Reklama

Reklama

Nejsledovanější žánry / typy / původy

  • Drama
  • Komedie
  • Krimi
  • Dokumentární
  • Akční

Recenze (3 092)

plakát

Eliška má ráda divočinu (1999) 

„Dvě porce tý tvý píčoviny…nebo divočiny?“ Tak mně osobně stačila teda jenom jedna porce, podruhé bych si Schmidtovu „muchomůrkovou smaženici“ už opravdu nedal. Stejně jako v pozdějším režisérově snímku Herbert v ringu je kladen velký důraz na vizuál, v tomto případě hodně podmanivý, ulítlý, experimentální, podstatně barevnější a více prosvícený, takže po technické stránce jsem byl snad až na nepříliš zvládnutý zvuk a možná až přebytek „psích“ podhledů docela spokojen. Jenže co se týče filmu jako takového; Eliška je jistě originální, ale jinak hodně chaotický slepenec nepřílišných souvisejících scén (nápad provázat „děj“ s filmem ve filmu jenom přidal na nepřehlednosti), z nichž je spousta dost absurdních, hloupých, trapných či vyloženě nevtipných (to platí i o postavách, jejichž protagonisté si sice natáčení zjevně užívali, avšak divák jejich pochybné kreace už tolik ne), na druhou stranu některé byly tak blbé, až mě rozesmály (min. rozhodně nezapomenu na tu „erotickou“ s hymnou). A přítomnost italštiny byla fajn, ale dost jsem litoval, že jí nevládnu, takhle mi možná některé zdařilejší frky unikly (anebo taky ne). Za ten vizuál a sem tam nějakou vtipnější hlášku dávám ještě 2*.

plakát

Pozor, vizita! (1981) 

„Někdo roznáší mikroby, jinej blbost. Těch druhejch bohužel přibejvá.“ Počáteční titulky a Fišerova hudba naznačují, že půjde o pořádně husté drama, ale po Prepslově nástupu na scénu je divák této iluze rychle zbaven. Jistě, ve filmu je mnoho vážnějších pasáží a míst, především těch s několikanásobným vystřízlivěním hlavního hrdiny či „chtěným“, naivním Bartůňkem („Vidíš? Sou to hodný děti.“) a jeho vykutálenými potomky (přičemž mi ale přišlo nadbytečné ukazovat publiku jejich trávení Vánoc, stejně jako mně moc nesedlo to klišé ohledně jedné příbuzné). Avšak především je to hořká komedie, plná různých trefných a odzbrojujících životních mouder a frků pronášených světoběžníkem Prepslem, lidovým to vypravěčem (někdy může vzdáleně připomínat Švejka) a člověkem s velmi osobitým pohledem na lidské bytí a smyslem pro humor (Rudolf Hrušínský exceluje). A sem tam se objeví i trochu nenápadného rýpání, třeba do poměrů („Jak na vás začnou bejt lidi nápadně hodný, tak je to dycky podezřelý.“), systému („A patří naše zdravotnictví pracujícím? Patří.“), pobaví i narážka na jiného hereckého barda („Teda pane Prepsl vy to dovedete podat, jako ten Höger, když vypráví v rádiu ty pohádky.“). Překvapí i docela odvážná oslava svátku se striptýzem (čekal bych, že ji Kachyňa „včas“ nechá střihnout), a ani další scény či humor v tomto duchu zde nechybí (dokonalý „Vůdcův stan“). A na závěr otevřený konec, který si divák může lehce domyslet. Když pominu poněkud naivní poměry v nemocnici (především to neustále kouření), jsem velmi spokojen, hodnotím silnými 4* a rád se k filmu zase někdy vrátím. „Máte rád děti?“ – „Ale joo, takhle na dálku.“

plakát

Banáni (1971) 

