anniehall

Jako milovník Carollova textu jsem se cítil při sledování Alenky těžce neuspokojen, ale to jsem koneckonců čekal. Co jsem však nečekal, byla absence typické Burtonovské poetiky a hutné atmosféry, pro které Timovy filmy miluju. (No, mohlo mě to napadnout, když celý projekt vznikal pod Hlavičkou studia Walta Disneye.) Tak Time, čekáme na lepší zítřky... 2,5*

Ne tak úplně typický Woody. Tentokrát vyvedený v teplých barvách, na romantickém až melodramatickém koberci, ale přesto vtipný a poutavý. Možná, že je těch snobských slepičích hovorů v průběhu filmu příliš mnoho, možná, že tahle pohádková hořkosladká komedie je někdy až přespříliš přitažená za vlasy, ale celkově mi s ní bylo dobře a v několika okamžicích jsem se opravdu od srdce zasmál. A to není málo, to věru není málo... Dnes tedy za skvělé 3 hvězdičky a saxofonový plátek k tomu :-)

Filmy Wima Wenderse, ať už jsou tématicky o čemkoliv, mají vždycky nádhernou kameru. Wenders velmi často opouští tradiční syžet a vyprávění příběhu, které většina lidí od filmu očekává a namísto toho maluje obrazy. Někdy hřejivé, jindy znepokojivé, ale vždycky zajímavé a působivé. A u tohoto filmu to platí dvojnásob. Příběh o spisovateli a fotografovi, který je okolnostmi přinucen dopravit do německa malou Alici jakoby ustupoval do pozadí před nádhernými a pečlivě budovanými záběry přírodnách scenérií a moderního urbanismu, to celé v odstínech černé a bílé. Wenders má prostě na tyhle věci talent. A když se k tomu přidá vhodná hudba, rázem tu máme ze zdánlivě bezvýchodně a až depresivně působícího tématu poměrně hřejivý film, který je zároveň jedním z jeho nejlepších.

V hlavní roli film! Respektive láska k filmu, okouzlení filmem a žití filmem. Truffaut vystavěl jeden z nejmilejších a nejvlídnějších pomníků filmovému umění a cinemánii jako takové. Nadšení z tvorby a láska k nejexponovanějšímu médiu dvacátého století čiší z každého metru celuloidového pásu, z každičkého okénka. Co se mě týče, ten idylický nadhled a nekonfliktní scénář mi nedávají možnost, abych si z filmu odnesl něco víc než jen příjemný a hladivý pocit. V porovnání s Felliniho Interview, je Truffautovo dítko malinko přízemnější a přímočařejší. Fellini se svým magickým realismem, kouzelnou atmosférou studií Cinecittá a neotřelými postavičkami je pro mě prostě o fous lepší. Takže, ať žije film. A i čytřka je krásná známka :-)

Síla ženy ve třech surově realistických obrazech. Nezlomnost lidské duše ve třech syrově reálných zastaveních. Neuvěřitelně působivé herectví tří herček v rámci jedné postavy. ....a k tomu všemu nezaměnitelná malebnost a hřejivost režisérského rukopisu madam Campionové, která byla ke ztvárnění tohoto tématu jistě předurčena.

Zpočátku jsem váhal, jestli se do tohoto záznamu divadelního představení Tony Kushnera z The Royal National Theatre v Londýně mám vůbec pouštět. Mini-sérii Mikea Nicholse mám totiž zařazenou v šuplíku extrémně emočně naléhavých děl, které vás rozsápou na kousky a nechají ležet na podlaze ještě několik hodin po shlédnutí. Nakonec mi to ale nedalo a pohroužil jsem se na tři hodiny do světa plného depresívních vztahů, bezcitné politiky, lásky, utrpení a smrti. Oproti filmové mini-sérii je to přeci jen trochu veselejší. Tu a tam se objeví nějaký verbální špílec, jindy zase záblesk humoru vyplývající z hereckého zpracování jednotlivých rolí. Ale i tak. Je to prostě maso a obdivuji všechny zúčastněné herce. Dobří jsou všichni, do jednoho - roztomile rozdrásaný a ušaťoučký Russel Tovey, rozervaná Denise Gough, striktně cynická Susan Brown, zákeřný Nathan Lane a dojemně "campy" Andrew Garfield. (Přál bych si, aby všichni zdejší uživatelé, kteří tvrdí, že Garfield se umí jen roztomile šklebit a neumí hrát, shlédli "Boy A", "99 Homes" a "Angels in America". Pak by možná změnili názor. Ale pravděpodobně se to nestane, protože o tyhle filmy nikdy ani nezavadí a hlavně - jít s proudem a vynášet povrchní soudy je přece tak snadné.) Suma sumárum, i přesto, že se jedná o filmový záznam divadelní inscenace, je to působivější než většina současných filmů a herecky nevídané.

