AGAMENON

Průměrný příběh, adekvátní hudební složka, podprůměrná animace a český dabing, ale jedno zkouknutí se dá přežít.

Velmi dobrý dokument, který je však příliš krátký, aby plně osvětlil tento fenomém, hlavně události po převratu žalostně postrádám. P.S. Komentář uživatele esopesokeso je více než pregnantní.

Tom & Jerry a ztracený drak je můj teprve druhý film (jejich celovečerní debut jsem v kině samozřejmě nemohl opomenout) s Tomem a Jerrym, z tohoto prostého důvodu nemohu soudit, jak vypadají jejich ostatní dlouhometrážní dovádění, přesto bych hned na začátku předeslal, že snad nejsou všechny jako tento film. Jde totiž o jedno z těch děl, jejímž neshlédnutí nikdo o nic nepřijde. Děj se snaží "svézt" na fantasy vlně krátkodobě vzedmuté Hobitem. Máme zde čaroděje, draky, rasistické elfy, přitroublé poskoky a naše dva zvířecí kamarády, jejíchž charaktery se drží v mantinelech vymezenými groteskami. Tom je spíše pohodlný mrzout, zatímco Jerry je hyperaktivní "dobrácká" myš, která, dle mého soudu, vzájemné šarvátky spíše vyprovokovává. Scénář sice nekypí originalitou, na druhu stranu, se nesnaží dosti chabou zápletku přespřílišně natahovat nad únosné meze. Co však pochválit musím, je klasická 2D animace, tak vzácná v dnešní době, proto je velkou škodou, že musí sloužit tak slabému příběhu, navíc doprovázenou nevýraznou syntezátorovou hudbou, s fádním českým dabingem s oposlouchanými hlasy (Juřička, Terš). P.S. Vždy jsem fandil Tomovi, aby toho otravného hlodavce jednou provždy zlikvidoval.

Slabá animace, chabý příběh, nesympatické náctileté postavy, naštěstí film má příjemnou stopáž a poslouchatelnou. P.S. Český dabing se opravdu nepovedl.

Raketa na Měsíc je typickým zástupcem béčkového sci-fi filmu z 50. let minulého století. Děj (nepříliš komplikovaný, velmi předvídatelný, ale neskutečně roztomile naivní) obsahuje všechny tehdejší klišé žánru, máme zde „pološíleného“ vědce, co si doma na dvorku montuje raketu, aby s ní při nejbližší příležitosti odfrčel na Měsíc, jeho, z větší části nedobrovolnou, posádku tvoří inteligentní drsňák, sličná snoubenka a dokonce dva kriminálníci. Naši chrabří astronauti, naleznou na zemském trabantu, nepřekvapivě, zbytky humanoidní feminní civilizace, přičemž se jim budou pod nohy plést i měsíční monstra skalníci a temníci (zarážející podobnost s lidským pavoukem, je čistě náhodná). V první řadě musím složit hlubokou poklonu ČT, za odvahu zařadit podobný film do programu. Nestává se příliš často, aby veřejnoprávní televize vysílala nízko-rozpočtové, polozapomenuté sci-fi snímky, které dnešního diváka drtí svou naprostou nevědeckostí (rozuměj nesmyslností), na druhé straně jej okouzlují dokonalou naivitou. Je toho spousta co filmu vytknout, od náboru posádky, až po chůzí pozemšťanů na měsíci. Nutno však podotknout, že Raketa na Měsíc vznikla jako výplň do dvojprogramu autokin, které z valné většiny navštěvují tokající puberťáci o jejichž znalosti astrofyziky, lze úspěšně pochybovat. Před režisérem Richardem Cunhou nestál zrovna lehký úkol, jak s minimem prostředků natočit (za 65 tisíc dolarů žádný velký zázrak nepořídíte, byť v 50. letech se jednalo o standardní rozpočet podobných výtvorů), navíc s nepříliš sofistikovaným scénářem (několik styčných bodů s Flash Gordonem) v ruce, natočit alespoň trochu koukatelný a zábavný snímek. Dle mého názoru, nikomu jej nevnucuji, se mu to podařilo, i přes nepříliš kvalitní herecký ansámbl, pronášející stupidní dialogy a lekající se hadrového pavouka na špagátech, které jsou navíc ještě k tomu vidět. Na druhou stranu snímek nepostrádá tempo a solidní hudbu Nicholase Carrase.

