AGAMENON

Narazit v dnešní době na originální nápad, je tak snadné, jako pěstovat orchideje na asfaltce před barákem, jenže šikovnej nápad není všechno, důležité je jej dobře i zůročit ve scénaři, potažmo v samotném filmu a tady na celé čáře selhává scénárista a režisér v jedné osobě. Přitom to tak všechno začalo, svět kde žijí lidé a upíři pospolu v míru, takže divák je osvobozen od zažité představy, coby světloplachého netvora ponocích tajně sající krev nebohým obětem, naopak upíři zde jsou spíše další vývojový článek, mají za úkol lidstvo chránit a sloužit mu, navíc celý svět je vybudován v milé retro atmosféře (po nebi se prohánějí vzducholodě). Svět který scénárista stvořil vybízel k tolika nápadům, není to ta rozesmátá,přebarvená, naivistická společnsot jako ze Světa zítřka, naopak se více blíží k temné skutečnosti, světem řádí smrtonosná chřipka, bez pravidelného očkování by lidé nejspíše všichni pomřeli, genetika je zakázána, ale upíři si s ní tajně hrají, oni vlastně jsou výtvorem genetické inženýrství, v kostelech se daruje krev pro upíry (škoda že není naznačeno, kolik jich vlastně je). Pak to jde už jenom z kopce, scénář je zaplevelen naprostými banalitami, co se postav, jejich motivací a dialogů týče, takže tady máme jednoho hodného, milého upírka, který to dotáhne v hierarchii společenstva (upíři tvoří víceméně náboženskou organizaci) vysoko, ale má zlého pomateného bratra, který chce změnit svět, takže svou infikovanou krví „léčí“ lidskou i tu upíří společnost, všechny osoby po požití jaksepatří zmagoří, pak tu máme dále jednu drsnou, traumatem zasaženou policistku, do které se náš klaďas zakouká, byť jsou nám upíři servírování jako asexuální bytosti. Pochvalné zkazky na herecké představitele ode mne taky nečekejte, Dougray Scott jako hlavní kladný upír má jeden výraz (žádný), doprovázený holubím krčením hlavy (naprosto okouzlující), jeho vyvolenou se k mému úžasu stala (scénář předepisuje, tak co naplat) vyžilá vychrtlina Saffron Burrowsová , ostatní lidé mají nulový prostor, jde o jednorozměrné figurky a s těmi se mnoho dělat nedá. Z hlediska kostymérského, film představoval docela zajímavou výzvu, bohužel se to celé smrsklo na to, že obyčejní lidé (film je situován do chudinské čtvrti) jako by vypadli z románu Charlese Dickense, policisté v civilu jako vágusáci z 30. let, ty ostatní zas klasické anglické uniformy, akorát trochu víc s fašistickým nádechem a co se týká upírů, ty nemůžou nosit nic jinýho, než černý hadry a dlouhý černý pláště (to opravdu nešlo vymyslet něco originálnějšího?), naštěstí tedy nemájí i černé brýle. Režisér si před natáčením podíval na pár starých hororů, na pár reklam a klipů, aby filmu dodal novou šťávu, bohužel jeho neustálé přibližovačky, zpomalovačky, zrychlovačky mi počase lezly neuvěřitelně na nervy, navíc jde o naprosté samoúčelné blbiny, které mají zamaskovat jeho neschopnost vytvořit atmosféru. Vizuální efektů není moc, nejsou ani nikterek úžasné, v rozpočtu na ně prostě nebyli peníze, tu krásnou vzducholoď uvidíme asi dvakrát, zato se dočkáme strašlivého umělého děště.

