Malarkey

Představuji si, jak když režisér všem zúčastněným řekl, ať se chovají normálně, běžně. Vlastně jako normální člověk v ne moc normálních, byť životních, situacích. Celé je to tedy dost ponuré, introvertní, nefilmové a těžce nezáživné. Pavla Tomicová navíc hraje dobře jen v případě, když si řeknete, že hraje obyčejného člověka. Závěr je mírně psychadelický a v celém tom kontextu děje neděje mi vlastně vůbec nesedl.

Feministická záležitost, která ale na první dobrou nabízí víc, než jen upozornění, že v devatenáctém století na severu Itálie obhospodařovala svoji živnost první italská právnička. Jenže po pár dílech zjistíte, že s hlavní představitelkou nic moc není a celé je to takové bídně běžné. Nejhezčí je na seriálu to prostředí, ale popravdě je to dost málo na to, aby to víc zaujalo.

Michael J. Fox je pro mě Návrat do budoucnosti. To především. Trilogie, která mě v dětství neskutečně ovlivnila a vlastně se k ní rád vracím i dnes. To, že má Parkinsona, jsem párkrát v novinách četl, ale nikdy blíž se k tomu nedostal. Tento dokument mi ale otevřel jeho nitro a bylo hodně zajímavé ho sledovat. Sledovat život člověka, který se otřel o věčnou slávu, ale asi i díky nemoci zůstal nohami na zemi.

Námět působí poměrně maloměšťácky. On vlastně nepůsobí, on je. Těžce maloměšťácký. Jenže v hlavní roli se objevil Chris O´Dowd a po vzpomínkách na IT Crowd jsem doufal, že to trošku oživí. Jenže i vzhledem k jeho dalším rolím mi mělo dojít, že neoživí. A opravdu, neoživil. Na to, jaký to je námět, je tenhle seriál vlastně ryzí odpočinková záležitost, na které není nic moc navíc, co by vysloveně těšilo. Ryzí průměr, který zapadne v závanu šedi.

Hodně neotřelý seriál, kde děj začíná jako taková psychologická detektivka a končí jako ryzí sci-fi střihnuté s cestováním v čase. Přiznám se, že i po shlédnutí jsem měl co dělat, abych souvislosti pochopil a musel jsem si pročíst pár článků, které by mi to dění v příběhu alespoň částečně vysvětlily. Nakonec jsem ale stejně měl hlavu v pejru. Je to přesně ten příběh od kterého nevíte, co v dalších minutách nabídne, ale přesto Vás nutí jej nadále sledovat. Elisabeth Moss mimochodem do podobného námětu vysloveně sedí. Četl jsem, že tvůrci polemizují nad další sérií, která by pro mě byla fajn, třeba by blíž vysvětlila pár věcí. Na druhou stranu si vůbec nedovedu představit, jakým směrem by se odvíjela.

Takový ten druh příběhu, na kterém víte, že je všechno tak, jak má být. Osudový příběh hlavní hrdinky žijící někde uprostřed bažin se nese v duchu celoživotního traumatu, od kterého se odvíjí i samotný děj. Mimochodem moc hezky vyprávěný děj. Dobové prostředí Severní Karolíny bylo velice pěkně ztvárněné a pozorovat ty bažiny bylo vysloveně zážitek. Obecně mám ale příběhy vyděděnců rád. Ty příběhy lidí, které nikdo nemá rád z nějakého vlastně neznámého důvodu (často jen z toho důvodu, že jsou jiní, než okolní společnost), ale realita je pak mnohdy úplně jiná. Kde zpívají raci tak za shlédnutí určitě stojí. Příběhem jeden z těch nejzajímavějších zfilmovaných amerických dramat posledních let.

Normálně Poláci nechybují, ale zde mě to vůbec nebavilo. Námět, který ve své jednoduchosti je vyprávěn nesmírně složitě. Nijaká atmosféra, nezajímavé postavy, celkově jak kdyby to snad ani netočili Poláci. To, v čem jsou standardně tak skvělí, tady dost ztroskotalo. Nezajímavá teen detektivka s devadesátkovým feelingem, která vypráví příběh ve dvou časových rovinách, kde jedna je ta teen oldschool, která doslova nudí a druhá v současnosti, která je pro změnu zmatená a absolutně nezajímavá.

Jak tak koukám na kinematografii Bruce Willise, tak to vypadá, že Přání smrti je poslední vysloveně kloudný film, ve kterém se objevil. A špatný opravdu není. Eli Roth ví, jak natočit krvák. Bruce zase ví, jak to udělat, aby působil jako drsňák, kterého davy budou mít rádi. No a oba vzali ze sebe to nejlepší a spolu dali dohromady film, který mi připomněl, proč mám Bruce tak rád.

Po dlouhé době vysloveně chytlavá detektivka, byť na první dobrou by Vás to ani za mák nenapadlo. Námět totiž není nic objevného. Co objevné ale už je, tak to jsou herecké výkony hlavních postav – Taron Egerton, Paul Walter Hauser a především vedlejší postava, kterou tu krásně ovládl Ray Liotta a krásně se zde rozloučil s herectvím. Když mě totiž seriál donutí sledovat každou minutu svého příběhu s pocitem, že nechci, aby mi cokoliv uteklo, je to důkaz, že tady si se scénářem dal někdo sakra práci. A vlastně vůbec nevadí, že takových volavek ve filmovém prostředí bylo již tucet. Tohle je šestidílná psychologická pecka, která nemá chybu!

Když se Vám sejdou dva herci – dvě persóny – které nemají společného nic a nemají problém si to dát vzájemně hlasitě najevo, tak buď z toho vzejde průser a nebo záležitost, kde se budete těšit na každý jejich dialog. No a jelikož jsem si zde užíval každé jejich setkání, vychází mi z toho ta druhá varianta. Ta vzájemná rozporuplnost byla absolutně hmatatelná. No prostě do sebe šli pecky. A i díky tomu z tohoto westernu udělali doslova zábavnou záležitost.