vaja

Úlet, bizarnost, kalhotky, transvestismus, fetišismus a další úchylky - slova, která nejvíc charakterizují tento netradiční muzikál. Glam rock ve své nejdekadentnější podobě. Nezapomenutelná role pro Tima Curryho aneb My tančíme, vy tančíte. Strhne vás to, pokud se necháte...

Kdyby se Zažít Woodstock jmenoval Zažít přípravy Woodstocku, pravděpodobně bych neměla nejmenší výhrady. Bohužel ale, trailer i název filmu udělaly idiota nejen ze mě. Celou dobu jsem já i ostatní osazenstvo kina netrpělivě očekávali něco jako tour de Woodstock se vším, co k tomu patří a hlavně... nějakou hudbu! Místo toho jsme měli možnost vidět uvědomnění si homosexuální identity, trable v rodině, potíže při zařizování celé akce, sem tam prostoupené vtipnou scénkou. Když už se hlavní hrdina dostal do centra dění, tak neměl nic jiného na práci, než se zprasit elesdéčkem. A najednou se nám zobrazí jakési tripovité moře světýlek s linoucími se riffy někde v dáli. To měl být asi koncertní vrchol, který si sjetý Demetri Martin těžko mohl pamatovat... Film působí, jakoby nevěděl, kam skočit dřív - na louku, na nadávající obyvatele městečka, na rodinu pořadatele, na dělníky. Vylezl z toho mišmaš, který docela obstojně terorizuje natěšeného diváka. Velká škoda.

Až budu chtít někoho uspat, pustím mu Last Days. Tak nehorázně dlouhé záběry vyloženě o ničem zdolají i ty nejotrlejší. Jaká vnitřní posedlost? Jaké ničení? Kde? To všechno je spláchnuto pomalu plynoucí dějovou nudou, která se s přibývajícími minutami stává víc a víc na nervy lezoucí. Koho baví hledět na tříminutovou bezeslovnou přípravu snídaně, která sestává z "kornflejků" zalitých mlékem? Nicméně, musím pochválit Michaela Pitta - poprvé jsem ho viděla vytvořit víc jak dva různé výrazy v obličeji! A stejně, pustit si Venus In Furs na dojezdové party je velká dekadence...

Necelé dvě hodiny sledovat sebedestruktivní počínání dvou feťáků se dá vydržet. Ale necelé dvě hodiny poslouchat uječenou Nancy, jejíž hlas se podobal umrčenému a rozmazlenému spratkovi, bylo moc i na mě. To se pak není čemu divit, že Sid v podání Gary Oldmana (btw jeho herectví tady klobuk dolů!) jednal tak, jak jednal... Nicméně, film, který si vezme za úkol zobrazit drsné punkové prostředí let sedmdesátých, a přitom nemá vůbec "koule", to je chyba naprosto fatální!

Když si na své vystoupení nějaká "slavná" pipina navleče pouze spodní prádlo, je to trapas. Když si Amanda Palmer vezme korzet a podvazky, příjde mi to naprosto normální. Dokonce nemusí poskakovat po pódiu a násilně si roztleskávat dav. I když sedí za klavírem, sálá z ní obrovské charisma, které se hlubokým výstřihem a natřásáním zadku nedá vykřesat. (Nedá! Opravdu...) S kolegou Brianem Viglionem působí přirozeně, sehraně a přestože používají jen dva až tři nástroje, vytváří neskutečně bohatou a originální hudbu. A s doprovodným dramatickým ztvárněním vzájemného mlácení se do těhotenských břich dvou hereček se nad tou opovážlivostí ani nepozastavíte...

"Let me entertain you!" Anton Newcombe je zvláštní týpek. Rvačky na koncertech, nečekané "raplení", kopání do fanoušků, hádky a sebevědomé výkřiky to v tomto dokumentu jen dokazují. I když je fakt, že horká hlava v The Brian Jonestown Massacre nebyl jen on. Snad jen nehorázně hláškující a naprosto free Joel Gion se syndromu členství v BJM obloukem vyhnul. Jako protipól tu máme The Dandy Warhols - úplně v pohodě parta lidí, které hraní spolu evidentně baví, užívají si slávu a nemají mezi sebou žádné větší problémy. Courtney Taylor zpětně komentuje záběry, natočené během vývoje obou kapel. Tenhle dokument rozhodně nenudí!

Na jedné straně povedená taneční čísla, v čele se závěrečným defilé ve zlatých oblečcích. Na straně druhé téměř nulový děj a brutálně kýčovité songy s tak uječenými výškami, že jsem během těchto sekvencí musela ztlumit zvuk. K tomu skoro neměnné prostředí a nevýrazní herci (Michael Douglas - světlá výjimka, jako jediný nezpíval, což bylo paradoxně jenom dobře!). Pro mě ohromně klíšovitý muzikál.

Nedokážu si představit jinou vhodnější dobu pro vznik tohoto muzikálu, než sedmdesátá léta. To "hipísácké" nadšení a zároveň pohoda s lehkostí doslova sálá z každého záběru. Samotný příběh je přednesen přirozeně bez jakékoliv křeče, která se při zpracování takovéto tematiky vyloženě nabízí. Jednotlivé songy jsou jasně definovatelné, silné, ale přitom žádný z nich příliš nevybočuje. Dohromady vytvářejí harmonický celek. Jesus Christ Superstar je důkaz, že spojení rocku s čímkoli funguje (alespoň u mě) na výbornou.

I když je pravda, že hraný (populárně - naučný) dokument je přístupnější širším masám lidí, já upřednostňuji fakta. Příjde mi totiž zbytečné vynakládat takové "úsilí" na jedinou historickou epizodu a přitom nebýt seznámen s ostatními událostmi daného období... Navíc, pro zainteresované publikum takto pojaté dílo nepřinese žádné nové informace, jelikož se podřizuje většinovému nevědění, a tudíž podává jen to nejnutnější. Nicméně uznávám, že BBC si s Pyramid vyhrálo. Ať už se jedná o počítačové zpracování, kostýmy či prostředí. Pro egyptologické začátečníky výborný matroš.

Tohle není jen hudební dokument. Stačilo použít "zrnitý" obraz, filtr a šikovné nápady režiséra Vincenta Morisseta. Záběry z natáčení desky se střídají s koncerty a do toho mluví lidé, volající na linku Neon Bible. Je úžasné vidět, s jakým zaujetím a vervou jdou Arcade Fire do svých koncertů, kdy na konci všichni členové vypadají, jako by se měli zhroutit jak fyzicky, tak psychicky. Zpívání do megafonu v publiku, záběry na totálně zaplněné haly a stadiony, celá kapela narvaná a hrající ve výtahu, nahrávání v kostele, příprava před vystoupením, Win Butler jedoucí v autě a zpívající Keep The Car Running... Miroir Noir má prostě nepopsatelnou atmosféru, při jehož sledování jsem měla permanentní "husí kůži". Pro mě jeden z nejlepších hudebních dokumentů, které jsem zatím měla možnost vidět. (pozn.: s odstupem času se poslední věta stává relativní.)