V 60. letech byl dobrodružný žánr u diváků velice populární, "Evropský Hollywood", jak sami sebe italové neskromně nazývají, nemohl na poptávku reagovat jinak, než chrlením filmů podobného ražení, byť galský kohout nezůstal taky pozadu, italové měli spíše v merku antické období a francouzi středověk, přec kdo jiný by mohl natočit s elegancí jim vlastní, národní poklady jako jsou díla páně Dumasově? Ale věnovat se jenom jedné historické době, to je přeci moc svazující, takže zatímco antické doby pomalu, ale nenávratně odcházely, na uvolněné místo se drali kavalíři v krajkách, bojující za čest a slávu království (lhostejno jakého), ale hlavně krásných panen. Italové přeci taky mají svůj šarm, tak proč se nevrhnout na největšího francouzského klasika dobrodružného žánru, to nikdy nemůže zklamat. Producenti do hlavní role obsadili argentického herce Fernanda Lamase, otce Lorenza "Odpadlíka" Lamase, ten to přes účinkování ve filmech domácí provenience, dotáhl dokonce až do Hollywoodu, což mu jako skoro každému druhému béčkovému herci, nepřijmout nabídku evropských filmařů. Je jen velké štěsí, že se scénáristé nesnažili už asi po milionté uvařit stejnou nastavovanou kaši o tom, jak se tři mušketýři, dali dohromady s jedním drzím gaskoňcem, místo toho se zaměřili na události ne tak známé, o prosté co bylo pak, Dumas přece napsal dvě pokračování, které filmaři macešsky odmítají filmovat. Nečetl jsem je, takže nemohu soudit, je mi však naprosto jisté, že dva scénáristé s předlohou nakládali velice, tím myslím opravdu velice volně, stvořili tedy stanadrtní dílo, mixující s v přiměřených dávkách romantiku, intriky, zradu a šermířské souboje. Je až s podivem, jak dobře Fulvio Tului režíroval, šlo o jeho první a zároveň i poslední film, pak napsal akorát scénář k Una Spada per l'impero (jeden z nejpříšernějších sandálových filmů, jaký jsem měl tu čest vidět), herci hrají obstojně (zajímalo by mne, proč je evidentně černovklasý Lamas obarvený na blond), souboje mají kvalitní choreografii, ale na Tři mušketýri od Bernarda Borderie nemají. O chytlavou hudbu se postaral Carlo Savina, ted je však známější jako dirigent, než coby kompozista, a je znát že trpí tímto syndromem, tito lidé mají ve zvyku spíše napodobovat styl slavnějších kolegů, než vytvářet styl vlastní, takže najdeme zde trochu španělského nádechu jako Miklose Rozsy (El Cid), kapku francouzského šarmu Paula Misrakiho (Tři mušketýři), akční sekvence i ostatní hudba lehce připomínají A. F. Lavagnina a dokonce se sem zatoulal i Max Steiner (akční čtyřtónový motiv), ale nechci aby to znělo jako urážka, Savina složil pěknou hudbu. Produkce neoplývala zrovna nevyčerpatelnými zdroji, proto se uchýlila do římských ateliérů De Paolis, místo do slovutných ateliérů Cinecitta. Tyto ateliéry byli zhusta využívány produkcemi s nižšími rozpočty, bohužel je to trochu i znát. Exteriéry nejsou ničím výjimečné, klasická lesní krajinka, v rámci úspor si neužijeme ani moc památek, tudíš žádné chození starobylými uličkami, ani návštěvy různých hradů, ten je pouze jeden,a le zato stojí za to. O davových scénách nemůže být ani řeči, vše se odehraje v intimních asi dvacetičleném kroužku, ale to přece na pořádnou šermovačku pohatě stačí. Co říci na závěr, jde o klasické italské dobrodružné béčko, kterých natočili nepřeberně, přesto se mi na ně dobře koukalo. Jeden za všechny, všichni za jednoho.

Výborný dokument, konečně někdo ukázal i druhou stranu mince, nejenom "chudáky" albánce, ale spíše chudáky srby.

