Malarkey

Skvělej kousek, kterej těží z absolutní atmosféry, kterou ne každej stráví. Například filmy Američan nebo Nejhledanější muž by zde mohly vyprávět. I v tomto případě se totiž občas stane, že se kameraman zapomene v krajině a tak tu divák minuty bloudí v tichu a světle, které nesvítí skrz halogeny, ale které se snaží prozářit skrz nekonečný písek. Osobně mám ale takové příběhy rád. Stejně tak, jako mám rád Viggo Mortensena. V příběhu se dá najít hodně poctivých lidských momentů, kdy si uvědomíte, že jste rádi za Vigga, protože nikdo jinej by ty emoce nepředvedl lépe. Možná popřemýšlím a vrazím i pěti hvězdu, protože ten závěr si o to vysloveně koleduje.

Já tak nějak nevím, co bych na tomhle filmu měl chválit. Kromě hereckých výkonů, které jsou u muzikálu samozřejmostí, tu vlastně nic jiného není. Cameron Diaz tu sice hraje trošku mrchu, ale ne zase tak moc, abyste si ji museli pamatovat. Skoro to spíš vypadá jak kdyby tenhle film natočili kvůli Quvenzhané Wallis, která se tu předvádí jak poctivá malá cácora se vším všudy. Hudebně nezajímavé, příběhově americky přehnaně nadšené. Výsledek ale totálně o ničem a nebýt herců, bylo by to totální dno.

Ono to bude znít hrozně trapně, ale mně je fakt hrozně líto, že tenhle film necejtím na víc, než na tři hvězdy. Kevin Macdonald je totiž jako režisér super a často se mi stává, že tady jsou jeho filmy, k mému nepochopení, dost podhodnocené. I proto jsem se na Černé moře vysloveně těšil. A po technické stránce film nemá sebemenší chybu. Chyba je ale v příběhu. A ani ne v příběhu, jako spíš v samotném průběhu toho příběhu. Postava Jude Lawa evidentně na vodě a pod vodou nikdy nebyla žádným amatérem, ale pro tuhle akci si sežene posádku, se kterou byste nešli ani na rybník pouštět kačenky. A ta ponorka? Ta byla vysloveně k smíchu. Vše nakonec zachraňuje závěr, který má hodně slušný grády, ale poslední tři vteřiny to hodně rychle utnou. Opravdu těžký takový film hodnotit. Nicméně nutno dodat, že celé ty skoro dvě hodiny jsem se ani chvíli nenudil. Ta naprosto dementní posádka mě totiž nenechala v klidu.

Když jsem tenkrát tenhle film viděl poprvý, asi jsem ho nedokázal tak docenit, jako vysloveně o půlku života později. Jacka Nicholsona jsem měl vždycky hrozně rád a tady vysloveně opět nezklamal. Cynik se vším všudy. Na druhou stranu se ve filmu jeho postava neuvěřitelně proměňuje, takže je potřeba se připravit na to, že to co uvidíte v prvních minutách, neuvidíte na konci filmu. Konec je celkově jedna velká pecka a klobouk dolů jak za herecký výkon Jacka, tak za režisérský um Alexandera Payneho, který evidentně moc dobře věděl, jakým směrem kameru má zamířit, aby mě totálně sejmul. Dlouho jsem z filmu necítil větší melancholii, které bych dokázal více rozumět. Ono to je totiž opravdu umění hledat pozitiva ve smutku a i když je Jack v Hollywoodu vnímanej jakkoliv, neuvěřitelně jsem mu tu jeho postavu věřil. Neuvěřitelně smutný, ale přesto tak strašně krásný film.

Tenhle díl je naprosto luxusní záležitost. Ben hned v první minutě dostává petrák od matky, že je tlustej a vyžranej jak to prase. Přitom v jiných dílech vypadal i hůř. Následně je poslán do nějakého sanatoria, kde by měl zhubnout. Předtím, než tam pojede, tak zjistí, že tam pracuje jeho kamarád z vejšky a než tam vůbec dojede, tak ho někdo sejme. Tudíž Ben v sanatoriu začne hubnout a do toho ještě vyšetřovat případ. Policejní kolegyně Sabrina má dovolenou a tak vedlejší hlavní roli přebírá Fajfr a tudíž vyšetřování má nezvyklý spád. Vrcholem všeho je, jak ve služebně během práce pocucová místní pšeničný mok. Morálka jako svině. Závěr finišuje se vší parádou a já jsem se dlouho tak nenasmál. Vysloveně vydařený díl.

Rusové ty srdceryvné a nacionální kecy mají snad v sobě. Jinak si nedokážu vysvětlit, že se v některých ohledech starý ruský válečňák od toho nového z roku 2015 vůbec nezměnil. Jinak ale připravili spíš komorní příběh dvou lidí uprostřed války, což už je samo o sobě vysloveně zajímavý. A možná právě proto se mi film tak moc líbil.

Scénáristu evidentně vrhli do nějaké jámy lvové a nutili ho k tomu, aby extrémně rychle napsal scénář. Po skončení limitu mu následně evidentně prováděli průběžnou lobotomii mozku, protože to, co vytvořil, je i na psychologa hodně slušněj matroš. Odpad jsem nedal jenom proto, že tenhle film v sobě má ducha osmdesátkovejch hororů s dobrými efekty. Jinak jsem si ale přišel jak v Lynchově delíriu.

Musím se přiznat, že mi chvíli trvalo si zvyknout na Alaina Delona mluvícího italsky. Buď na mě totiž mluví česky a nebo francouzsky, což mi, přeci jen, přijde trošičku přirozenější. Francouzsky čistě proto, že je to jeho jazyk a česky proto, že starý dobrý dabing u francouzských filmů byl kolikrát lepší, jak francouzský originál. Film jako takový pak po příběhové stránce nepřinesl nic objevného. Chvílemi jsem se dokonce i docela slušně nudil. Třeba, když jsem pozoroval, jakej je Alain romantik. Nicméně klasicky poctivý závěr na francouzský způsob způsobil, že nad tímhle filmem budu ještě dlouho přemýšlet.

K Eikovi se v průběhu filmu těžce dostávalo. To ale způsobilo, že mě donutil pochopit závěr tohoto filmu. Jeden smutný lidský příběh člověka, který toho za krátkou dobu zažil víc, než si celá podkarpatská vesnice dokáže, byť jen, vysnít.

Na tomhle filmu je všechno divný. Divný lidi, postavy, situace a scény. Nic, co by dokázalo nadchnout a jediné, co opravdu udivuje, tak herci, kteří se pro takový postavy propůjčili.