vlastně dokáže být.“ Čekal jsem čistě pohodovou komedii o zkoušce jednoho přátelství. Docela mě tedy překvapilo, že film byl poměrně angažovaný a názory tvůrců na některá témata zaznívaly vcelku explicitně (kupříkladu rýpání do AfD, zesměšňování a skoro až démonizace Marka Zuckerberga, kritika konzumní společnosti/hromadění věcí, trošku až utopistické jásání nad žitím z mála/ničeho atd.). Při sledování to nijak zvlášť neruší (a hodnotově stejně zanícený divák naopak bude potěšen), ačkoliv já bych se bez těchto narážek v klidu obešel. Film toho však nabízí mnohem víc než jen apel proti konzumu. Originální zápletku, sem tam i nějaký ten dobrý fór, solidní tempo, nevtíravou romantiku, vesměs příjemnou atmosféru, přes určité výhrady dvojku sympatických hrdinů (stejný přívlastek se dá použít i pro jejich ženskou spoluhráčku) a pak i tu sílu/hodnotu přátelství. Za mě to budou slušné 4*.

Umělec není zdaleka dokonalý či snad nezapomenutelný, přesto jde bezesporu o kvalitní podívanou. S tím záslužným bonusem, že díky všeobecně kladnému přijetí se na ni podívají i ti, kteří se jinak němým filmům vyhýbají. A neprohloupí. V první řadě z něj sílí nadšení a hravost. Nějakou dobu je veselý, milý a moc příjemně se na něj dívá. Pak začne být poměrně smutný (to když se začne ozývat pýcha s hrdostí), což mu sice neubere nic na poutavosti, ale původní atmosféra se z větší části vytratí, a to mě osobně trošku mrzelo. Ve vážnější poloze film však neselhává, navíc hlavním hrdinům už fandíte natolik, že ztracenou pohodu s klidem oželíte. Potěší jak výborně vybraní představitelé (nejen hlavní pár, ale hodně jsem si užíval i Goodmana či Cromwella…nebo věrného psíka), tak technická stránka s osvěžujícími detaily (líbilo se mi především uvedení nástupu zvukového filmu), nemluvě o hudbě (ta sice nebyla s filmem tak srostlá jako třeba v o rok mladší němé španělské Sněhurce, přesto dobře pasovala). Za mě to budou solidní 4*.

„Chlapci, smysl života je jako klitoris. Pořád chodíte okolo, ale nikdy nevíte, jestli jste ho našli.“ Anebo jak by vám řekl 1 z chovanců ústavu, radši se posrat, než mít celej život zácpu, no zkrátka film plný životních pravd, že…Je to bez diskuze strašně ujetá hovadina, ale také naprosto svá a často i zábavná! Kytarista hledající ten správný riff, bubeník, nad jehož špionážním kouskem by se i Ethan Hunt zastyděl, basák s neuvěřitelnou pamětí a zpěvák dávající za pravdu těm, pro něž je metalový zpěv zvracením. Tedy čtyřka politováníhodných individuí, kterým ovšem nelze nefandit. Humor filmu je mnohdy absurdní a hodně černý, nadsázka diktuje dění…Plný počet nedám kvůli kolísavosti tempa a občasným hluchým místům, přesto na některé skvostné momenty nezapomenete, ať už jde třeba o souboj s rosomákem (připomínající ikonickou scénu z Ed Wooda), nástup Delty (těch nejostřejších norských pohraničníků), focení na promo či geniální „stage diving“. „To znělo hrozně! Jako by někdo mordoval prase!“ - „Ne, to nebylo prase…ale koza.“

„Kay, Bůh nás za to potrestá.“ - „Bůh tě nepotrestá, jsi ateista.“ - „Jo, ale jestli se pletu, tak máme velký problém.“ No, seriál...spíš 2hodinový film. Což stihl Woody shodit hned v úvodu (stejně jako vtipně naznačit kritikům, že hodlá pokračovat v opakování se). Rozjezd byl trochu těžkopádný, ale kvalita stoupala, a to s každým dílem. Ovšem až na pár výjimek (např. debaty čtenářek či klientů) seriál opravdu baví hlavně tehdy, když je v záběru na Jamese Deana ostříhaný Allen (který nikdy neskáče nikam, kde funguje gravitace, a rozhodně nepodvádí při daních…jen nepřiznává všechno). Bez něj to bohužel není úplně ono. Politické narážky mě ale nenudily, zejména zaklínací „Předseda Mao říká…“ (a dorazilo mě, když jeho výroky Sidney označil za „fortune cookies“). A závěr s každým dalším zazvoněním hezky gradoval, i díky němu dávám slušné 4*. „Víš, kdo taky hraje baseball?“ - „Wilt Chamberlain?“ - „Ne, Fidel Castro, tvůj hrdina.“ - „O tom pochybuju.“ - „Říkám ti, že Fidel Castro hraje baseball…když teda zrovna nepoužívá stadion ke střílení lidí.“

„Teď bych si s tebou mohl udělat, co bych chtěl.“ - „Do toho.“ Žena si porodí syna, vychová ho, vypiplá a pak přijde nějaká flundra, a matka je hned odsunutá bokem, no, kterou rodičku by to nezklamalo?! Jenže pomůže vypuzení vetřelkyně vůbec? Lůno je zvláštní film. Pro někoho i zvrácený, a to dvojnásob (klonování + incest). Hlavní hrdinka má možnost nadvakrát zpřetrhaný osudový vztah „obnovit“, ale je správné obejít přírodu a dát mu třetí šanci? Rebecca je zajímavá postava (i díky výborné Green). Bavilo mě hádat, co asi cítí, analyzovat ji i její motivaci. Ta je ostatně nejfatálnější a pod tíhou událostí se mění. A jestli divák přijme tu taktickou (?) pasivitu vůči „sokyni“, pochopí její chování potom? Myšlenka (podtržená koncem) je pak zřejmá a nejspíš i pravdivá, potud spokojenost. Horší je to s časem (replikant stárne rychleji? Anebo jen maskéři zaspali?), podobně jako „ozvěnami“ minulosti (jak Thomas tušil, že 1 z postav již znal?), za tyhle detaily 1* dolů. Mé první setkání s Fliegaufem každopádně dopadlo velmi dobře, těším se na další.