Při koupi dalšího hororového titulu, jenž k nám chrlí firma řiťka video, jsem očekával další tromáckou úchylnost, avšak byl jsem velmi překvapen, že tato excentrická společnost, s tímto filmem nemá co do činění, musím říct, příjemně. K některým filmům jejich svérázný humor sedne, osvěžuje je, některým ale naopak ubližuje, a právě tomuto titulu by nebyl možná dvakrát k užitku. Tvůrci přisli s jednoduchou myšlenkou, jak obzvláštnit zombie horory, které v té době byly velice populární, nebudeme si nic nalhávat, jejich rozpočty nedosahovaly žádných astronomických výšin, tento produkt nevýjimaje, ale není to na škodu, není ani potřeba. Lze si snad představit něco více mirumilovného, než sladoučká děťátka, z toho pramenící jejich zdánlivou neškodnost, kdo by v nich přece viděl vraždící stvůry. Ale všichni dobře víme, že malí smradi, jsou ty největší mrchy pod sluncem, nic než našít to nich brokovnicí si nezaslouží, jenže to na ně neplatí, což je jen dobře, aspoň to není tak jednoduchý fádní vyvražďovačka. Režírováno i zahráno solidně, kamera šikovně zabírá tak, aby záběry nebyly moc pracný, ani drahý, musím však pochválit hudbu, je znát, že se na ní podílel ostřílený hororový harcovník Harry Manfredini, hudební tvůrce takových klasik jako Pátek třináctého.

"Stormy Daniels ve své nejlepší roli!", tímto velkohubým prohlášením se nás snaží distributor nalákat, osobně bych si dovolova¨l polemizovat, dobrá jistě, ale rozhodně ne nejlepší. Režie se chopil ostřílený Michael Raven, který filmu dodal správnou atmosféru, všechny milostné scény (je jich pět, což je standartní počet), jsou koncipovány jako milostné dovádění v noci a výjma jedné se odehrávají v posteli. Ono natočit noční scény je asi jedna z nejtěžších věcí, musí se velice pečlivě volit nasvícení, aby bylo dobře vidět, na druhou stranu, aby to nepůsobilo nepřirozeně a rušivě, dokonce i mistři jako je James Avalon s tím mají občas problémy, v tomto případě se to naštěstí nestalo, nasvícení je zdařilé, všechny detajli jsou dobře vidět, choreografie je solidní, prostě technická stránka věci je odvedena na adekvátní úrovni. To co filmu nejvíce vyčítám je tempo, pomalejší rozjezd je odpustitelný, pak děj dostává spád, jedna scéna následuje druhou, ale pak se vše zadrhne, začně se "hrát" a na to zrovna moc zvědav nejsem, pokud by to bylo aspoň nějak zajímavé, ale je to spíš nudné a hořká pachuť zůstane i na konec, neboť poslední scéna je neuvěřitelně krátká. Stormy je krásná jako vždy, odvádí kvalitní "hereckou" práci, vystupuje ve třech z pěti scén, možná jen milovníci jných praktik jako jsou lesbické a anální mohou být sklamáni, nic takové ve filmu nenajdou, pouze kvalitní hetero-párovou akci a co chtít více, že.

