jenina

V tomhle filmu mě Polívka dostal. Nějak ho mám předpojatě zařazeného jako šaška (opravdu ne klauna), který má navíc velký herecký handicap - nesrozumitelnou huhňavost. Ale tady vynikla lidskost jeho postavy. A hluboce jsem se před ním jako hercem uklonila. PS: A navíc to mně tak blízké téma. PS: Ona i Veronika Žilková tady nebyla ta blbka z Tele tele.

Myslím si o sobě, že filmy se sportovní tématikou nemusím. Taky se domnívám, že si ošklivím box a jiné druhy zápasnických sportů. Že mi neimponují drsní nabušení chlapáci s kérkami na obrovským svalech. Ovšem film Warrior mi opět dokázal, že se neznám. Prostě ti "zlí" chlapáci s bezbranným chlapeckým úsměvem na mě působí podprahově. To je to věčné dilema, proč jsou ženy tak přitahovány „zlými" muži". Je to proto, že když jsou náhodou hodní, tak vám to podlomí kolena. A syn, který se tak dojemně stará o bezmocného opilého otce, přestože k němu předtím byl odmítavý a zlý, tak ten vám ta kolena podlomit musí. A navíc: přežila jsem všechny ty záběry z ringu bez vyděšeného kníkání. Pro Nicka Nolteho mám slabost. Je charismatický i v roli neúspěšného násilnického otce a manžela. Pittsburgh mě okouzlil jako město. Prostě jsem na to industriální panoráma zatížená. Užívala jsem si rivalitu mezi dvěma bratry a soupeření o lásku otce. Užívala jsem si drama rozhodování mezi matkou a otcem. Zda opustit. Následovat. Zůstat. Odpustit. Užívala jsem si všechny ty archetypální záležitosti. Hodný syn, zlý syn. Napravený syn. Hodný otec. Starostlivý otec. Otec obětující se. Skvělý pan učitel. Všechny ty scény jako z filmu „Panu učiteli s láskou". Žena, která nakonec pochopí. Klišé? K čertu s klišé. Prostě to působí. A v tom drsném světě dvojnásob.

Tenhle film patří k těm, které si mohu pouštět pořád dokola a pokaždé mě bude bavit. Jack Nicholson je odpudivý, dojemný, zlý, laskavý, vtipný... cítívám pokaždé lítost nad osamělostí tohoto člověka. Prostě - správný mix sentimentu a srandy. Helen Hunt tady ještě není ta vyzáblá anorektická vyzuna, ale sluší jí to. A tihle dva dohromady berou za srdce.

Temné, pochmurné, depresivní. Strašně syrové a surové. Nevím, k čemu a jestli vůbec jsem měla zaujmout nějaký postoj, režišér se rozhodně nesnížil k nějaké explicitě. Těžko se totiž rozhodnout, kdo byl víc nesympatický, jestli oběť nebo vrah. Nevím ani, jak bych měla hlasovat pro trest smrti v nějakém referendu, nevím, jestli je správná odpověď ano nebo ne. Ta záměrná truchlivost ulic, ten úplný nihilismus, ta depresivnost ve tvářích lidí. Nikdy ještě nebyl vymyšlen takhle smutný svět s takhle smutnými lidmi. Udělat ošklivým dokonce i podmanivý magický Krakov, to se jen tak nepovede. Samozřejmě, všechna města mají svá škaredá zákoutí. Ale jenom škaredá neměl ani ten "socialistický" Krakov. (MMCH - udělat politickou agitku i z takového filmu - a tvrdit, že je to typické socialistické prostředí škaredé Varšavy - to dokážou snad jen opravdu velmi zapouzdření lidé - s velmi schematickým myšlením. Řekla bych, že Kieslowski určitě neměl v plánu tvořit nějaké typicky socialistické prostředí, to už by byl zcela zbytečný přesah). Zasáhlo mě zoufalství mladého obhájce po odsouzení vraha k trestu smrti. Trpí pocitem viny a ptá se vrchního soudce, zda by mělo význam, kdyby obhajobu vedl někdo zkušenější. Odpověď zní, že žádný. "Vaše řeč byla asi nejlepším projevem proti trestu smrti, jaký jsem za ta léta slyšel. Rozsudek musel být takový, neudělal jste žádnou chybu, ani jako právník, ani jako člověk." Obhájce se trápí. Jaká je souvislost mezi tím, co se stalo, a tím, že ve chvíli, kdy si kluk v bufetu na krakovském předměstí omotával ruce provazem, a chystal se k vraždě, že v tu chvíli v tom bufetu byl i obhájce? Mohl tomu zabránit? Nese zodpovědnost? Nezvládl svou roli ani tehdy před rokem, ani u soudu? Pláč obhájce na závěr filmu je katarzí, je očistou a nesmírně osvobozující.

Výborná Janžurová v dvojroli hodné a zlé sestry. Romantika, láska, nenávist. Jeden z nejpůsobivějších filmů, který jsem viděla v období adolescence, kdy člověk cítí, vnímá, aniž za to může.

Moje první setkání s operou, bylo mi kolem 8 let, celá rodina vyfešákovaná, holčičky - já a sestra - vyšňořené nejspíš v silonu, bílé štrampličky, bílá rádiovka s anténkou...těžká nostalgie. Ale operu miluji dodnes, a řekla bych, že právě u tohoto mystického představení jsem byla operou lapena a už mě to nepustilo. Film jsem od té doby neviděla, takže kvalitu hodnotit nemohu, jen tu sílu zážitku, která se nesmazatelně vryla do paměti malé holčičky.

Film začíná skvěle. Zatetelila jsem se rozkoší, jen jsem spatřila ten urputný slejvák a ten útulný dům. Dítě s listy na nohou mě nadchlo. Hurááá, Vian a jeho Chloé s lekníny na plicích, těšila jsem se. Čímž mé uspokojení s filmem skončilo. Film asi měl být poučením o jinakosti, o dělání chyb, o tom, že se nikdo nemá vzdávat... a všechno bylo tak strašně hloupé, vykrádající. Timothy se svou kamarádkou vzdáleně připomínali dvojici z Mostu do země Terabithia, ale opravdu jen velmi vzdáleně. Všechno v tomhle filmu bylo jen jako. Jako vyčpělá kopie něčeho, co už tady bylo. Jako použitý čajový pytlík. Přesto byly ty dvě děti to to nejlepší z celého filmu. Zato rodiče byli neskutečně pitomí. Vždycky si vybrali tu největší kravinu, kterou mohli udělat, a udělali ji. Jasně, všichni chybujeme, ale vybrat si neomylně pokaždé ty nejvíc omezující a nejstupidnější chyby, to bylo hodně frustrující sledovat. Měla jsem být zřejmě přesvědčena, že jsou to ti nejvíc milující rodiče. Nejvíc chápající. Že všichni okolo jsou ještě horší. Otec, trenér, sestra. Možná ano. Ale upřímně jsem těmhle "správnňáckým" rodičům přála, že jim Timothy zmizel někam do ztracena. "Nevadilo by, kdyby měl tajemství, jen kdyby se o ně podělil." Pravila kvočnovitá maminka. A když tohle všechno dovykládali adopční komisi, světě div se, oni jim přidělili další děťátko, protože ti dva troubové slíbili, že budou dělat nové chyby.