„Vzpomínám, když jsem byl ještě kluk, tak jsem jednou ukradl porno tištěné Braillovým slepeckým písmem. Mnul jsem ta neslušná místa.“ Woody přesně v té tvůrčí a herecké poloze, v jaké ho mám nejradši (co do kvantity ale i kvality humoru bych film zařadil hned za nepřekonatelnou Lásku a smrt). Banáni jsou opravdu bravurní směskou satiry a komedie. Kriticky narážejí na poměry v USA (předvádění stroje, tlumočník, operace), „banánových“ zemích (popravy, převrat, výcvik), média (úvodní reportáž, kostelní reklama na cigarety, svatební zápas v ložnici), soudnictví (znamenitý proces!), FBI (vyslýchání obžalovaného, ochrana státníka) a mnoho dalších oblastí, přičemž si neberou žádné servítky (fajn jsou také absurdní scény jako večeře, objednávka, telefonování, romantika u vody či los). Jak už to tak u Woodyho bývá, tak samozřejmě krom zábavných situací jako takových nechybí Banánům také pořádná porce hlášek, vtipné monology a dialogy (Allen neopomněl ani trochu té filosofie, a to ve scénách s přijímáním/dáváním a láskou). Film příjemně rychle uběhne, fajn je také hudba a jako třešnička na dortu se zde objeví mladý Stallone. Hodnotím poměrně jasným plným počtem. „Byl jsi někdy v Dánsku?“ – „Byl jsem v... ano, ve Vatikánu.“ – „Ve Vatikánu? Ten je v Římě.“ – „No, v Římě s tím měli takový úspěch, že se rozhodli otevřít ještě jeden v Dánsku.“

plakát

Dým bramborové natě (1976) 

„Jste přece sám?“ – „Tak nějak.“ Na film jsem se chystal a těšil už dlouho, avšak stále vyčkával na to správné naladění. Moje očekávání nakonec nebyla úplně naplněna, což mě trochu mrzí, ale zklamaný rozhodně nejsem, jde totiž bezpochyby o velmi kvalitní film. Jediný problém vidím v nevyrovnanosti snímku, a jak tak čtu v komentářích ostatních, došlo k ní zřejmě právě při převodu z knižní předlohy, kterou se Vláčil nechal inspirovat, do filmové podoby. Já čekal podstatně depresivnější, možná i bezvýchodnější, ale zároveň nostalgičtější film (více hrdinových vzpomínek, přemítání). Vůbec jsem netušil, že samotná kniha taková není. Dým bramborové natě totiž není drama v pravém slova smyslu, má sice mnoho vážných a silných emočních scén (podpořené skvělou Liškovou hudbou), ale na druhou stranu také úsměvných („Tak tady už jsme skončili, ano?“) či černohumorných pasáží (všechny Meluzínovy rozhovory s hrobařem pana Lohninského). Film každopádně stojí na hereckém koncertu Rudolfa Hrušínského (jednom z jeho nejlepších), kterému zdatně sekunduje Věra Galatíková. Doktorovi, který přichází na vesnici, v jejímž okolí zřejmě vyrůstal, a je ihned obklopený neprostupným oblakem nedůvěry, nechápavosti a odmítání (zvýrazněné jeho typem povolání), divák začne okamžitě fandit, přestože ani jemu se postava příliš neotevře (a tak je to správně). Vůbec je místní obyvatelstvo velmi svérázně vylíčeno (už jen to fotbalové hřiště přímo vedle hřbitova). Nechybí ani to hlubší zamyšlení se, které přichází hlavně ve chvílích, kdy si doktor přehrává v hlavě rozhovory se ženou. A jaký má film začátek, takový má i konec, tedy v sanitce a otevřený. Celkově hodnotím silnými 4* a k snímku se rád časem vrátím. „Má to smysl se vracet?“ – „Má. Máme-li k čemu.“ – „A k čemu se vracíš ty?“ – „K sobě.“

plakát

O princezně Jasněnce a létajícím ševci (1987) 

Tato pohádka se mi nějakým záhadným způsobem vždycky vyhýbala, a tak namlsán ucházejícím hodnocením a některým příznivými komentáři jsem ji zkusil. A dostavilo se docela zklamání. Celý film je totiž plný trapné infantilnosti, a to bohužel nejenom v případě čarodějnice a její dcery (Blanarovičová už zřejmě cvičila na budoucího čerta a „vrcholem“ je scéna radování se), ale i drtivé většiny dalších postav. Humoru zde bylo minimum (tedy až na tu jednu dnes už nekorektní narážku na naše spoluobčany). Až od zmizení Jasněnky z tržiště to na chvíli chytlo pořádnou šťávu, jenže od konfrontace s královským vojákem se to zase navrátilo do starých kolejí. O logických kiksech (a že jich bylo) radši pomlčím, avšak potěšila mě zdařilá technická stránka filmu (a třeba ten kohout byl hodně fajn). Hodnotím ještě průměrem, ale opravdu žádná sláva. „Třebas holka špitala ze spaní.“ – „Ale dvojhlasně?“

plakát

Krakonoš a lyžníci (1980) 

