Oskar

Nebudu až tak kritický, třebaže s výroky typu "herci pokročilého veku sa zabávajú na vlastných vtipoch" (Flipper) vcelku souhlasím. Ale to, že je ta soutěž jednoduchá, nekomplikovaná, to mi vůbec nevadí. Americká předloha What´s my line? je velmi zábavná a udržela se na obrazovce asi 18 let. Pojďme si říct proč asi a co jí česká mutace zůstává dlužna. 1.) John Daly, průvodce originálem, nebyl jen moderátor-maňásek, nahraditelný kýmkoli jiným. Ne nadarmo se tato disciplína honosí majestátním výrazem quizmaster. O hádaných profesích předem leccos věděl a u panelistů (hadačů) měl přirozenou autoritu. To stačilo k zamezení situací, kdy se dlouze řeší, zda se dá na otázku říct ano nebo ne a zdržuje se spád pořadu; stejně tak se v originále nestávalo, že by se panelisté natolik zapovídali mezi sebou, že by se na hosta zapomnělo. Petr Vondráček mi nijak nevadí, ale podobnou autoritu a nezbytnou schopnost udržet soutěž v daných kolejích nemá. 2.) Panelisté originálu měli sice smysl pro humor, ale taky pro pravidla hry a svým způsobem ji brali vážně. Zounarova parta se válí po stole, navzájem se překřikuje a bodře popichuje jako někde v hospodě a celkově z ní mám dojem, že se snaží jen mnoha - jakýmikoli - slovy zaplácat vyhrazenou stopáž. Pak ale není třeba žádné soutěže, žádných pravidel atd. Stalo se totéž co dříve v pořadu Nikdo není dokonalý, který brzy rezignoval na ankety, těžiště slovenského originálu, a proměnil se v upocenou žvanírnu s historkami z výprodeje. Hádej, kdo jsem! je bohužel tentýž případ. 3.) Přece jen je třeba vzít na vědomí, že originál pořadu se v USA vysílal v letech 1950-1967. To, co tehdy stačilo na prime-time, je dnes zkrátka trochu málo. Myslím si, že kdyby ten pořad běžel někdy kolem 18. hodiny a trval půl hodiny, byl by i na ČSFD přijat shovívavěji. 40%

Matematika mě děsí. Příklady typu "jede-li vlak určitou rychlostí a bába s trakařem jinou rychlostí, jaké je rodné číslo strojvůdce?" mě v dětství budily ze sna. Kostka zhmotnila mou představu pekla. Být zavřený v šestibokém tělese a unikat z něj jen na základě znalosti matematických zákonitostí by se možná líbilo úchylnému geometrovi. Já bych rezignovaně spáchal harakiri logaritmickým pravítkem nebo bych se strachy odmocnil. Děsivý film. 80%

Zajímalo by mě, zda Jean-Luc Godard viděl Krejčíkovo Probuzení. Vzhledem k jeho evropským úspěchům bych to nevylučoval. Banda pro sebe je podobná v tolika ohledech, až je to podezřelé. Ale zatímco Jana Brejchová a Petr Kostka byli gauneři, jež bylo možné pochopit, se zájmem sledovat a vlastně s nimi trochu smypatizovat, hlavní hrdiny Bandy bych popsal jako dvě nafrněná hovádka a venkovskou husu. Godardův syrově chladný odstup od postav mi nikdy moc nevyhovoval. Já chci k hrdinům citově přilnout. :-) 60%

Představte si spojení zápletek filmů Šlechetné srdce a šlechtické korunky a Král Ralph, kvalitu vydělte dvěma a dostanete Rozhádané dědice. Chápu, že využití amerických peněz k natočení britské komedie je nepohodlně zavazující, ale jsou i tací, kteří z toho vyvázli se ctí. Ať nechodím daleko, Johnu Cleesovi se v Rybě jménem Wanda podařilo americké investory náležitě podojit a ve filmu pak jejich národ zesměšnit výsostně britskými prostředky. ;) Eric Idle bohužel zvolil opačnou cestu - snahu zalíbit se a zavděčit. Každá slibně rozehraná situace proto neomylně skončí u polopatické obscénní pointy. Úplná mizérie to sice není, ale dříve nastavenou laťku zkrátka Idle podlezl s ohnutým hřbetem. 40%