Nemám nic proti uměleckým sociálně-kritickým filmům, dokonce je mám i rád, jen se nestotožňuji s jejich častým nešvarem, kterým je přílišné tlačení na pilu. Jen málo tvůrců dokáže odolat citovému vydírání diváků, což je i tento případ. Hlavní hrdina těchto snímků nemůže mít jeden či dva (velmi závažné) problémy, to by bylo příliš málo, musí jich mít minimálně rovnou deset, podle pořekadla "čim více, tím lépe". Chápu i touhu o emancipaci barevných z jařma bílého muže, jen nevím, zda tento příběh je tím pravým. Nechci zabýhat příliš do podrobností, jen bych rád upozornil, že snímek je možno i interpretovat jako sbírku těch největších stereotypů černochů, které si lze představit (flákači, vyžírkové, zloději, feťáci atd). Osobně jsem od filmu čekal více. P.S. Tohle natočit běloch, tak ho při nejbližší možné příležitosti zlynčují.

Pro Turky je průběh a ukončení první světové války dodnes národní tragédií. Proto není divu, že si stvořili novodobého Supermana (Francouzi totéž učinili v komiksech o Asterixovi), Aliho. Ten je nositelem osmanského dědictví. Zároveň je to nepřekonatelný milovník, rváč, dobrodruh a za každé okolnosti elegán, jenž si musel svůj nezbytný fest minimálně přilepit kanagonem. O role zloduchů se postarali vojáci vítězných mocností a s nezbytnými, proradnými Řeky po boku, kteří, světe div se, již nechtěli dále snášet tureckou nadvládu nad svým národem.

Sedmá pečeť, jedno z nejznámějších děl slovutného švédského režiséra Ingmara Bergmana. Jméno Ingmara Bergmana se již během jeho života nesmazatelně zapsalo do análů světové kinematografie, bez jeho jména se neobejde žádná významnější publikace věnující se dějinám sedmého umění. Většina umělců se snaží svými díly vyvolat u koncových diváků, tj. posluchačů diváků atd., zamýšlené druhy asociací, což se ne vždy povede. Někdy tvůrci s hrůzou zjistí, s jakými výklady různí lidé přicházejí, které mohou být na hony vzdálené původnímu záměru. U každého uměleckého odvětví existuje množství teoretiků, kteří analyzují a interpretují díla daného oboru. Z této velké množiny se časem vyčlení úzká, privilegovaná skupina lidí, jejichž podání děl časem získají taková uznání, že se stávají dogmatem. Tyto dogmatizované výklady uměleckých děl konzumentům říkají, jak konkrétní dílo vnímat, což časem vede k jisté rigidnosti. Před sledování totoho snímku jsem se cíleně vyhýbal jakýmkoliv informacím k němu se vztahujícím, protože pak bych již nebyl schopen se na film dívat nezaujatě, již bych porovnával, zda má interpretace odpovídá interpretaci někoho jiného. Na druhou stranu to bude pouze mé podání díla, které samozřejmě absolutně nemusí odpovídat tomu autorovu. Sedmá pečeť vypráví příběh švédského rytíře Blocka vracejícího se domů z křížové výpravy, na této cestě jej doprovází věrný, ale cynický panoš Jöns. Během putování morem pustošenou krajinou, potkávají různé existence od komediantské rodinky po skupinu fanatických flagelantů, včetně te nejdůležitější, Smrti. Autor prostřednictvím svého díla klade základní existencionalistické otázky, vztahující se k samotnému bytí. Navíc dílo prodchl silným religiozním duchem. Ke křesťanskému náboženství autor odkazuje již samotným názvem a úvodním prologem, který je citací z apokalypsy sv. Jana. Avšak to není jediný biblický deixis. Ten můžeme vidět na komediantské rodince, skládající se z otce Jofa, jeho ženy Mii a synka Mikaela. Je zde naprosto jasně patrný odkaz na Svatou rodinu, neboť první písmeno jmen filmových postav se shoduje s biblickými postavami, navíc etymologie slova Mikael (česky Michal) značí „Bohu podobný“. Autor nechce tvrdit, že komedianti jsou „novodobá“ Svatá rodina, jen je to jeden z mnoha náboženských odkazů. Samozřejmě, lze tento výklad velmi rychle odsoudit, coby nadinterpretaci, kdyby ji v dialogu rytíře Blocka s Mii autor nepotvrdil. Block Mii říká, ať nejezdí na jih, kde řádí mor, ať jej raději doprovodí do jeho hradu nebo se vydají na východ. A právě tato rytířova odpověď potvrzuje výše uvedenou interpretaci, neboť Svatá rodina před pronásledováním Heroda Veliké uprchla právě na východ, do Egypta. Režisér se nespokojil pouze s biblickými odkazy, ale sám se ke křesťanství vyjadřuje. Je zde možno hledat vyrovnávání se s přísnou náboženskou výchovou otcovou. Komentuje, jak se původní láska k bližnímu z evangelií proměnila až do hrůzostrašných honů na čarodejnice (v tomto ohledu je možno film hodnotit coby antiklerikální). Pomocí třech hlavních mužských postav autor definuje náboženské vnímání. Od dětinské víry komedianta Jofa, k bezvěrectví panoše Jönse, a mezi těmito dvěmi protipóly stojí titulní hrdina, kterého v této otázce můžeme vnímat jako reprezentanta většiny populace. Block touží věřit, přesto jej zmírají pochybnosti, zda náboženství nedává pouze falešné odpovědi a naděje. Zdá se, že příchod postavy Smrti uvítá (tuto postavu je možno považovat za halucinační výplod morem stíženého rytíře Blocka, nebýt scény, kdy Smrt podřezává pilou strom, na němž se ukrývá neřestný komediant), protože si slibuje odpovědi na otázky. Bohužel si rytíř neuvědomí, že Smrt mu tyto odpovědi dát nemůže, neboť Smrt je pouhým vykonavatelem. Smrt má ukončovat bytí, to je její primární a jediná funkce, nelze po ní tedy požadovat odpovědi na otázky „Co bude pak?“.

