MilaSli

Dost mi vadilo, že je toto téma zpracováno jako komedie až fraška. Film jsem viděla v Jihlavě, kde se sál otřásal smíchem, i při odchodu z kina jsem slyšela, jak si diváci pochvalují, že to byla legrace. Důležité téma, poprvé nahlédnuté u nás, ale takhle vyjde do ztracena. Obzvlášť velká podpásovka byla natočit mentálně postiženého mladíka na jeho cestě ‘na rande’, sestříhat to jako grotesku a pustit k tomu hudbu ‘a la Pat a Mat.  Kdysi jsem pracovala  v nemocnici v Amsterdamu, kam docházely za lidmi upoutanými na lůžko sexuální asistentky. Věřte nebo ne, neslyšela jsem od kolegů na toto téma ani jeden košilatý vtip. To mi nasazuje brouka do hlavy a nutí mi to otázku; proč jsme si v ČR sami sebou tak nejistí, že musíme takováto témata bagatelizovat a schovávat za vtipy?

Inspirativní dílo, které mě baví i po opakovaném zhlédnutí. Je přes deset let staré a přesto je neotřelé jak po stránce vizuálu, tak co se týká myšlenek vyřčených 'protagonisty'.

Nemůžu uvěřit, že když jsem tento film kdysi viděla v letadle, přišel mi celkem ok. Viděla jsem část teď podruhé a jenom jsem nevěřícně zírala na čtyři karikaturní postavičky (které se snad někdo snaží vydávat za emancipované ženy?), nereálné situace z manželství, ze vztahů a z rodiny a korunu tomu všemu nasadilo 'komické' poměřování arabských hodnot s těmi americkými (aneb pojďme vyrazit na místní tržnici v šortkách a tílku, chovat se tam nepříčetně a potom nadávat na místní, jak jsou hloupí). Tohle je opravdu odpad nalakovaný na růžovo, ale přes všechnu snahu hnědá stále prosvítá.

Když jsem film viděla poprvé, bylo mi patnáct let, nesměle jsem začínala chodit do Roxy, peníze z brigád jsem utrácela v Black Marketu za klubovou módu, pizza v Kmotře byla taky klasika, ještě bych přidala na seznam Terminal Bar a Café Velryba, tyto lokace ve filmu nebyly, ale jako by se stalo. V osmnácti jsem se pak odstěhovala do bytu na Jižáku s dalšími třemi kamarády. Byt byl podobný tomu ve filmu (mix pozůstatků po babičce a našich artefaktů), jen my jsme bylo o dost méně cool. Z mého pohledu se tedy jedná o poměrně přesnou generační výpověď zachycující život mladých lidí v Praze v polovině devadesátých let. Co bych ale filmu vytkla je pojetí Filipovy homosexuální orientace. SPOLER Když to zjednoduším, zlý homosexuál Kytka přemluvil chudáka Filipa, aby byl také teplý. Ještě že se na scéně objevila Anna, vyspali se spolu a Filip byl vyléčen. Ondříček měl šanci se k tomuto tématu jako jeden z prvních po revoluci nějak postavit a nevzal to moc za dobrý konec.

Rozumím nízkému hodnocení. České publikum si ještě nenašlo cestu k filmům, kde se ‘nic neděje’. Za mě je to však zdařilý obraz ze života jedné osoby, která se potýká s poměrně častými generačními problémy. Potkávají se zde témata: Touha nechtít (mít závazky) a udržet si tak neudržitelného partnera. Snaha se realizovat na prahu třicítky metodou pokus omyl, když rodičovské zázemí chybí, kritika však ne. A opravdu ze života je závěr filmu poukazující k tomu, že i nejhorší situace vždycky nějak dopadnou, a když už si myslíme, že jsme na konci příběhu, vše se ještě třikrát obrátí. Je sympatické, že scénář hlavní postavu nehodnotí a nechává diváka si udělat vlastní názor. Dále bych ráda ocenila autentickou scénografii, kostýmy a v neposlední řadě herecké výkony, které byly uvěřitelné a až na výjimky (přehrávající M. Šoposká) jsem měla pocit, že mám před sebou skutečné lidi.