Čtyři dobře situovaní pánové se sejdou na zámku jednoho z nich, aby odešli ze světa způsobem, který se jim jeví jako nejpříjemnější - užrat se k smrti. O důvodech se mnoho nedozvíme, snad proto, že není slušné mluvit s plnými ústy. Dobře zvažte hranice svého jemnocitu, než se podíváte. Snadno se totiž může stát, že svůj vzth k jídlu budete už navždy dělit na etapy "před Velkou žranicí" a "po ní". Nepřipravení diváci premiéry se záhy rozdělili na dvě skupiny - ti s odolnějším metabolismem psali rozhořčené dopisy kompetentním činitelům, ostatní při úprku kina zcela prozaicky zvraceli. I to je způsob, jak vyjádřit názor. ;-) S odstupem, kdy moje rozhodnutí "už nikdy nebudu jíst" dávno vzalo zasvé, musím ale říct, že tato zdánlivě dekadentní provokace v sobě nese cosi jako humanistické poselství, jen vyjádřené varovně drastickými prostředky. Možných výkladů je asi víc, ale já Velkou žranici chápu jako bajku o důsledcích materiální přesycenosti. Kdo má vše, nemá po čem dalším toužit, o co usilovat a ztrácí proto důvod žít. Prostředkem sebevraždy je pak právě symbol spokojenosti a blahobytu. Umím si představit i důslednější alternativu stejné myšlenky. Kdyby si zámecká společnost předsevzala, že společně zemře smíchy - při stejně sugestivním podání by se mohli infikovat i diváci. Zajímalo by mě, zda by se pak úmrtnost odečítala z návštěvnosti, ale to už sem nepatří. 80%

Hlavní hrdina Shawn byl od svého svérázného otce od dětství veden k pozorování důležitých detailů, rozkrývání psychologických triků, rozvíjení analytického myšlení atd., čehož využívá k řešení detektivních případů. Na tom by ještě nebylo nic moc, co by "Psych" výrazně odlišovalo od tuctů jiných seriálů. Jenže Shawn není - jak by se dalo čekat - žádný nafrněný narcis, opájející se svou neklamnou racionalitou. Je to rozverný dandy a recesista. Čistě z hecu se vydává za psychotronika a zmatenou policii vodí k dávno rozumem objeveným stopám na základě svých tajemných "vidění". Tím se jednak královsky baví, druhak postrkuje spravedlnost tam, kam by se poslepu nikdy nedoklopýtala. Dáte-li tomuto milému seriálu šanci a přečkáte malinko těžkopádný pilot, bohatě se vám odmění. Kombinuje detektivku, jemný humor a opar nadpřirozena v tak vyvážené míře, s jakou jsem se nesetkal od starého Randalla a Hopkirka. 80%

Další z francouzských příspěvků na téma "partyzánem proti své vůli" má nosný základní nápad. Vesničané z blízkosti strategicky významného mostu s nevšední ochotou přivítají německé okupanty v domnění, že jsou to Američané. Ledva se z toho vykroutí a získají si důvěru svých nepřátel, bohové komedie na Němce sešlou spršku menších i větších atentátů. Frantíci pak mají pořád co vysvětlovat. :-) Škoda, že s přibývajícími minutami pramen legrace vysychá a Jean Lefebvre v hlavní roli se mi nezdá tak zábavný jako třeba Darry Cowl coby agilní slabozraký farář. 60%