"Hrůza.", "Šílená pitomost." "Nevhodné i pro retardované děti do dvou let." To jsou jen některé z komentářů doprovázejících nový italský animovaný film Winx Club - Výprava do ztraceného království, který právě přicupital do našich biografů. Film je něco mezi seriálem Witch, odkud okopíroval hlavní hrdinky (tam jich však bylo o trochu míň), ty také mají nadpřirozené schopnosti, problémy v lásce a nějaké to úkladné zlo se je snaží zničit a získat jejich životní sílu. A video dobrodružstvím nejslavnější anorektičky na světě, panenky Barbie, které každým rokem dobývají naše zkornatělá srdéčka. Čím však Winx Club vítězí na celé čáře, je kravózní koeficient (KK). Ve Witch je ještě na přijatelné úrovni, taková bréca tam byla pouze jedna, zde však přesahuje KK všechny měřitelné hodnoty. Tyhle ženštiny by bez své kosmetické kabelšišky nešly ani o půlnoci na toaletu. Nejdůležitější prací jejich dnů je lakovat si svoje dvaceticentimetrové nehýtečky, chodit v pidišatečkách, které spíše odhalují než zakrývají, na nejméně 30ti centimetrových podpatečcích, no a hlavičky nemají od toho, aby jenom myslely, musejí vypadat šik, kdo nemá čtyři melírky na hlavě, jakoby nebyl. Další jejich starostí kromě vizáže, drbání a promluv typu: "To jsou ale úžasný svatební šaty, ty chci taky.", je muchlování se se svýma hošanama, a nějaké to zachraňování světa je na úplně spodní hranici jejich hodnotového žebříčku. Prostě takové prkotiny nestojí ani za pohození jejich bujnou hřívou. Samozřejmě nemůže chybět nějaké to infantilní, plyšové, roztomilé zviřátečko, jakožto nejlepší šmajchlózní přítulák člověka. Barbie může jenom vzteky závidět, zatímco ona má vždy pouze jedno, hlavní hrdinka má dokonce dvě - vylízanýho kralíčka, žárlícího na mazlení se závislou košišku. Také nemůžeme být ochuzeni asi o pětiminutovou scénu morfujících se kočen (nemůže chybět v žádné podobné záležitosti, pamatujeme na Strážce vesmíru, "Volám sílu Bílého tygra"), kde nám předvedou jak moc jsou úžašné, dokonce jsou nahý, což je sice pěkný, ale bradavky si nestydy zakrývají. Ono vyčítat tomuto filmu, že je sprostou vykradačkou již zmíněného seriálu, je trochu nefér, zvlášť v dnešní době, kdy jsou všechny seriály na jedno brdo, všechny stejně vypadají, postavy jsou stejný, akorát se jinak jmenujou a hrají je jiní herci, jinak je rozdíl nulový. Však ani ten slavnej Witch není bůhví jakým produktem geniality, nány které nemají nic jiného na práci, než listovat v katalogu Avon a vybírat nejlevnější kosmetický srágory na svý "roztomilý" ksichtíky je v každym seriálu 15 do tuctu. Animace není strašná, jen je průměrná, s nepřebernou škálou přiteplených barviček, ale kdo odsledoval všechny díly Barbie (zachvíli budu patřit do tohoto exklusifního klubíčku), ten nebude mít epileptický záchvat hned, ale až za tři minutešky, dokonce i to provedení je na stokrát lepším úrovni. Je naprosto jasný komu je tato záležitost určena, předpubertálním krávám, který z hlavních hrdinek budou nadšený, pak se nemůžeme divit, že z nich vyrostou takový čůzy, nadruhou stranu, my zas slintáme u Slyje jak masakruje hnusácký rákosníky, nemáme si co vyčítat. Tak pa, pusy.

