Reklama

Reklama

Nejsledovanější žánry / typy / původy

  • Drama
  • Komedie
  • Krimi
  • Dokumentární
  • Akční

Recenze (3 092)

plakát

Tancuj Matyldo (2023) 

„Tady zadáš adresu a ono tě to pak dovede, kam potřebuješ. Kdyby ses náhodou zase ztratila. Dáváš pozor?!“ - „Proč bych se měla zase ztrácet?! Ty se mnou mluvíš jako s malým děckem. Kájo, já jsem stará, ne blbá!“ Přestože Slavík není začátečník, po pár televizních filmech si troufl debutovat na celovečerním poli s dost těžkým tématem. Nutno dodat, že se ctí. Jednodušší to měl v tom, že se mohl plně opřít o ústřední hereckou dvojku. Právě Rázlová a Roden celý film táhnou do nadprůměru (a zvlášť v případě první jmenované se jen potvrdilo, jak moc záleží, čemu se herec upíše aneb pachuť z nedávných Žab bez jazyka přetrvává). Samotné téma mi přišlo zpracované solidně, ačkoliv největší kaňkou filmu (krom toho, že Kanócz musela kdoví proč mluvit česky) je závěr vyznívající asi hezky, ale na můj vkus až příliš idealisticky. Dávám slušné 4*. „Ona už za chvíli nebude ona. To, co jsi na ní měl rád i to, co tě štvalo, zmizí. Nebude nic vědět, nebude tě poznávat, nebude rozumět tomu, co říkáš!“ - „Ty seš zdravá a taky mi nerozumíš.“

plakát

The Covenant (2023) 

„To bylo naposledy, co jsi mě neuposlechl.“  - „Chápu vaše rozhořčení. Omlouvám se za svůj nevhodný způsob chování.“ - „Chápeme se?“ - „Ano, seržante.“ - „Dobrá práce.“ A to ještě seržant netuší, čeho všeho je nový tlumočník schopen…Nebudu zastírat, že si u mě Ritchie po Rozhněvaném muži a Gentlemanech nastavil laťku vysoko. Tímhle filmem mě však rozhodně nezklamal, právě naopak. Divákovi je hned od začátku jasné, že nabýt vzájemnou důvěru mezi ústředním duem nebude jednoduché, zvlášť, když John je technicky vzato nepřítel země a Ahmed není zrovna vzorem poslušnosti. Ale stačí pár úvodních misí, aby si publikum vytvořilo k těm 2 vztah. Což je důležité, protože při obtížném a nebezpečném útěku to divák prožívá naplno s nimi. Zároveň si u toho užívá solidní porci napětí i akci (vládne samozřejmě ta při přepadení). A v cca půlce se dočká i toho, že film nabere nový kurz. A snaha splatit morální dluh přináší své…Za mě velká spokojenost a silné 4, které potvrzuje i dovětek s odchodem, který má svůj hořký přesah.

plakát

Úsvit (2023) 

„Udělala bych dneska přednášku pro holky na svobodárně během večerní školy. Tady se šíří fámy, možná jim to plete představy o těhotenství a o dětech obecně. Fámy se nejlíp zastaví vzděláním.“ Mírné zklamání. Tím spíš, že to začalo tak nadějně a zajímavě. Celkem dlouho mě film i bavil, ale…jako největší problém vnímám to, že předběhl svou dobu. Nikoliv však nadčasovostí, nýbrž nešťastně zvolenou dobou, ve které se děj odehrává. Přitom být to zasazené do současnosti, mohlo to fungovat. Kvůli tématu, které v roce 1937 působí pramálo uvěřitelně, se postupně ničí pracně budovaná dobovost, a zvolená mluva či způsob myšlení postav tomu opravdu nepomáhají. Jiné věci fungují, ať už jde o krimi linku, fandění hlavní hrdince Křenkové, charismatického záporáka Ondríka či dusnou atmosféru. Ale jako celek jde o nekonzistentní dílko (výborně to ilustruje autentický Sašův proslov oproti zcela uměle působící debatě u jídla), které mě směrem ke konci bavilo stále míň. Dám pouze průměr. „Vaše zvědavost je upřímná?“ - „Jsem ráda, když mi svět dává smysl.“

plakát

30. Český lev - Ceny České filmové a televizní akademie za rok 2022 (2023) (pořad) 

