MilaSli

Tohle je asi první český mainstream, který bych se nebála pustit zahraničnímu publiku. Dialogy jsou autentické, většina hereckých výkonů taky, vizuálně to působí svěže (mám pocit, že film kopíruje netflixovskou estetiku, takže v tomhle není moc originální, ale budiž) a hlavně se režisér nepustil do starých otřelých klišé a vtipů ani se nebabral v nostalgii, což je u české komedie rarita. Za to mu tleskám a dávám pět hvězd.

Půjdu proti proudu. Za mě se to nepovedlo. Představ si, že máš k dispozici veškerý archivní materiál i hudbu PSH, rok a půl s nimi, jsou ochotni jít s kůží na trh a ještě přehrávat scénky, a vznikne ti z toho 100 tiktokových videí po sobě. Saskia Burešová, vyptávání se cizinců na ulici, jak vypadá rapper, okno s archivním materiálem na jiném širším okně, záběry rybím okem (ty si můžou dovolit sportovci a Karel Vachek imho), stylizovaná scénka ze setkání drogově závislých, interview na WC… Takhle to už jednou dopadlo, když pejsek a kočička vařili dort. Navíc ten, kdo míchal zvuk, by neměl dostat zaplaceno. Škoda, dalo by se z toho vytřískat daleko víc. Pozitivní recenze a ovace ve stoje na premiéře si vysvětluju tím, že lidi mají rádi PSH a zatleskali vlastní nostalgii.

Jsem překvapená, kolik reflexe ohledně traumatu způsobeném pobytem dětských lázních za socialismu se vešlo do 9ti minut. Autorovi se podařilo téma vytěžit jak vizuálně, tak co s týče informací předložených divákovi. Snad toto ohlédnutí bylo pro autora i terapeutické.

Mám pocit, že jsem byla svědkem pokusu, který se nevydařil. O co to byl pokus nejsem schopna identifikovat. U  mnoha scén mi bylo trapně, ale sem tam problesklo na chvíli něco nového a zajímavého(epizoda s dívkami z klubu), co zase zmizelo, než jsem to stihla pojmout. Není to film, který bych chtěla vidět znovu ani komukoli doporučit, ale oceňuju, že tvůrci opustili komfortní zónu a riskovali. Snad to vyjde příště.

K Samotářům mám ambivalentní vztah. Na jednu stranu si je občas ráda pustím a jejich prostřednictvím se vrátím v čase, což přičítám lokacím, kostýmům a hlavně hudbě Jana P. Muchowa. Na druhou stranu mám však spoustu výhrad. Zelenka má ve scénářích rád absurdní situace, ale má snahu o autentické dialogy, takže věřím, že kdyby se režie ujal on sám, dopadlo by to realističtěji. Režie se ale ujal David Ondříček, a já té volbě rozumím vzhledem k jeho předchozímu filmu Šeptej, kde ještě netlačil na pilu. Bohužel jsou nakonec Samotáři první z řady Ondříčkových pitoreskních příběhů ze světa, který existuje jen v jeho hlavě. Mám také problém s hereckým obsazením. Na rozdíl od většiny diváků mi přijde Jiří Macháček pro roli holiče naprosto nevhodný. Ráda bych v roli viděla Tobiáše Jirouse, kterého prosazoval Zelenka. Trojan také jako by vpadl do filmu omylem z nějaké divadelní hry. I další, jinak velmi dobří herci, skončili jako karikatury, jak to má David Ondříček rád. Jediní, komu jsem jejich roli uvěřila, byli Saša Rašilov, Labina Mitevska a Ema Černá ve vedlejší roli matky Roberta. Abych jen nehanila, ještě jednou pochválím hudbu. Ráda bych si Samotáře přečetla jako komiks. Slyšela jsem, že ho někdo vytvořil ze storyboardu.

Když se ke mně dostane nějaký film of studenta nebo čerstvého absolventa FAMU, většinou jde o něco více či méně experimentálního. Tentokrát ale mám pocit, že jsem viděla po formální stránce tradičně pojatý dokument, a to v tom nejlepším slova smyslu. Kryštof Zvolánek ke svému hlavnímu protagonistovi přistupuje citlivě, bez patosu, opravdu mám pocit, že jsem s Jakubem Strachem strávila hodinu a půl jen tak mimoděk. Skvěle je do filmu zapracovaná hudba a celkově estetika, která Jakuba a jeho crew provází. V neposlední řade chválím střih, ten jsem si užila.

Kateř Tureček mě baví, skoro v každém svém filmu jde s kůží na trh a hýří kreativitou. Na film Lidé jsem se těšila a tak trochu jsem očekávala, že více porozumím věcem, jako je nebinarita a transsexualita ovšem s přáním nechat si své původní tělo. Doufala jsem, že dostanu do ruky i nějaké ty argumenty a budu moct tyto zatím netradiční podhledy na identitu obhajovat. To se nestalo. Takže jsem jen voayersky strávila tři čtvrtě hodiny s Kateř a jejími blízkými (klobouk dolů před maminkou), ale i tak to byl fajn strávený čas.

Přestože se jedná téměř o stejný koncept, jako u filmu Vitalije Manského Příbuzní, ve světle aktuálních událostí nevnímám film jako vykradený a považuju ho i za přínosný.  Autor nehodnotí, pouze klade otázky, které ovšem nepůsobí tak, že by kohokoli tlačil směrem ke svému názoru (který je však z kontextu jasný).

Jelikož je autor především střihač, vyřádil se na experimentálním vizuálu a já mu za to tleskám. Mám pocit, že jsem dokoukala 78min dlouhý videoklip od Prodigy s politicko ekonomickým přesahem.

Nevím, jestli je tento film možné formálně považovat za dokument, vnímala jsem ho spíše jako agitační video. K nastínění určitého problému dobré, ale na dokument tomu chyběl odstup a alespoň pokus o jakousi objektivitu. Líbil se mi Dr. Maté a jeho myšlenky, určitě si od něj něco přečtu. Jen byla velká škoda, že témat bylo tolik (závislosti, rakovina, sportovci, bezdomovci, vězni...), že jsme jen klouzali po povrchu a neměli šanci se na některé podívat více do hloubky.  Co mi vadí u všech filmů, je snaha z diváka tahat emoce srdcervoucí hudbou, což se zde dělo od začátku do konce. Naopak body nahoru dávám za hezkou vizuální stránku. Suma sumárum - průměr. Kdybych si mohla vybrat, dala bych téma ke zpracování W. Herzogovi, který má nevtíravý ale velice citlivý přístup.