S komiksovými adaptacemi je jedna velká potíž, to co totiž skvěle vypadá na papíře, dost často už tak dobře nevypadá na plátně, protože každý superhrdina má nějaký ten přiléhavý, elastický obleček, v sexy „přihřátých“ barvách, do bubliny se napíše nějaká superdrsná hláška, tohle však při adaptaci pro film nestačí. Navíc vyvstává ještě jeden zádrhel, jak ho pojmout, buď z toho vyleze depresivita jako nejnovější Batman, který se bere neuvěřitelně vážně, či naopak uchylnost jako je Návrat muže z bažin od Jimiho Wynorskiho, Iron man stojí někde uprostřed, nebere se tak vážně, ale na druhou stranu, to není žádná šílenost. Hlavní devizou filmu, je ústřední postava ve skvělém ztvárnění Roberta Downeyho ml., jeho Tony Stark je děvkař, ochlasta a ironickej parchant, co si užívá svého luxusního života, ten se pro tuto postavu přímo narodil, ostatní herci jsou jen pouhá stafáž, která nemá dostatek prostoru, cokoliv zajímavého předvést, nejvíce mě to mrzí u mého oblíbeného Jeffa Bridgese, který má zas po letech možnost, zahrát si pořádného parchanta, Paltrowka je pořád stejná, nikdy jsem ji nemusel, ani jako ženskou (moc vychrtlá a plochá), ani jako herečku (ale hrát umí) a nemůže chybět obligátní negr Terrence Howard, jako nejlepší kámoš hlavního hrdiny. Producenti svému dítěti evidentně věří, jinak by do něj nenarvali takový ohromný balík peněz, holt v Americe je to populární postavička, tak proč toho nevyužít, většinu samozřejmě spolkly triky, ty jsou na špičkové úrovni, Iron man vypadá nádherně a divák se těší na každý jeho výstup, škoda že film nebyl delší, byť již tak pět minut přes dvě hodiny je dost, zvlášť když vezmeme v podtaz, pro koho jakou cílovou skupinu je produkt primárně určen, pro pubertální děcka, ty kňučí už při stopáži okolo devadesáti minut, větší prostor by si právě zasloužil hlavní padouch a i to destruktivní finále mohlo být delší, Iron monger není sice tak elegantní, má hrubší konstrukci, přesto je to impozantní kousek. Režie je zručná, kamera překvapině klidná, žádná ruční rozklepaná kamera (při likvidaci jeskyně tam nějaké náznaky byly, naštěstí se nenaplnily), hudba pouze nezajímavý standard, žádné zapamatovatelné ústřední téma, to zde samozřejmě je, jen nezní dostatečně často, v pěkném provedení, navíc je žalostně průměrné. První Iron man trpí klasickým syndromem jedničky, musíme se prokousat, jak že se to ten chlapík v nadčlověka proměnil, v pokračování (které dozajista vznikne a já se na něj těším) už tyto „zdržovačky“ budeme mít za sebou a můžeme se pustit rovnou do akce, snad si jen producenti odpustí obligátní kecy typu „bude to temnější, složitější, psylogičtější,...“ a já nevím co ještě, bez urážky, ruku na srdce, opravdu tohle chceme, jistě postavy nemusí být jednorozměrní panáci, ale na to máme jiné filmy, kdo chce drámo, ať si pustí Ibsena, tento druh diváku na Iron mane nepůjde a ty ostatní chtějí vidět co, jak Spider man lítá z jednoho mrakodrapu na druhý pomocí svých sítí, jak Batman elegantně plachtí na svých křídlech, nebo jezdí ve svém autíčku, to chce divák vidět, takže žádný zbytečný bláboly, chci vidět jak Iron man lítá, střílí a cedí hlášky. A ať se mi hlavně vrátí nejlepší postava celého filmu, Trubka se svým "smrtelně" nebezpečným hasičákem.

Vlka džungle 2 si z dětství pamatuju, jako nejsrágorovější akční film všech dob, který jsem odsledoval s rychloposuvem, neuvěřitelně mě totiž nudil. Z této trilogie jsem viděl akorát druhý díl a kousek prvního, kdysi dávno na TV Galaxie, nebo jak se to tenkrát jmenovalo, protože ji každý půlrok přejmenovávali. Jako dítě mne nalákal pěkný kreslený obal, kde hlavní hrdina utíká se zbraní v ruce, za ním výbuchy, havarovaná auta, helikoptéry, prostě ingredience, které by neměly chybět v žádné akční podívané a pak na mě vybafla koncentrovaná nuda. Teď, když se videopůjčovny snaží, co nejdříve zbavit svých zásob vhs a nostalgici jako já, se na ně s nepříčetným výrazem ve tváři vrhají jakýže to další poklad objeví a hle, najednou na mě kouká povědomá tvář, proto jsem neodolal a koupil, i kdyby se opakovala situace z minulosti, těch 15 korun mě už nezabije. Vlk džungle klasický videoblábol, se špatným scénářem, ochotnickými hereckými projevy, nevzrušivou režií a v hlavní roli Ron Marchini, chlap kterýmu můžete ukradnou mončičáka, pochcat peřinku, nebo znásilnit psa, bude mít pořád jeden a tentýž výraz obecního blba, který nesundá ani při likvidaci kupy padouchů, kteří by se do něj netrefili ani protiletadlovým kanónem v okamžiku, kdy by seděl na hajzlíku, jediné co mne udivilo, byla docela slušná hudba, místy působící jako z dekády minulé, ústřední píseň taky nezněla špatně. Po těch letech, které mezi prvním a druhým promítáním uplynuly, jsem se stal trochu tolerantnějším, nuda už nebyla tak velká, akční scény nebyly tak hrozné, některé byly sice nezdravě natahované (přestřelka mezi plastovými trubkami), na to že je hlavní představitel mistr světa v karate (nebo něco takového), si moc chvatů, ani kopů neužijeme, což je myslím škoda, režisér ještě navíc do filmu vpašoval spoustu prostřihů na předchozí díl, který vypadal o trochu výpravněji a akčněji, snad budu mít někdy v budoucnu štěstí a bude ležet ve videopůjčovně hned vedle Deathstalkerů a Návratu muže z bažin, po nichž již tak urputně léta pasu.

