Elerrina

Jetův origin aneb stylová policajtská noir historka. Ale nic navíc, v druhé vyprávěcí lince se Spike s Faye jen tak špičkují a nakonec se nikam nevypraví.

Faye má za úkol dohlédnout na pohlednou nadrženou opravářku, která přišla na Bebopa vyměnit cívku (nebo co). Spike mezitím padne do pasti v jakési psychologické poradně a je uvězněn ve světě vlastních halucinací.

Falešná matka Faye okouzlí posádku Bebopa a zatáhne ji do svých téměř smrtelných manželských trablů. A protože Jetovi záleží ze všeho nejvíc na dceřině školním vystoupení, musí nakonec Spike dělat návnadu. Mezitím se na základě Juliina plánu setkávají tři spiklenci proti Syndikátu. Vtipná, trochu zmatená epizoda, ve které o podrazy není nouze.

Stylově masakrální epizoda. Z nezranitelnýho chechtajícího se vrahouna fakt mrazí.

Flashback do Spikeovy minulosti aneb jak to bylo tenkrát. John Cho jako mafián je fajn, možná by si zasloužil nějaký vlastní film ve stylu Johna Wicka.

Velké zúčtování všech se všemi, které si ovšem tvůrci napsali podle sebe. Chápu to tak, že chtěli alespoň částečně zachovat bad end, který byl v původním anime, ale zároveň si ponechat zadní vrátka pro případné pokračování. Hlavní změna se týká postavy Julie, a obávám se, že tenhle dějový plot twist je spíš na škodu.

Na první pohled archetypální příběh "shromáždi princezno tři válečníky a vydej se nakopat zadek záporákům dle jakéhosi proroctví", s podzápletkou typu "jejda, ono to nebude tak snadné", nějakou tou rodinnou omáčkou a nečekaným zakončením. Potěšení ze sledování oku lahodícího, neuvěřitelně nápaditého vizuálního zpracování odkazu aztéckých, toltéckých a mayských kultur je ovšem soustavně sráženo do cringe žumpy všeobecnou infantilností, otravnou hlavní hrdinkou, pubertálními dialogy a amatérským českým dabingem. Také by mě zajímalo, proč mám z toho bizarního finále pocit, že lidská oběť bohům je najednou v pořádku a že tudíž celá ta výprava a boje byly vlastně úplně zbytečné.

Cesta tam a zase zpátky, ze San Franciska do čínské pohádky. Simu Liu se úspěšně uchází o post, který zůstal uprázdněný po Jackie Chanovi, a prvotřídní, vyloženě ňamková choreografie akčních scén je taky to nejlepší, co film nabídne. Zbytek je smíchaninou nevěrohodného rodinného pseudodramatu, motivačních tréninkových wushu videí a odfláknuté rychlokvaškové mytologie, které dohromady tvoří povinnou výplň před vizuálně opulentní finální digibitvou. Awkwafina koukám zdárně pokračuje ve své evoluci do Jar Jar Bingse.

Tohle je tak těžké hodnotit, že raději žádné hodnocení nedám. Emocí to ovšem vzbuzuje spoustu, od naprosto nekritického nadšení z první poloviny, kdy hlavní vyprávěcí linka s ukecanou, sympaticky bojovnou pavoučicí vládne, a ta vedlejší s princem Shunem a palácovými intrikami je poměrně snesitelná, přes rozčarování z druhé půlky, kdy pavoučice na dlouho zmizí a Shun a jeho putující družina se nás mezitím snaží unudit k smrti, až po znechucení z finálního mindfucku, který obě časově oddělené linky spojí a zároveň i pohřbí. (A ne, ono x-krát zmiňované tajemné pozadí tohohle RPG světa není nijak extra zajímavé, úplně stačilo přečíst si ten obsah na wiki.) Hodně divná a nepříjemná je taky postupná proměna stylu animace, dovedená v posledním souboji až k nekoukatelnosti.

Lehce chaotický guláš nasekaný z Demon slayera, Naruta a několika dalších shounenů, zalitý ostřejší tmavou a krvavou omáčkou a dochucený občasným sklouznutím k infantilnímu groteskovému humoru, který vytváří s tou temnou a rádoby osudovou atmosférou bizarní kontrast. Moje miska ramenu to asi nebude, takže drop po 6. epizodě.