Úvod v podobě odkazů na úspěšné české filmy byl svižný a vcelku vtipný („Kde je brácha?“ - „Tys to nedokoukal?“). Mé přání ohledně vystřídání Havelky sice neklaplo, ale vyloženě marný nebyl, a hlavně, tento večer byl věnován bývalým moderátorům, což jsem kvitoval. Chyběla mi sice Vinczeová, ale potěšili Výborná, Eben či Pawlowská, špatní nebyli ani Macháček, Liška, Polívka, Kopta, Dejdar, jmenovec Havelka či přidaný Bouček (nebyl trapný!). A málem to bylo bez ztráty kytičky nebýt Zbrožka, který sice dobře začal, ale nakonec se postaral o nejhlušší pasáž večera. U oceněných se střídaly výstupy lepší s těmi horšími, avšak převážně mi nebylo trapně, takže bez problému. Jan P. Muchov & The Antagonist jako kapela večera na sebe nestrhávali pozornost a vyhovovali mi, špatné nebylo ani Falling Slowly v podání Irglové a Artwaye. Má největší výtka bude letos patřit stopáži, která byla pocitově až příliš dlouhá, a bylo by dobré na tomhle pro příště zapracovat. Jinak jsem ale oproti loňsku přece jen spokojenější a zvýším tedy hodnocení na 3*.

plakát

A pak přišla láska... (2022) 

„Nemáš někdy strach, že dopadneš jako tvoje máma?“ A jak byste reagovali vy, kdyby vám vaše zoufalá matka oznámila, že spolu pojedete na léčení ke kartářce? Mé podezření, že nebudu cílová skupina (neb řešené téma mě ani nemohlo více míjet) se mi během sledování dost potvrdilo. Navzdory tomu, že snímek natočil muž, byl zaměřením velmi ženský a neměl jsem s tím žádný problém, jenže na rozdíl od jiných podobně laděných dílek jsem vůči postavám (ačkoliv působily poměrně autenticky) nechoval příliš velké sympatie a nedostavovala se u mě potřeba se do nich více vcítit (jen u dcery se mi podařilo naladit na jistý vzdor plynoucí z generačního střetu). Takže jako sonda do vztahu matky a dcery to zase tak špatné nebylo (i když nejvíc o něm vypovídá již komunikace z úvodní jízdy autem), ale moc navíc mně to nedalo. A přišlo mi poněkud zvláštní, že při pozměněném vědomí přišel takový dceřin obrat, a naopak matčina upřímnost. Fakt, že byl konec až banálně předvídatelný (ženská síla!), dojmu nepřidal. Celkově to vidím na slabší 3*.

plakát

Arvéd (2022) 

„My 2 si rozumíme. Vždycky jsme si rozuměli.“ - „Lidi jako my se poznají po čichu. Inteligence je jako parfém.“ Nevěděl jsem, co od Maška čekat, v obou projektech (Okupace, Křižáček), které jsem od něj měl možnost vidět, byl „jen“ spoluscenáristou, bez přímé účasti na režii. Každopádně překvapil. S Arvédem to divák nemá vůbec jednoduché. Není to kus filmařiny pro mainstreamové publikum, které dost možná ztratí v průběhu sledování zájem o děj i bláznivého Arvéda. Což by ale byla zároveň škoda. Snímek se pohybuje na pomezí snění, představivosti, halucinace a pokrouceného vnímání reality, a to způsobem, kterým se odlišuje od většiny české produkce. Herectví, hudba, nasvícení, snímání postav…to vše napomáhá navodit zvláštní hypnotickou atmosféru plnou mystiky, okultismu a filozofických myšlenek. Mašek však není Szabó, jenž uměl bezpáteřního jedince ve službách totality ukázat o dost výstižněji, Arvéda vidím na lepší 3*. „Vy jste Boha nikdy neviděl a spoléháte na něj? Mně už se ďábel ukázal. Komu mám věřit…vám, nebo sobě?“

plakát

BANGER. (2022) 

„More, však to vůbec nekope, to chce větši řiz!“ Budu za černou ovci, ale ten film mě docela dost minul. Rap jde obecně mimo mě, ale např. polský snímek Ti druzí mi ukázal, že téma mladého rapera snažícího se prorazit jde natočit docela zajímavě a tak, abych snímek alespoň respektoval. V případě Bangeru dokážu ocenit vlastně jen obstojnou technickou stránku. A to mě Sedlákův Domestik tolik zaujal. Jenže pokud ve filmu nenajdu postavu, které bych dokázal fandit, anebo alespoň tolerovat její existenci, zavání to průserem. Protagonisté v tomto dílku mi silně lezli na nervy a nedokázal jsem brát nikoho vážně, jak moc jsem jimi a jejich hodnotami pohrdal (ani lacině podbízivý vztah se psem nezafungoval). Záchvat svědomí byl pak ještě naivnější než Alexova představa, že dokáže ohromit svět (povedená píseň na konci to už příliš nezachrání). Z filmařského hlediska pak moc nefunguje ani ten „deadline“, který je nejen dost uměle vytvořený Alexovou frackovitou nedočkavostí a snahou okouzlit jednu nánu, ale nakonec i docela zazděný. Dám 2*, zklamání.

