vaja

Krev, cukrovinky a hi-tech kuše. Not guilty, just pure pleasure.

Přepísknuté, řekla bych až poměrně dosti brutální představení hlavních postav na začátku a režisérovo orgastické opájení se neustálou změnou scény vede jedině k moc velkému zpomalení tempa po prvních cca dvaceti minutách filmu. Divadelní prkna zde tentokrát opravdu znamenají svět a je jedině škoda, že konec je díky knižní předloze a mnoha dřívějším verzím už známý předem.

Když někdo stihne do šestadvaceti let vydat tři alba, zároveň je takový introvert, že není schopen veřejně vystupovat, vypadá jak Jim Morrison a ještě se zvládne předávkovat antidepresivy, nelze se divit, že toho o něm jeho známí, ani samotné příbuzenstvo mnoho neví. Nick Drake světu zanechal tři výborné folkové kousky a já žasnu nad tím, že se byl schopen na deskách takto odhalit. Téměř padesátiminutový dokument, kterému vládne hlavně skvěle vyprávějící Nickova sestra je adekvátní pocta polozapomenutému kultovnímu umělci.

Tak si Joaquin se švárou trošku zašpásovali a teď nezbývá než doufat, že je pozurážený showbyznys příjme zpět. Příjde mi to zvláštní, že si takhle nadělali do vlastního rybníčku. Co vlastně čekali? Každopádně, DžejPího metamorfóza je dokonalá. Něco mezi Zachem Galifanakisem v Hangover a Blues Brothers. Pokud ještě dobrovolně nešel na léčení, měl by to co nejrychleji napravit. Tento Oscara hodný výkon zavání minimálně rozvojem bipolární afektivní poruchy... "I'm still here, I don't scare, I don't fear don't even fear fucking fear. I never crack, never, I don't give, never, I live forever, I'm the one that God chose... History perverted me, words can never harm me, saying I'm the epitome of a fucking rap self-parody." No je tam všechno... Tohle mockumentary bude kult a já se k němu dobrovolně hlásím.

"Do Or Die." Pro jednoho kultovní postava, pro druhého feťačka. V šedesátých a sedmdesátých letech to chtělo hodně vůle a sebezapření, aby člověk jakž takž vnímal realitu přes opar nejrůznějších omamných látek. A pokud se připletl do Factory, měl svůj osud vlastně jasný. Pro mě byla Nico poměrně neprůhledná postava, která ve všem dění působila spíš nezúčastněně. Nico Icon mi ukázal o něco jiný pohled na Christu Päffgen a nepřímo poukazuje i na to, proč se tak chovala. Jako jediné mínus mi tady příjde vyzdvihování některých osudových okamžiků na úkor jiných, stejně zásadních.

Za vším hledej psa... Všichni si vyzpěvují do kroku, barevný fantazijní svět kam až kamera (a instalace kulis v interiéru) dosáhne a (skoro)závěrečná scéna s velkým Ozem DJem, který roztáčí svůj mixážní pult a mačká čudlíky. Nemůžu se ubránit dojmu, že tvůrci pravděpodobně požili při tvorbě scénáře nemalé množství psychotropních látek. Proč by použili zrovna Smaragdové království...? Jinak věřím, že děti musí u Čaroděje zírat s pusou dokořán...

James Purefoy si odhodlaně klestí cestu za odpuštěním v překvapivě velmi temné fantasy. Při této trnité pouti ovšem spadne na zem mnoho odřezaných hlav. Když se přidají určité rodinné "problémy", musí se vypořádat se zlým chlapem v masce, který by mohl z fleku hrát s klukama ze Slipknotů. Solomon Kane si na nic nehraje a v tomto ohledu vítězí na plné čáře. Jen děj mohl být trochu méně předvídatelný.

"It's all just abuse, and it's all just human evil. Which is why I think the Royal Family is evil because they enjoy fox hunting. These are despicable people. And Charles of them all has no intelligence whatsoever." Morrissey byl vždycky svéráz. Jak sám ale říká, nikdy nechtěl být kontroverzní. Ten tajemný a lákavý mýtus, který si kolem sebe vybudoval, mu však stěží někdo odpáře. Nestalo se to ani v tomto dokumentu, kde boří některé legendy. Takovou schopnost podmaňovat by mu mohl závidět i samotný Derren Brown... "Age gives you a great sense of proportion and you can be very hard on yourself when you're younger but now I just think, well everyone's just absolutely mad... and I do quite well."

Oasis, nebo spíš bratři Gallagherové, nemuseli nikdy chodit pro sebevědomí daleko. Dokazují to jak jejich výroky, rozhovory, tak právě koncerty. Je fakt, že hoši jsou po téměř dvacetileté kariéře perfektně sehraní, nicméně Liam si stále neláme hlavu s přípravou hlasu před vystoupením. A taky podle toho zní první písničky. Přestože měli zrovna vydanou desku Dig Out Your Soul, bylo by trestuhodné, kdyby nezahráli i starší klasiku, která u mě pořád funguje skvěle. Ale téměř nulová komunikace s publikem, dojem: "Rychle to tu přebrnkat, a pak honem domů", společně s žádnou show mě přinutily ohodnotit záznam koncertu čtyřma hvězdama, a to ještě s odřenýma ušima.

I když je pravda, že hraný (populárně - naučný) dokument je přístupnější širším masám lidí, já upřednostňuji fakta. Příjde mi totiž zbytečné vynakládat takové "úsilí" na jedinou historickou epizodu a přitom nebýt seznámen s ostatními událostmi daného období... Navíc, pro zainteresované publikum takto pojaté dílo nepřinese žádné nové informace, jelikož se podřizuje většinovému nevědění, a tudíž podává jen to nejnutnější. Nicméně uznávám, že BBC si s Pyramid vyhrálo. Ať už se jedná o počítačové zpracování, kostýmy či prostředí. Pro egyptologické začátečníky výborný matroš.