vaja

James Purefoy si odhodlaně klestí cestu za odpuštěním v překvapivě velmi temné fantasy. Při této trnité pouti ovšem spadne na zem mnoho odřezaných hlav. Když se přidají určité rodinné "problémy", musí se vypořádat se zlým chlapem v masce, který by mohl z fleku hrát s klukama ze Slipknotů. Solomon Kane si na nic nehraje a v tomto ohledu vítězí na plné čáře. Jen děj mohl být trochu méně předvídatelný.

Nic proti otcům numetalu. Ale udělat ze slibně vypadajícího koncertu jeden velký epileptický trip, doplněný lacině vypadajícími "speciálními" efekty například ve formě ohně, linoucího se z pódia a vyloženě brutální střih, to byl obrovský přešlap. Proč se asi říká, že v jednoduchosti je krása...?!

Jako když po dlouhé době najdete ztraceného přítele a on vám povídá, co všechno za tu dobu dělal a připomene, co jste spolu prožili. Takže se vám znovu vybaví jak tenkrát vypadal, co dělal, jak se choval a společné zážitky - vyrůstali jste spolu, držel vás nad vodou,... Blur je moje srdcovka a já jsem byla naměkko.

"It's all just abuse, and it's all just human evil. Which is why I think the Royal Family is evil because they enjoy fox hunting. These are despicable people. And Charles of them all has no intelligence whatsoever." Morrissey byl vždycky svéráz. Jak sám ale říká, nikdy nechtěl být kontroverzní. Ten tajemný a lákavý mýtus, který si kolem sebe vybudoval, mu však stěží někdo odpáře. Nestalo se to ani v tomto dokumentu, kde boří některé legendy. Takovou schopnost podmaňovat by mu mohl závidět i samotný Derren Brown... "Age gives you a great sense of proportion and you can be very hard on yourself when you're younger but now I just think, well everyone's just absolutely mad... and I do quite well."

Oasis, nebo spíš bratři Gallagherové, nemuseli nikdy chodit pro sebevědomí daleko. Dokazují to jak jejich výroky, rozhovory, tak právě koncerty. Je fakt, že hoši jsou po téměř dvacetileté kariéře perfektně sehraní, nicméně Liam si stále neláme hlavu s přípravou hlasu před vystoupením. A taky podle toho zní první písničky. Přestože měli zrovna vydanou desku Dig Out Your Soul, bylo by trestuhodné, kdyby nezahráli i starší klasiku, která u mě pořád funguje skvěle. Ale téměř nulová komunikace s publikem, dojem: "Rychle to tu přebrnkat, a pak honem domů", společně s žádnou show mě přinutily ohodnotit záznam koncertu čtyřma hvězdama, a to ještě s odřenýma ušima.

Snad nejvýstižnější název pro tento hudební dokument... Na konci 80. let se v americkém Seattlu zrodilo něco agresivního, nazlobeného a hodně hlučného. Depresivní atmosféra města, rezignace na lepší zítřky a sotva dosažená plnoletost jsou dokonalé atributy pro začátek velké revolty. A jak vyjádřit lépe než hudbou, že vás štve celý svět? Grunge byl ze všech tamějších stylů nejprofláknutější. Taky na to za pár let doplatil nejdřív velkým haló a následným úpadkem. Spolu s vynikajícím soundtrackem Hype! dokonale mapuje životní postoj jedné, dnes už legendární generace.

Pane Sommersi, čím dál víc směřujete do propadliště filmového zatracení! Celý snímek působí jako původně vůbec nezamýšlená parodie sebe sama, která se ale nakonec zvrhla v do nebe volající blbost. Channing Tatum se svým jakože drsným obličejem silně připomíná období nováckých Gumáků. Zde se vyskytující slečny jsou chodící reklamou na: dosaďte si jakékoliv město a... účes stále drží. Hloupoučké dialogy postrádající hláškovací odlehčení, vyumělkovaná akce přitažená za vlasy. Jestěže děj jakž takž odsýpá, a tak jsem nakonec odolala silnému nutkání vypnout ten hrozně cool trikový výtvor. I když moc nechybělo.

Když začne pár minut po začátku koncertu pršet, rozhodně to naštve. Na pár okamžiků i Jay Kaye. Potom ale zjistil, že mu mokré pódium klouže víc než to suché a rázem ožil. S futuristickou indiánskou čelenkou na hlavě rozjel amfiteátrovou párty, kterou si očividně užívali jak fanoušci, tak celá kapela. A já taky.

Svět Pandory vypiplaný do nejmenšího detailu úspěšně skrývá dějovou hovadinu. Milostný příběh silně připomíná červenou knihovnu aneb Jak hloupý voják Jakesully k osvícení a princezně Neytiri přišel. Ekologická agitace řvoucí z téměř každého záběru. Co je přírodní je skvělé. Ale to by nebyl pořádný Avatar, aby nepřišel s nějakou inovací - a rázem nám začne tráva svítit pod nohama. Všichni v přírodě jsou vzájemně propojení hadicema od vysavačů a vůbec nikomu nepřijde divné, že je to evolučně nemožné. Jak může drakoptakoidní hybrid číst myšlenky o několik řádů vyššího živočicha, který ho vlastně za letu ovládá, což je proti (nejen) Cameronovským přírodním zákonům? Navíc, pan režisér je taky pan plagiátor, protože velice podobné poselství spatřilo světlo světa už před pár lety (http://www.youtube.com/watch?v=usUWkIHVzo8). Prostě ekologie teď hrozně frčí. A v kombinaci s romantikou a názorným předvedením "co by se mohlo stát" na plátně se nebudu divit, že Avatar získá nesčetně filmových cen. Ale rozhodně to zamrzí, protože co vůbec udělají diváci pro onen lepší (čistší, zelenější,...) svět po projekci snímku, kromě souhlasného pokývaní hlavou nad špatností lidského chování? (Pro mě nejpřeceňovanější film poslední doby.)

Éra flanelek, orvaných riflí a umaštěných mániček z trochu jiného pohledu. Myslím, že kluci tenkrát dost zariskovali (přece jenom se na tomto koncertu nedalo točit s vlasy...) a vyplatilo se. Výběr písní vzhledem k unplugged verzi snad ani nemohl být lepší. A Kurtův sugestivní projev tomu dodal silnou auru nezapomenutelnosti.