"Mám rád židovské anekdoty" je věta, kterou uslyšíte prakticky od každého snoba. Patří to k jeho povinnostem, stejně jako jíst suši a předstírat zasvěcenou znalost vína. Jenže snob bude znalecky převalovat na jazyku i koňskou moč, pokud ji stočíte do lahve s patřičnou etiketou. A stejné je to s těmi vtipy. Je totiž třeba rozlišovat ŽIDOVSKÉ vtipy (ve smyslu vymyšlené Židy) a vtipy O ŽIDECH, které jsou vpodstatě antisemitistické. To bývají právě ty anekdoty začínající, jak "potká Kohn Roubíčka" a ústící v pointu, naznačující, že Židé jsou lakomí, mají pelešivé ženy a blbé děti. Není náhoda, že většina těchto anekdot se rozšířila v meziválečném období. I lidová slovesnost byla jedním z prostředků nacistické propagandy. Skutečný židovský humor je něco jiného a ve filmu ho reprezentuje třeba Hugo Haas nebo Woody Allen. Bývá to třeba jen bonmot; složená věta, jejíž druhá část vyvrací první, jako třeba věta "Nenávidím černochy, Židy a rasisty." :-) Asi to vyplývá z židovského náboženství, které jako jedno z mála nejen připouští, ale přímo v sobě obsahuje humor. Nevtlouká svým ovečkám do hlav všespásná dogmata, naopak je vybízí k neustálému kladení otázek. Nutno přiznat, že tento cyklus používá oba zmíněné druhy vtipů. Řekl bych, že ty "protižidovské" převažují a leckterému Židovi se při nich asi musely zježit pejzy. Kdysi se mi to líbilo, ale člověk se věkem vyvíjí a dnes se podezřívám, že mě spíš potěšilo to velkolepé obsazení, než že bych se opravdu bavil. 40%

Scénárista John Hodge, autor Mělkého hrobu a Trainspottingu, napsal cosi jako pánskou variantu slavného dramatu Vše o Evě (1950). Starý entertainer Peter O'Toole kdysi pomohl v kariéře mladému kolegovi a ten se stal jeho nevděčným sokem na poli televizní zábavy. Ta podobnost by mi ani nevadila. Žijeme v době, která nabízí přehršle nových možností, jak zatočit s konkurentem, než za časů Evy. Internet, skrytá kamera, bulvární noviny i samotná televize jsou mnohem flexibilnější než pouhé zákulisní drby. Horší je, že se příběh zbytečně zatěžuje O¨Toolovou zhoubnou nemocí a komplikuje se způsobem, který se vymkne kontrole. Závěr si žádá velkorysé přimhouření obou očí. ;-) 60%

"Pro Hitlera je jedna smrt málo! Musí umírat stokrát." Tak zní imperativ organizace, která pod vedením vůdcova bývalého spolupracovníka po válce Hitlera ukrývá a ve jménu "spravedlnosti" smývá vlastní spoluvinu na válečných zločinech sadistickou mystifikací. Führer, udržovaný v domnění, že válka pokračuje, má poznat nejtemnější zákoutí strachu. Ocitá se pod gilotinou, aby byl v posledních vteřinách dočasně "zachráněn" a zas a znovu prožíval totéž. K takové kratochvíli je potřeba mít Hitlera živého, což dostává na starost dvojník jeho lékaře MUDr. Heřman (Karel Höger). Důvod, proč ten film není tak slavný, jak by být měl, je asi v odlišném přístupu scénáristy a režiséra k předloze. Román Miroslava Hanuše jsem sice nečetl, ale je zřejmé, že Miloš Macourek napsal scénář jako dobrodružný sci-fi thriller, kdežto Zbyněk Brynych ho natočil svým osvědčeným "neučesaným" způsobem, jako dejme tomu Transport z ráje. Já, spravelnost je mimořádný film, ale myslím, že by stál za remake. Takový, který by nesmírně atraktivnímu příběhu dal odpovídající formu. 80%