tjorven

Avatara jsem si navzdory varování některých nenadšených pustila čistě ze zvědavosti a povinnosti, takže bez přehnaného očekávání. Přesvědčilo mě i zdejší hromadné nadšené hodnocení. Světélkující prales by na plátně působil mnohem efektněji, ale zádrhel, který cítím, je jinde. Vizuální stránka filmu je totiž to jediné, co se mi na něm libilo, navzdory nedostatečné kvalitě domácí obrazovky. Ta možná ale může za to, že jsem si nemohla nevšimnout, jak silně za krásou Pandory pokulhává samotný příběh. 2 * za kouzelný ráj kdesi ve vesmíru. Ze všeho ostatního se mi mírně zvedá žaludek.

Dala jsem si se Štěstím dost načas, ale zjevně to nevadí. Nadčasový film o tom, že život je vždycky trochu smutnej (někdy i trochu moc), a že lidi jsou různí bez ohledu na rodinné zázemí, profesi či inteligenci - růžové brýle opět sejmout (nebo nasadit?). Zuzanu Kronerovou baštím čím dál lačněji navzdory klesající kvalitativní křivce české kinematografie. Tatiany teď bylo sice všude jaksi moc, ale ve Štěstí je ještě tak trochu divokovčelná, což je fajnový. A k tomu opravdovej a poctivej Toník... Mý emoce si zcela bez skurpulí řekly své. Tedy za pět.

Ach bože, co to bylo za konec? Ať mhouřím oči, jak chci, mám dojem, že jsem viděla dva filmy naráz, bo co. Napojení vzpomínek a bolestných zkušeností věrohodně ztvárněného dětství v neuvěřitelné Indii (žijeme na jiné planetě?) na úspěch v televizní soutěži jsem ještě překousla, nakonec to nebyl špatný nápad. Ale čím dál, tím hůř. Takže Slumdog Milionaire za plnou a ten divnej druhej film, co se tam v poslední čtvrtině filmu začal cpát , jenom jedna - za roztomilého Deva.

Hm, roztomilé, ale tak trochu vycucané z prstu. Některé epizody nadprůměr, celkový dojem spíš podprůměrný. Teenage road-movie, při které vám cuká v motoru, dálnice se na mnoha místech opravuje, občas při čekání ve šňůře přijdete na zajímavou myšlenku, semo tamo přejedete sjezd a tu a tam se namanete do zajímavé situace. A James Mardsen mě se svou skrovnou nabídkou výrazů teda moc nebavil. Asi jsem naletěla na vysoké hodnocení všech překvapených, čímžpádem jsem já překvapená moc nebyla. Hm.

První film, který emotivně dostal mého muže víc než mě. Aspoň do určité chvíle. Pak už jsme se oba ošívali a trnuli stejně, až jsme zůstali civět na titulky a říkali si nahlas: ty jo.. ty jo.. ty jo! Match Point má tu výhodu, že umí okatě šálit a že mu na to rádi skočíte. Že vám vrtá hlavou v několika úrovních. A že Meyers hraje tak dobře, že si uvědomíte jeho kvality až zpětně. Ráda jsem byla svědkem okamžiku, kdy osud jednoho člověka dospěl do match pointu. V reálném životě tento bod mnozí z nás marně hledají s pohledem do vlastní minulosti: kdy to nabralo tyhle obrátky? Najenou jste natlačeni na zadní čáru kurtu a marně dobíháte míčky. Tady máte match point jako na dlani a stejně cítíte, že to snad musel být osud, kdo Chrise na tu lajnu dostal. Stačí jediný okamžik a.. je to. Anebo není.

Tak tomuhle já říkám fajn film. Po dlouhé době volám: ještě jednou!, páč si chci vychutnat ty drobné režisérsko-scénáristicko-kameramanské radůstky a Julii, která se Alici a Ivě moc povedla. Pustila si mě až na dno své duše a přitom pro mě zůstala tajemná. A taky jsem se rozhodla, že si koupím piano. Neke.

U mě za tři, ale Hřebejk nějak mele z posledního. Stavět na hercích a atmosféře devadesátek se dá, ovšem bez kvalitního scénáře to nejde. O kvalitní režii nemluvě.

Tihle dva si to u mě zavařili v Titanicu a ani později jsem jim boj o místo ve svém filmovém srdci neusnadňovala, přestože jsem už dříve mohla smektnout. Za těch 119 minut u nich doma v Connecticutu jsem před nimi smekla jednou provždy. Život bolí, když víme a nemůžeme. Cítila jsem bolest April hluboko uvnitř a ačkoli jsem tušila, jak to skončí, tekly mi slzy a nikoli dojetím.

Jak tohle skončí? Otázka, kterou jsem si položila už v první čtvrtině filmu. A odpověděl mi až úplný konec sám. Za to je ta pátá - za nápaditý scénář s dějem přebíjejícím i morální aspekt filmu. A jakože ten tam teda je, černota nečernota. Jak někdo může takhle krásně splácat dohromady altánky, krev, sníh, smích, trpaslíky, prostitutky, čest a to všechno? Krásná Clémence jako třešnička na dortu, který by mimochodem nejspíš chutnal i J. Irvingovi.

Škoda těch několika veselých a povedených taškařic, ani jsem se smát nemohla, tak byly samoúčelné a lepily film jako já výrobky při hodinách PV ve čtvrté třídě... Že se nestydí Viewegh, víme dávno. Ale co Vy, pane Hřebejku? Jedna pro Macháčka, kterej, nestyda, nemusí nic a má to, a jedna za vtipnou scénu nosatou. Šmytec.