ramese01

Upřímně netuším, kdo něco takového může hodnotit, více jak dvěma hvězdičkami. Naprosto bez hlubšího děje a zápletky s extrémně brutálními scénami. Vy, kdo jste dali více jak dvě hvězdičky musíte být buď psychopati nebo sadisti.

Hlavní dvojice Marka a Kaya asi nezapomenutelná. Snímek, který působí díky velmi dobrým hereckým výkonům Hanno Kofflera a Maxe Riemelta, jako velmi realistický gay movie, ovšem není pro všechny. Někomu může přijít děj pomalý, nebo mu může vadit gay tematika. Pro ty, co se vcítí do ústřední postavy Kaye (Hanno Koffler), který se ocitá v rozkolu mezi životem se svou nově založenou rodinou nebo se svým partnerem, film jistě nebude škodou času. Vizuálně vše vypadá velmi dobře a celkový snímek představuje typický festivalový film, do jehož ústřední dvojice jsem se zamiloval. Jediné, co mohu vytknout je trochu jednodušší scénář a některé postavy jsou nadbytečné. Přes to jeden z nejlepších snímků s gay tématikou.

Podle mě výborný film, na který se lze dívat s vice pohledů. Hlavní linka zamilované dvojice, skvěle ztvárněné Evou Green a Ewanem Mcgregorem, nevybočuje a striktně se soustředí na milenecký pár. Herectví Evy Green a Ewanana Mcgregora je na vysoké úrovni a to mohou dokázat i scény bez dialogů a hudby, které se často objevují. Střídání ticha a melancholického hudebního podkladu Maxe Richtera, jak je u něho zvykem, dává celému snímku větší prožitek. Co zamrzelo, tak jsou často omezené vedlejší postavy, které by mohly dostat více prostoru. Scénář je psaný velmi dobře a monolog Susan s pomocnými záběry mapující přicházející katastrofu v obecném globálním pohledu, krásně vykresluje lidstvo jako jednotu bez rozdílů, což kontrastuje s romantickou linkou, kde je katastrofa zachycena jen prostřednictvím dopadů na hlavní aktéry. Film v sobě ovšem skýva vice než hezky načrtnutou romanci. Nostalgické světlo filmu a monology navozující pocit osamělosti a filozofický podtext dodává snímku další rozměr. Shrnutí: Od tvůrců odvážná kombinace romantiky, dramatu, katastrofického sci-fi a filozofických monologů vytváří zvláštní směsici, která na mě překvapivě kladně zapůsobila a hudba Maxe Richtera je jen třešničkou na dortu.