DonPedro

Jako diváka mě tenhle Oldboy definitivně ztratil někde v místech, kde se učí kung-fu kopy podle televize… V plánu byla osudovka antických rozměrů ale výsledek se nedá brát vážně. Speciálně Copley s Jacksonem se tam motají jako párek mimoňů, kterému nevysvětlili, že v tomhle případě kolem sebe mává kladivem někdo jiný než Thor.

Na rozdíl třeba od Clash mě Pistole hudebně míjí obloukem, za kterým je snad už jenom dechovka a navíc mě na nich vždycky srala (pardon, štvala, punk IS dead) ta neuvěřitelná vrstva marketingu - jenže bez něho by tu zase nebyla tak zábavná kapitola v dějinách sociologie. Takže nakonec respekt ke všem. K Johnnymu a spol že do toho šli naplno a občas dokázali těch pár svých válů narvat do lidí tak, že na to nikdy nezapomenou. K Malcolmovi že to nenechal chcípnout někde na londýnském předměstí a udělal klasiky z kusovek s mizivým potenciálem, který viděl asi jen on. A k režisérovi, jak se to celé snaží zmapovat a pochopit. Já například dodnes nevím jestli bych - být ročník 1956 a z Londýna – skončil jako fanoušek, nebo někdo, kdo se snaží Lydonovi v boční uličce rozbít hubu…

Rozšíření obzorů, které rozhodně neproběhlo bezbolestně. Postavit scénu, kde je možné v podstatě cokoliv a pak na ni odehrát tvrdý minimalismus, to chce hodně svobody, odvahy, jasnou vizi – nebo nedostatek fantazie k zahuštění. A u mne výsledný pocit dojel právě na to, na co Caballero asi dost sázel. Protože když jsou podněty a čas k jejich zpracování v takovém nepoměru, končí to u spousty neplánovaných a rozptylujících asociací, které celku moc nepomohly. Počínaje problémem, kterak se duch, který se u potoka zasviní jak jetel, uvádí zpět do sněhobílé čistoty, a otázkou, co by na to řekli pánové z Ku-klux-klanu zdaleka nekonče. Bavil jsem se a trpěl asi tak ve stejném poměru a to jsem si ještě notný kus zábavy vygeneroval sám.

Celkem klasická zápletka „jak se neudusit soustem, které po ukousnutí poněkud nabobtnalo“ zasazená do hackerského prostředí, v rámci kterého sice nepřináší ohledně motivace a technik nic moc objevného, ale zároveň na něm neparazituje, protože je dokáže zobrazit lépe, než bývá v kraji zvykem. Už to, jakou váhu přikládá sociálnímu inženýrství v opozici k rychlým prstům je hodně poučené. A když jsme u těch rychlých prstů – v jedné subdisciplíně je Who Am I Bystrozraký mezi slepými. Většina mnou zaznamenaných filmařských pokusů převést zběsilé bušení do klávesnice na nějaký atraktivní vizuální tvar, který by divákovi zároveň napovídal, co se zrovna děje, končila u trapností typu praskajících virtuálních řetězů a rozpadajících se vrat. Tady je prostředí šedé zóny a symboly penetračních technik tak povedené, že si je pravděpodobně budu pamatovat i v době, kdy se mi zápletka dávno vykouří z hlavy. Asi by šlo zaškodit ohledně toho, který ze závěrečných veletočů je na předchozí děj naroubován čistě a který jen tak přibitý, ale proč trápit prima film.

Tarnopol je jako desetibojař, který dobře umí jednu disciplínu – v tomhle případě krájení lidí – a ostatních devět trénuje až při závodě. Nepobavilo.

Pokud mimózní ruský název padá na vrub současným vřelým vztahům s Ukrajinou a snaze ukrást film Pavličenkové a naroubovat jej na město-hrdinu, pak jde o roztomile pitomý pokus bez šance na úspěch. Tohle je čistá sniper-biografie, s ohledem na místo původu velmi umírněná, protože si dovolí ignorovat lahůdky typu "…palbou z lehkého kulometu pobila celou desítku nepřátelských vojáků s důstojníkem" (wikipedia.cz) a dost sebevědomá na to, aby většinu sdělila situací, nechala diváka si to přebrat po svém a nepodpírala se polopatistickými dialogy. Tvrdé jádro žánrových fanoušků, které si dělá čárku za každou ustřelenou hlavu, a na konci se nedopočítá čísla 309, si tu nepochybně zaslzí nad všemi ohavně zdržujícími civilními a melodramatickými scénami, ale za sebe hlásím – tenhle film si můj čas zasloužil. Bez ohledu na to, že Nepřítel před branami se mi líbil o chlup víc.

Pod označení esej se dá naprat v podstatě cokoliv, v tomto případě reprezentativní přehlídku místních matadorů orámovanou slušně vybranými citacemi z literatury a malebnými zákoutími, prezentujícími Brno ve stylu Drážďan těsně po náletu. A když jsem u toho ničení - pokud byl někdo s hloubkou brněnského hudebního prostoru seznámen prostřednictvím spolubydlícího, pravidelně oslavujícího ranní návrat z baru poslechem Uší nebo Bobříků, pochopím i názor, že srovnat moravskou metropoli se zemí je přiměřená obrana…

K hlavní postavě jsem si postupně vypěstoval iracionální a bezbřehou nenávist – pokud to tak Rohmer chtěl, uspěl na sto procent. Jeden z 10001 filmů, při jejichž sledování budete litovat, že jste ještě neumřeli.

Zajímavý pohled na lehce ponižující proceduru dokazující, že ohledně šance natočit co chci, kde chci a s kým chci se od dob Orsona Wellese nezměnilo nic. Toback má mezi kolegy evidentně respekt, takže bez potíží dostane před kameru i esa, která využila unikátního období s poněkud povolenými čelistmi svěráku - a která přiznají, že v současnosti jsou na tom vlastně stejně jako on. A mimochodem – ze mě by nevyrazil ani cent. Z projektu na který se údajně chystá, jsem se vyděsil víc než Diane Kruger, jako investice jsou to vyhozené peníze a jako mecenáš bych našel tucty stejně potřebných a podle mne zajímavějších. I když na další dokument, možná…

Pánové mají nezpochybnitelný talent uhrát tyhle umaštěné typy a tomu nezůstali dlužni nic. Rezignaci na nějaký vývoj postav snesu bez výčitek – vždyť jde jen o jednu noc. Menší problém je v tom, že kromě Winstona, který skutečně něco řeší, ostatní si jedou ve své koleji – žádná zastávka, výhybka nebo občerstvení. A větší problém je, že alespoň trochu zajímavé jsou z těch pěti postav jenom dvě. Takže 2/5.