jenina

Já ty severské detektivky prostě žeru. Kdysi jsem se potápěla a dekompresní komora vzhledem k mé klaustrofobii byla docela bubákem. Sledovat tedy během celého filmu ženu, zavřenou několik roků v takové rakvi, to pro mě bylo opravdu dost velké sousto na skousnutí.

Tak tohle je přesně ten typ tvorby, o které si říkám, že tohle bych chtěla vytvořit já. A kdyby se mi něco takového povedlo, tak bych se velmi chválila, že to stálo za to. Podložené muzikou, která chytala za srdce. Intenzivní pocit, že ta hranice mezi námi a "jimi" je tak tenká, že prostupujeme všichni libovolně z jedné strany reality do druhé. Silně jsem cítila hrabalovskou poetiku a neuvěřitelně lidský, vřelý, bolavý vztah k těm "jiným" lidem.

Tohle je verze, která mě uchvátila nejvíce.

Tady působí nostalgie. Kolik generací dívek a žen bylo poučeno o lásce tímto příběhem (nebo příběhem Jany Eyerové)? Skoro si myslím, že někdy kolem patnácti by si tímhle čtivem měla projít každá dívka. Časem poučena - a přesto to neodolatelné kouzlo stále zůstává. A právě u těchto filmů si myslím, že neměly být nikdy natočeny. Protože žádný obraz nenahradí ty obrazy, které vytvoří při četbě představivost dívek.

Trpký film. Občas s lehkou nadsázkou říkám, že vztah matky s dcerou je jeden z nejtěžších. Ale tady to na mě padlo opravdu plnou silou. Film rušilo příšerné kvílení, které mělo být zřejmě hudebním podkresem. I závěrečnou očistnou katarzi znehodnotilo ono kvílení. To se Mertovi a Janě Petrů zrovna nepovedlo.

Dala jsem pět bodů, protože zdejší hodnocení se mi nezdá spravedlivé. Film mě okouzlil stejně jako ten předešlý. Scény s plavajícími prasátky úžasné, překvapující. Během filmu jsem měla mnohem častěji pocit, že všechno je možné. Protože život je přece o nečekaných věcech, o lásce, o víře, o statečnosti, o schopnosti spolupracovat. Film mě zrkátka pobavil, potěšil. Navíc: nebyla to pouhá kopie. Vlastně jediným spojujícím momentem byla chůva. A dvě chůvou vychované a nyní dospělé děti. Příběh si žil vlastním životem Dovedu si představit více podobných příběhů s chůvou Nanny McPhee, a věřím, že by každý přinesl něco zajímavého a potěšujícího. U prvního filmu byl pro mě největším bonusem Colin Firth. A došlo mi, že nescházel žádný fešák, který by se zamiloval do chudobné služtičky dle zákonů červené knihovny. Film se mi zdál pravdivější než jeho předchůdce.

Krásné, oči jsem si mohla vykoukat, aby mi nic neuteklo, abych nezmeškala žádné zákoutí, jediného človíčka, žádnou barvu, sochu, květinu... Plnila jsem si těmi obrazy oči a duši. Příběh byl tak trochu navíc. Přestože tahle pohádka patří k těm, kterých není nikdy dost. Ale prostě ty obrazy, ty mě chytly za srdce.

Šumná města jsem vždycky milovala a pan Vávra mi přišel mile potrefený, přesto zábavný. Toužila jsem půjčit si celý komplet a vzdělávat se a bavit se... Dnes jsem usedla k TV, (popkorn a cola a pohoda), a pustila si tento cyklus o našich architektech v zahraničí, konkrétně díl o Zábřehu. Po deseti minutách Vávrova šišlajícího projevu jsem měla pocit, že ještě jedna minuta této exhibice, a začnu řvát, trhat si vlasy a rozbíjet nábytek. Teď, v tom blahodárném tichu, přemýšlím, co je špatně. Zhoršila se Vávrova řečová vada? Došla mu inspirace, smysl pro humor? Nebo se ze mě opravdu stala zapšklá nesnášenlivá babizna? Asi to nevyřeším. Možná to zase někdy zkusím, až zapomenu, jak nepříjemné to bylo.

Miluji Clinta Eastwooda a jeho filmy. Dostane mě svými filmy takřka pravidelně na lopatky. Projevuje se to takovými chvilkami nepřetržitými zimotřaskami, slzami a smíchem a dojetím. Takhle působí film, který bych si chtěla okamžitě pustit znovu. Eastwood si vybral z Mandeleho životopisu velmi chytlavou a podmanivou pasáž. Nemohl lépe odhalit Mandeleho vizionářství, pokornou duši a schopnost odpouštět a vidět to, co je jiným skryto. Takže za sebe prosím o víc Eastwoodů a jejich filmů, více Mandelů, více vizionářů. A více skvělých Morganů Freemanů.

Filmu jsem se dlouho vyhýbala. Stejně bych se vědomě vyhnula španělským botám a natahování na skřipec. Protože vědět předem, že budu zírat na utrpení psa, k tomu jsem nesebrala odvahu. Nakonec se našla příznivá konstelace, kdy jsem si připadala dost otrlá, abych byla schopna vcelku důstojně film shlédnout. Tedy, ehmmm, napsala jsem, že důstojně? Takže prdlajs důstojně. Půlku filmu jsem strávila ubulená a s nudlí u nosu. Můj Pes nevěřícně přijímal příval uslintané a nečekané lásky z mé strany, ale držel věrně a oddaně - no, skoro jako Hačikó.