Jeden z mnoha kultovních filmů obdivovaného i nenáviděného Sergia Nicolaesca, vyprávějící o hrsce statečných vojáků, vracejících se do vlasti, se zástavou milovaného Michala Chrabrého, samozřejmě se jejich cesta neobejde bez srážek s rakouskými, hlavně však tureckými nepřáteli. Tenhle, nebo jemu podobný film prostě vzniknout musel, opakovala se totiž situace, jako u nás po natočení Markéty Lazarové, pro megalomanskou Poslední křížovou výpravu, bylo vyrobeno přehršle kostýmů, rekvizit a pod., no a když už je jednou rumuni vyrobili, tak na ně nenechají sedat prach ve filmových skladech, navíc koho jiného pověřit natočením dalšího hrdinského bijáku, než Nicolaesca, přítel Titus Popovici napsal knihu, Sergia podle ní poprvé sám napsal scénář, obklopil se osvědčenými spolupracovníky, takže zde opět vidíme Amzu Peleu, tentokrát nikoliv jako statečného vůdce svého lidu, ale jako komickou postavu, lehce psychózou stiženého Iona Besoiua a nakonec Sergia Nicolaesca jako kapitán Andreje, je sice uveden v titulcích jako čtvrtý, ale žádný divák nezůstane napochybách, kdože je ta hlavní postava. O hudbu se zase postaral Tiberiu Olah, na pomoc mu byla přidělena kultovní rumunská skupina Phoenix a msím říct, jeich hudba je mnohem zajímavější, Olahova symfonická hudba není moc zajímavá, navíc častokráte recykluje motivy z již zmiňované Poslední křížové výpravy, ať již jde o motivy turecké, tak i o chórový motiv Michala, dokonce pár záběrů je do filmu vloženo, to když Besoiua prožívá noční můru a vidí Michala, jak pouze v košili vede své věrné šiky kupředu, což může působit i trochu komicky, pokud přihlédneme k obsazení, naštěstí jde o záběry, kdy mu není pořádně vidět do tváře. Dále musím pochválit kameramana, který kvalitně nasnímal krásné exteriéry, jmenovitě pak hradní zříceninu, kde proběhně závěrečná bitva. Český překlad názvu je poznovu trochu volnější, avšak tentokráte velice trefný, poněvadž, odvážní se nevzdávají, hlavně když mezi nimi je Velký Sergiu Nicolaescu.

Docela obyčejný, průměrný pornofilm, natočený zkušenými a zručnýmými lidmi, s pěkným obsazením, v pěkných, slunných extreriérech výletní chaty, jediné co u mě tento titul povyšuje nad lepší průměr, je angažování Niny Mercedez jako hlavní hrdinky a její dvě scény, jsou bez debaty těmi nejlepšími ve filmu.