plakát

Buko (2022) 

„Tobě to vadí?“ - „Tak…já tu s tím celý dny neležím.“ - „Ty tady s tím celý dny sedíš.“ Jenže to ještě Jarmila netušila, že 1 z těch „vypelichaných potvor“ zakrátko sama uvítá…Nejsem právník, takže přenechám komentář 2 různých závětí na jiných. Ponechám bokem také karikaturu dcery v podání Petry Špalkové. Jinak ale šlo sice o ničím zázračný, ale jinak docela povedený „feel-good movie“ (s nějakými těmi mráčky) o hojení emočních ran, překonávání strachu a nabývání důvěry. Je poměrně jasně nalajnovaný a pevně se drží předvídatelného vývoje, to mi ale ve výsledku vlastně příliš nevadilo. Herecky vyčnívá hlavní postava Cónové, stejně jako autistka Issové (ta mi navíc nepřišla nijak nepatřičná, spíš právě naopak). Vidím to na lepší 3*. „Tobě nevadí bejt doma takhle sama? I v noci?“ - „Ne. Já jsem radši, když nemusím poslouchat ostatní lidi. Když vím, co se v celém domě děje. Protože vím, že když tam jsem sama, tak se tam kromě toho, co dělám já, neděje nic. Takže nemusím být stále ve střehu. Nemusím se snažit být normální.“

plakát

Čtyři k večeři (2022) 

„Poslyš, mám takový trochu indiskrétní dotaz. Nenudí tě to už?“ - „A co jako?“ - „Pošleš zprávu, já tobě zpět, dáš mi číslo, ale já tobě ne. Pošlu zprávu, ty mně zpět. A oba se snažíme být tak vtipní, roztomilí, ne moc vlezlí. Nebylo by snazší, když někoho potkáš, říct: Líbíš se mi, nevypadáš jako sériový vrah, pojďme šukat? Jestli se kvůli rande musíš naučit sněhový pusinky, asi je v systému chyba.“ Jenže v praxi to nebude tak jednoduché…Jak ze dvou mužů a žen udělat funkční páry? A koho přiřadit ke komu, aby si vzájemně sedli a objevili v sobě tu jejich spřízněnou duši? Jak by se to pak asi mezi nimi vyvíjelo? A existuje vůbec něco takového jako je spřízněná duše? Čtyři k večeři je vlastně celkem fajn vztahovka, navíc lehce ozvláštněná přepínáním mezi 2 variantami párů a jejich fázemi. Ale právě to neustálé přehazování občas docela likviduje atmosféru jednotlivých okamžiků. A když si k tomu člověk přidá i nejedno klišé a zároveň protagonisty, kteří (alespoň v mých očích) nemají moc charisma, vychází mi z toho lepší, ale „jen“ průměr.

plakát

Era ora (2022) 

„Jak se menuje naše dcera?“ - „Jak to myslíš?“ - „Jak jí říkáme?“ - „Říkáme jí ménem.“ - „Aha, jasně. Zahrajeme si hru. Napočítáme do 3, pak na ni zavoláme ménem a uvidíme, na koho se otočí.“ - „Proč?“ - „Bude to zábava, uvidíš. Takže…raz, dva, tři…“ - „Galadriel! - „Co to má jako do prdele bejt?!“ Jako by nestačilo, že se vám během spánku zhmotní dcera, ještě má jméno po nějaké elfce! Era ora je vcelku svěží počin. Ten koncept času, kdy každých pár hodin postava přeskočí o rok dopředu, je poměrně funkční. Divákovi je jasné, že podobně jako třeba v Na Hromnice o den více se musí hlavní hrdina nejdřív poučit, aby se z časové pasti dostal, ale to mu na zábavnosti a do jisté míry i originalitě nijak zvlášť neubírá. Zpočátku je snímek odlehčený, místy i vtipný, postupně však začne hrát na posmutnělou, melancholickou notu s varovným podtónem (aneb zvolni a žij přítomností). Toho zvážnění je podle mě trošku škoda, ale ten apel filmu je jasný. Dávám solidní 4*. „Život je to, co se vám stane, zatímco budete plánovat něco jiného.“