Výborně vylíčený dobový život z kraje století (proutěné košíky, tkalcovství, sklářství v německých rukách, panstvo, financové, pověry) a mile dětský pohled na něj. Stejně jako důvěřivost, naivita, rivalita ale i upřímnost, přátelství a láska. Moc příjemná atmosféra vhodně dotvořená Hapkovou hudbou (funguje i na mystické rovině) a hereckým obsazením. Celkově slušné 4*.

plakát

Zkratky ke štěstí (2003) 

Příběh o muži, který musel dostat lekci, aby se dokázal vrátit ke svým kořenům…No, pokud se divák dokáže přenést přes to morální ponaučení a překousnout fakt, že hlavní hrdina ani tak neprozřel, jako spíš dostal strach ze smrti, může si tento příjemný film docela užít. Celou dobu jsou totiž Zkratky ke štěstí úsměvné, navíc nabízí sexy ďáblici Jennifer (která nakonec dostane svůj prostor a vůbec jí role pekelné pokušitelky skvěle sedne) a „neobvyklými“ soudními procesy ošlehaného Anthonyho (konečně jsem si taky mohl užít své 2 oblíbence dohromady a k tomu ještě v přímém souboji). Za mě to bude čistý průměr.

plakát

Good Vibrations (2012) 

Zpočátku mě to nebavilo. Jeden podivín blábolající o hvězdných kapelách, bez humoru a něčeho, co by mě dokázalo vtáhnout do děje. Ale po „seznamovacím“ koncertě mě to chytlo, konečně jsem začal Terrimu a pak i jeho „dětem“ fandit. To nadšení ohledně vedení obchodu, nově objeveného stylu a později prosazování „svých koní“ s ním prostě začnete sdílet, i kdybyste nechtěli. Tedy…uznávám, že pokud není prezentovaná hudba vaším šálkem kávy, možná z vás to nadšení brzy opadne, pakliže k vám vůbec dorazí. Škoda, že je snímek pouze dramatem (trestuhodné nevyužití Dylana!), ale beru to, když teda jde o ten životopisný film… Na druhou stranu jsou Good Vibrations zajímavou časovou sondou do nelehké doby na neklidném místě (ale přece jenom mi to nedá…v tehdejším Belfastu jako neměli záchranky?!). Celkově bych to viděl vzhledem k nějakým těm muškám na slabší 4*, každopádně těm, kteří proti punku nic nemají, ho myslím můžu doporučit. „Vítězství není vždycky to, co si ostatní představují.“

plakát

Kouzelný měšec (1996) 

Veskrze průměrná pohádka. Příběhem, výpravou ani hereckým obsazením z něho nevystupuje, zapamatování hodná je vlastně jenom Hapkova správně strašidelná hudba. Potěší však, že alespoň dvojice zamilovaných má minimální chemii, Nárožný s Hrušínským přispějí do jinak spíše infantilního humoru sem tam vtipnější hláškou („Já se vám omluvuju.“), Kopecký zase nadhledem, a pohádka divákovi docela rychle ubíhá. O pár logických kiksech (hlavně co se týče kouzel) raději pomlčím. Překvapilo mě ale větší zapojení německé strany, která nepřispěla jenom penězi na triky a pronájem natáčecích prostor, ale také několika herci v důležitějších rolích. „Jak seš pitomej, tak máš asi pravdu.“

plakát

Nesmrtelná teta (1993) 

„Závist je věčná! Cha cha cha…“ a Bohdalka taky! Ne teď vážně, musím uznat, že při posledním zhlédnutí se mi Nesmrtelná teta líbila o něco více než dřív. Princezna a její milý byli sice hodně jaloví, ale ostatní herci v menších rolích už tolik ne (nejvíce mě z nich pobavila Smoljakova pidirolička: „Ale…já jsem muž! Ale…já jsem opravdu muž!“), navíc je tu vcelku odzbrojující prostoduchý Hanzlíkův král („Růženka, chuděra, zastřelila sebe sama na lovu.“) a samozřejmě nad všechny ční nesmrtelná Jiřinka se svými nejenom vnitřními komentáři („Našeptávat umím, co závidět druhým.“). Vyprávění je občas trochu zmatené, ale zase protkané nějakými těmi (morálními) ponaučeními (Šaty dělaj člověka; Rozum není nic platný bez štěstí atd…) a divák se zas tolik nenudí. Hodnocení měním na lepší 3* a sám jsem zvědavý, jak na mě Nesmrtelná teta zapůsobí příště. „Pod čepicí s bambulí, hlava mě už nebolí!“