Napadají mne slova jako hnus, odpornost, duševní porucha, uzavřené oddělení psychiatrické léčebny atd., protože tohle nemohl natočit normální člověk, všechny druhy zvráceností v jednom filmu, chce se mi zvracet. Určitě se najdou mnozí, co v tomto hnusu najdou všelijaká moudra o dnešním světě, ale pro někoho je to prostě lejno rozmazané na ulici, pouze jenom lejnem, nic víc. Režisér s týmem by měl okamžitě vyhledat odbornou pomoc. Po formální stránce je film natočen velmi umně.

Německý film Most z roku 1959 natočený režisérem Bernhardem Wickim podle stejnojmenného románu Manfreda Gregora, je nesmlouvavou obžalobou války i militaristické výchovy dospívající mládeže. Děj se odehrává v prvé půli roku 1945 v bezejmenném městečku kdesi v Třetí říši, kde jsou ještě školou povinní chlapci odvedeni, aby doplnili prořídlé stavy wehrmachtu. Bez náležitého výcviku jsou převeleni k obraně bezvýznamného mostu. Chlapci se svého úkolu zhostí s nečekanou vervou, mají pro ně smrtelné následky. Tvůrci na mikrokosmu malého města, demonstrují německou společnost na konci války. Právě díky konfrontaci postojů mladší a starší generace, dociluje režisér znepokojivého mrazení v zádech. Celé dílo je totiž elegií na ztracené mládí (i životů) jedné německé generace. Její idealismus, víra ve vůdce, ozbrojenou moc Třetí říše, spravedlivost celého válečného běsnění, to vše je v příkrém rozporu s míněním starší generace (střední generace se ve snímku z logických důvodů téměř nevyskytuje). Film je i obžalobou pokrytectví starší generace, obžalobou mlčící většiny, která netleskala Hitlerovým „dobrodružstvím“ na bitevních polích, přesto se bez problému adaptovala novým politickým podmínkám. To je možno nejlépe demonstrovat na rozmluvě učitele a vedoucího kasáren, kdy se kantor snaží přesvědčit velitele, že jeho žáci nepatří do bitevní vřavy, ale do školních škamen, neboť mladí válku berou jako velké dobrodružství. Do této doby může divák s učitelem sympatizovat, nikoliv však po majorově zdrcující, úsečné odpovědi. V té poznamenává, že nikoliv on, coby voják, ale učitel, neboť je i vychovatelem, nese vrchovatou míru odpovědnosti za pokřivené vnímání reality dospívající mládeže. Učitel se nezmůže na nic jiného, než vágní, nic neříkající obhajobě o „zneužití myšlenek“. Divák se po této scéně nemůže vnitřně ztotožnit ani s touto postavou. Přesto se tvůrci nevyvarovali jednoho klišé, a tím je zobrazení místního čelného příslušníka NSDAP. Ten je vykreslen značně šablonovitě, je necitlivý, promiskuitní a zbabělý. Přesně takto jednorozměrně jsou vykreslováni skoro všichni příslušníci vládnoucích totalitních stran. Zde můžeme od tvůrců cítit jistý kalkul, snahu ospravedlnit se, neboť je lepší být mlčící, nestranickou většinou, než stranickým příslušníkem zavrženíhodné ideologie. To nic nemění na faktu, že západoněmečtí tvůrci, čtrnáct let po válce vytvořili znamenité, protiválečné dílo, nespoléhávající se na velké masové bitevní scény, jak bylo tehdy v módě. Právě lokálnost, malé měřítko jenom umocňuje pocity hrůzy, tak jako nemilosrdný konec. Kdy si divák musí klást otázku, proti komu vlastně mladíci bojovali? Proti Američanům, nebo proti wehrmachtu? Znepokojující může býti i to, jak snadno lze vyznění filmu otočit. Kdyby se národně socialistický režim udržel ještě pár let u moci, mohl by z tohoto námětu vytvořit prvotřídní, propagandistické dílo, oslavující „stádovitost“, která je vrozená všem zvířatům, lidí nevyjímaje.