Kdo má rád českou novou vlnu si u Nabarveného ptáčete přijde na své. Najdeme zde odkazy na Kočár do Vídně (scéna, kdy je hlavní hrdina zajat a vezen na žebřiňáku), Markétu Lazarovou (scéna s kozlí hlavou) a jsem si jistá, že i na další filmy. Jedná se o esteticky zdařilou podívanou, od které nemůžete odtrhnout oči. Co se týká scénáře, na rozdíl od jiných kolegů recenzentů si myslím, že ten byl podle knižní předlohy velmi elegantně zpracován. Kniha totiž od začátku do konce ukazuje vnitřní dialogy a popis situací očima hlavního dětského hrdiny, který však nemluvil, protože z šoku oněměl. Dostat toto na plátno asi nebylo jen tak, přesto se to dle mého názoru povedlo. Obzvlášť dobře dramaturgicky pojatý mi přišel konec filmu, který se liší od zakončení knihy. Za zmínění stojí to, že většina dialogů se odehrává v novoslověnštině, tedy jakési slovanském esperantu vzniklém nedávno - v roce 2009.

Film Alexeje Balabanova Bratr není jen kultovní gangsterka z prostředí Sankt Peterburgu, je to jakýsi manifest hodnot postsovětského Ruska. Hlavní postava filmu Danilo se po návratu z vojny vydává hledat do města svého bratra, při čemž zažívá epizodky, které zobrazují kulturní stereotypy té doby. Sám Danilo je obrazem jakéhosi Robina Hooda, jehož identita by se dala shrnout právě do pojmu Bratr. Dělí lidi na své bratry a ty ostatní. Ti, kteří nejsou jeho bratry, jsou automaticky jeho nepřáteli, jako by nesledoval žádný vlastní zájem, ale sloužil jakémusi pomyslnému bratrstvu. Ve scéně v tramvaji se Danilo setkává se dvěma Kavkazany a násilím je donutí, aby zaplatili revizorovi pokutu. Ti ho prosí: ,,Bratře, nestřílej.” Danilo jim odpovídá: ,,Nejsem tvůj bratr, ty černá hnido.” Náš hrdina se nestaví do opozice jen vůči zločincům, ale i vůči jiným kulturám. Až komická je scéna na diskotéce, kdy opilý Danilo turistovi vykládá: ,,Tvoje americká hudba je hovno,” při čemž sám nerozeznává, že turista je Francouz a zmíněná hudba je europopová skladba německé skupiny E-rotic. Ke konci rozhovoru ještě turistovi pohrozí: ,,Všechny vás čeká kridyk” jinými slovy, všechny vás dostaneme. Naopak ke svým bratrům Danila přistupuje s nekritickou shovívavostí. Viktor, Danilův vlastní bratr a nájemný vrah, který Danila poslal na smrt, se nedočká hněvu a odsouzení. Naopak ho Danilo se slovy ,,vždyť jsi můj bratr” na konci filmu zachrání. A kde bere Danilo svoji motivaci a sílu? Odpověď zazní až v druhém díle filmu, méně úspěšnému, ale stále kultovním filmu Bratr 2. ,,Síla je v pravdě. Kdo má pravdu, ten je silnější.”

Touch me not je pro mě zásadní kinematografické dílo především v tom, že překračuje hranice mezi realitou a fikcí, dokumentem a hraným filmem, filmem a psychoterapií. V tomto je film zároveň kontroverzní; ne každý, kdo přišel do kina, má chuť se v sobě začít šťourat a konfrontovat se s tím, jak moc je v kontaktu sám se sebou a s vlastní sexualitou. K tomu přidejme fakt, že režisérka místy vchází na scénu a hovoří s postavami, tedy vidíme i jakousi její terapii, a výbušné reakce diváků jsou na světě. A já je chápu. Mně se ale film strefil do vkusu i do životního období. Není to příjemná oddechovka. Kdo se filmu otevře, ten si do sebe pěkně hrábne, ale ve výsledku vás film obohatí tím, že se dozvíte něco o sobě.