Stejně tak jako v první části, i zde je člověk uhranut strhujícími hereckými výkony všech. Scénografie a mizanscéna jsou tentokrát snad ještě propracovanější a člověk jen žasne, co všechno lze vybudovat a přestavět na scéně za neuvěřitelně krátkou dobu. Zpočátku snad lehce květnaté projevy Jamese McArdla zpomalují tempo téhle části, ale ono to k té jeho postavě asi patří. V závěru pak scéna s andělem a i ta následující "v nebi" vyburcují vaše emoce, aby vás nakonec nečekaně dojal téměř civilním proslovem k nám všem "divákům" Andrew Garfield. Obrací se na nás, na všechny, kteří ještě toužíme a pereme se se životem. Protože jsme to nakonec právě jen my, na kterých záleží a bude záležet nejvíc. Bravo, tleskám, zatlačuji slzu a prožívám si svou vnitřní katarzi. A děkuji.

Quentin Crisp je bezesporu zajímavá a kontroverzní osobnost. Jeho ironické glosování okolního světa mi tak trochu připomělo Marka Twaina, který, jak se v mnoha pramenech dozvídáme, dovedl v mžiku nalézt odpověď na sebezáludnější otázku a podat její odpověd tak, že okolí lapalo po dechu. (Dokonce jsem kdysi dávno četl knihu Twainových instantních výroků a moc jsem se bavil.) Crisp, jehož důvtip a sarkasmus si s tím Twainovým v ničem nezadá, měl po značnou část života pohnutý osud. Hrdě se hlásit k odlišné sexuální orientaci v předválečné době je opravdu o hubu. Nevím, jestli to bylo štěstí nebo jeho nezdolná vůle k životu, ale nějak se mu i přes všechna příkoří podařilo dožít se velmi požehnaného věku. A zaplaťpánbůh, na sklonku života zažil i poměrně "šťastné" období, kdy po divadelních sálech New Yorku podnikl sérii Talk show, které aspoň na krátkou chvíli zajstily Quentinovi uznání, které si jistě zasloužil. A právě o tomhle období je Englishman in New York (volné to pokračování filmu Naked Civil Servant). Dílo plné důvtipu, hrdosti, humoru a přitom všem ještě lidsky dojemné. Děkuji, pane Hurt, děkuji, pane Laxton.

4,5* Další Wendersova mnohovrstevnatá variace na to, co je v životě člověka nejdůležitější. Lidé, kteří hledají své naplnění ve vztazích, v práci, v obětování se pro druhé? Lidé, kteří hledají sebe sama? Svět, který lidé vedou až téměř na samotný konec... Mírně zahlcená a překombinovaná první třetina snímku s Wimovým oblíbeným motivem cesty, která mi přijde v porovnání se zbytkem snímku tak trochu zbytečná a nádherné poslední dvě třetiny snímku s opět vynikajícím soundtrackem, skvělou kamerou Robby Mullera, nádhernými impresionistickými distorzemi obrazu a působivou atmosférou. Většina obrazů v naší mysli je vlastně jen odrazem viděného, ale k tomu, aby se podařilo uchovat tyhle obrazy v paměti dlouhodobě, je zapotřebí silných a opravdu barvitých podnětů. A to Wenders v závěru filmu působivě zapřičiňuje. A vlastně nejen v závěru...

Kdyby na to měl člověk uplatňovat filmová měřítka, moc šancí by tenhle film neměl, ale přistoupíme-li k tomuto dílku jako k archivnímu záznamu divadelní inscenace, což vlastně je, nemůžeme dát méně než 5. Neměli jsme zatím žádné dva lepší humoristy než byl pan Werich s Horníčkem, a že už je to hodně let. Jejich vtipy, hra se slovy a češtinou a obrovský intelektuální nadhled prostě nemají konkurenci. Forbíny jsou vpravdě geniální a hra za nimi také nijak výrazně nezaostává, takže výsledné hodnocení vypadá tak, jak vypadá. A to se vlastně týká i Těžké Barbory.