stub

Libůstkové dobové drama od hlavního reprezentanta japonských filmových kaidanů. Jak název napovídá, ústřední postavou je Takahashi Oden, poslední sťatá žena v Japonsku. Pro mnohé obyčejná vražedkyně, pro značnou část japonské populace bezmála hrdinka (podobně jako např. Sada Abe, která při souloži uškrtila svého manžela a pak se několik dní potloukala po městě s jeho uřezanými genitáliemi "v kapse" - příběh zpracoval mj. Nagisa Oshima ve skandálním In the Realm of the Senses). Ozdobou je mladý Tetsuro Tamba v jedné z hlavních rolí...

Tak konečně je to tady, můj první pětihvězdičkový Oshima. Po všech stránkách skvělý film podle skutečné události. Geniální téma a scénář, skvělí protagonisté hlavních rolí, nádherná vizuální stránka snímaná ve všech koutech Japonska (dokonalá je výrazná, nikdy však rušivá, barevná kompozice) i vražedně funkční hudba. Já bych si ale dovolil polemizovat s Artranem o formulaci "Analýza rozkladu rodinných hodnot..." - myslím si, že Oshima se snaží tvrdit v podstatě spíše opak, podobně jako později v In the Realm of the Senses, jenž prezentoval nikoli jako příběh perverze, ale příběh lásky (k čemuž bych já měl pár výhrad, ale o to teď vůbec nejde). Zajímavé právě je, že přes sinusoidu rodinných krizí i neobhajitelnost jednání rodičů, přichází trest pouze(!) zvenku, Oshima de facto stále nenápadně zdůrazňuje, že se štěstí v životě (a dětství) nedá definovat podle žádné normy a o kolik je rodinné pouto silnější, než naše představy o tom, co je přijatelné a co už nikoli...

Klasická sociálně-kritická sonda do života bohatého rodinného klanu (jehož hlavu skvěle ztvárnil Kei Sato) v poválečném Japonsku. Přes použitou retrospektivu je snímek přehledný a pozorný divák nebude mít potíže s orientací. Oshima se nesnaží skandálně rozkrývat minulost rodu, který za války v Mandžusku určitě nezůstal bez poskvrny, místo toho se zaměřuje na mladší generaci, která si hledá své místo v budoucnosti i cestu k minulosti. Přesto se nemohu zbavit pocitu samoúčelnosti určitých scén (mám pocit, že tohle se Oshimovi občas stává, může však jít o mé nepochopení), což do určité míry platí i pro poněkud teatrální vyvrcholení filmu. Velmi silné ***. Ps: Nemohl by někdo udělat něco s tím záhlavím? Duklak2 si patrně v popisu spletl snímky a nikoli, nejedná se o komedii, a to ani částečně...

Pěkná filmová variace na téma chudoby a spodiny, jeden z mých oblíbených od Oshimy. Děj není nijak životně důležitý, jde spíš o věrnou reprodukci prostředí a pochopení bezvýchodnosti situace, dočkáme se, což pro režiséra není příliš typické, dokonce i závěrečné katarze. Barvy jsou výrazné a syté, na což si člověk po počáteční iritaci rychle zvykne a vizuálnímu stylu snadno podlehne. Výtečné je i obsazení, částečně tvořené tradičním Oshimovým ansámblem (Fumio Watanabe, Rokko Toura, Kei Sato), částečně jinými zajímavými herci (Junzaburo Ban, Kunie Tanaka, či obr z Yojimba Namigoro Rashomon). U NO mi připadá, že když opustí svá oblíbená témata (průzkum lidské sexuality a příběhy o levicových aktivistech), jsou výsledky zpravidla nejlepší...

Po sporném, kontroverzním In the Realm of the Senses jde o velmi příjemné překvapení. Oshima sám označoval snímek jako ještě odvážnější, což je jistě relativní, ale pravdou se jeví býti spíše opak. Vynikající téma, rafinované paradoxy a o něco hlubší ponor oproti předchůdci, činí z tohoto ultraoriginálního kaidanu velmi dobrou podívanou - a jde to i bez penetrace;)

Původně jsem toto dílko ani nechtěl hodnotit, ale asi to jednou přijít muselo. Jde o nejlepší a nejobsažnější snímek s explicitním zobrazením sexu v dějinách? Patrně ano. Potíž není ani tak v tom, že (přes můj pozitivní vztah k nahotě i erotice) mě pornografie jako taková poměrně irituje, jako spíš v její nadbytečnosti - samoúčelnost některých scén je do očí bijící a byť se takto filmu dostalo masivní pozornosti, jeho kvalitě je to spíše ke škodě, než k užitku. Přesto jde o poměrně kvalitní snímek, na svou dobu neotřelým způsobem nahlížející na své téma i sexualitu obecně.

Výjimečně originální pojetí spolu s geniálním vizuálním zpracováním dělají z tohoto dílka záležitost nadčasovou, s obecnou platností, svou podstatou zcela nezávislou na OH v Tokyu (1964).

Jedno z Wakamatsuových krátkých, ca hodinových, děl, která obecně považuji za nesmírně svěží a originální tvorbu. Přes vysloveně dobré momenty nedosahuje tak silné atmosféry jako např. vynikající Go, Go, 2nd Time Virgin. Typicky půvabný světlý obraz skvěle korespondující se zachycovaným prostředím je samozřejmostí, stejně jako výtečný jazzový soundtrack. Jen by japonští soudruzi nemuseli půl filmu projebat...;)

Skvělé zpracování vynikající předlohy, samozřejmostí je precizní vizuální stránka. Ichikawa se přímých, rovných záběrů štítí o něco méně, než většina jap. režisérů a jeho vizuály jsou proto poměrně netypické; v kombinaci s jeho perfekcionismem je výsledkem velmi originální úchvatná estetika. Příběh z konce války, jehož ústředním tématem je hlad, potažmo kanibalismus a jiné jeho extrémní dopady, a vlastně i cesta na dno jako taková. Zajímavostí je, že Eiji Funakoshi zkolaboval a bylo třeba odložit natáčení - v zájmu věrného ztvárnění role dva týdny nejedl...

Čtvrtá část klasické série Brutal Tales of Chivalry se dočkala změny v režisérském křesle - Kyoshiho Saekiho nahradil Masahiro Makino. Scénář napsal známý Norifumi Suzuki (zde nejznámější patrně díky snímku "Šógunovi nindžové") a kromě Takakury se opět objeví Junko Fuji a Ryo Ikebe. Jde o poměrně svěží díl s pěknou zápletkou, roztomilými postavami a pěknou, strohou finální řeží.