Chlupis

Metafora katolického zhřešení a jeho následného potrestání před zrakem samotného Páně? Alicia má mnoho významů, že je ovšem katolictví omezující nesmysl by z ní však mělo dojít téměř všem.

Directed by George W. Bush.

Dokonalá studie ženské psychologie v průběhu jejího odpoutávání se od potřeby býti závislá na muži jako takovém. Neuvěřitelně obsahově hutné a celkově dokonalé i přes to, že si na všechna sdelění snímku musí divák přijít sám.

Zrcadlo popkultury.

Affleck překvapil a poprvé v životě natočil snímek, který se vymyká žánru a staví film do pozice prostředku, se kterým lze pracovat i jinak než jen jako s aspektem, který "baví".

Film všech žánrů i jejich postupů, akční, dramatický, komediální i filozofický, s neuvěřitelným množstvím regulérně profilovaných hlavních postav - přesto úchvatně komplexní a v rámci tempa přesně gradovaný. Scénáristický a obecně filmařský skvost, kterých se v kinematografii obecně rodí pomálu. Což je možná jen dobře.

V Let Me In - narozdíl od Låt den rätte komma in - absolutně nefungují stěžejní emocionální motivy, počínaje šikanou Owena (Oscara) a konče vztahem obou hl. postav. Chloe Moretz a Kodi Smit-McPhee jsou bezpochyb brilantní herci, role, které ale mají hrát v Let Me In, nejsou ani v nejmenším psány a vymyšleny pro ně. Krása upírky (- upíra, jak napovídá originál i předloha) a až přílišná sympatičnost hlavního hrdiny ve filmu nefunguje, stejně tak přenesení příběhu z chladného Švédska do Spojených států. Zásadní rozdíl mezi severským originálem a americkým remakem vidím v tom, že ponurost švédských lokací pramení už z jejich samotné podstaty, za to ty americké musí být podporovány velmi stylizovaným gradingem, jenž však pouze zastírá fakt, že v off-line záběrovém režimu by se nedalo fikčnímu světu filmu ani v nejmenším věřit. Jinak řečeno je Let Me In kočkopes, který se usilovně snaží napodobit či nijak nepoškodit originál, dělá to ale s tak zbytečnou věrností a inspirací severskými filmařskými postupy, že v rámci škatulky amerického remaku nemá logicky šanci uspět. Stejně tak, jako švédi nikdy nenatočí plně funkční hollywoodský blockbuster, totiž ani američané nikdy nenatočí bezchybný film prolezlý severským kinematografickým feelingem. Jediné, co proto funguje bezchybně, jsou dvě kompletně přidané (či přetvořené) scény; ta úvodní a další, ke které úvod přímo odkazuje.

Nejdynamištější film od Pixaru nejen díky ukázkovým montážím.

Hranice, kde končí úchvatný existencionální / meditativní film opájející se nádherou scenérií a charismatem jednookého Mikkelsena a kde začínají nešikovně dávkované výjevy něčeho (ničeho?), jsou bohužel v tomto případě až nebezpečně úzké. Někomu se to může trefit do noty, někoho to může naprosto znechutit, jde zkrátka jen o to, v jaké míře jste schopni přijmout a hlavně pojmout dané ingredience. Já se snažil, například tu zbytečnost drtivé většiny dialogů ale nezakryje ani parádní kamera, se kterou režisér kouzlí kvanta neskutečně strhujících záběrů prakticky celý film.

Nejgeniálnější tvůrčí zásek v historii filmu.