Gretchen

Tak tato minisérie ve mně bude rezonovat ještě dlouho. Něco jako My děti ze stanice ZOO, akorát na švédský způsob a z 21. století. Opravdu nečekejte nic optimistického, jen pořádnou dávku deprese a beznaděje, která se stává v podstatě ústředním tématem všech dílů a všech postav, které jsou vtažené do roztáčející se spirály, z níž není úniku. Ponurým dojmům nepřidává ani uvědomění, že toto je zřejmě problém, s nímž se (nejen) Švédsko skutečně potýká: drogové gangy, děti a mladiství vtažení do světa, kam by vůbec neměli patřit, zničené rodiny a sisyfovská práce policie… P.S. Chválím skvěle vybrané herce a úžasný soundtrack.

Spolu s mladým a ambiciózním americkým novinářem Jakem Adelsteinem prozkoumáváme prostředí Japonska 90. let, kde se pod slupkou všednosti nacházejí temné vrstvy, které jsou utvářeny nočními kluby, neony, neosvětlenými zákoutími a doupaty nelítostných yakuzáků. Právě pohled do fungování pozoruhodné japonské mafie, která má svá vlastní specifika, pevně danou hierarchii, etický kodex a pravidla, byl pro mne ve výsledku nejzajímavější. První série zajímavě rozehrála hru mezi redaktory deníku Meičó šinbun, policií a yakuzou, druhá série ji pak dotahuje do konce - pomalým tempem, avšak se strhujícím efektem. Shrnuto a podtrženo: Tokyo Vice je parádní seriál, který si na nic nehraje, je poctivě natočený i zahraný, přičemž zůstává velmi autentický a civilní. Pokud bude další série (tuším, že ano), pak se máme rozhodně na co těšit.

Tak tohle mi fakt sedlo. Big Time Adolescence v podstatě nepřináší nic nového, než jsme zvyklí z jiných high school a coming-of-age filmů, i zde se najde lehce uťáplý nerdovský typ, který nemá moc kamarádů, ve škole je v podstatě neviditelný, ale pak se nějakým zásahem vyšší moci dostane mezi "smetánku" a do jeho života vstoupí holky, párty a omamné látky. No a nakonec se to samozřejmě všechno zvrhne. Tady se mi moc líbila dynamika mezi ústřední dvojicí: starší Zeke, v podstatě přerostlé dítě, má o několik let mladšího Moa upřímně rád a snaží se mu dávat dobře míněné rady do života, které ale vedou spíše ke katastrofě, a Mo, který k Zekovi nejprve bezmezně vzhlíží, dokud jemu samotnému nedojde, že Zekův životní styl je něco, z čeho si vlastně vůbec nechce brát příklad. Oba si projdou pořádnou životní lekcí, ale zdá se, že jen jeden díky ní doopravdy dozraje. P.S. Několik plusových bodů za Peteho Davidsona, který svou roli zahrál tak uvěřitelně a sympaticky, že jsem měla chuť se zvednout a dát si s ním (stejně jako Mo) pivko někde na prázdném parkovišti za obchoďákem :)

Anime předlohu znám jen z vyprávění, ale je mi jasné, že velký počet dílů této série se musel nutně osekat. Přesto si však myslím, že by se nic nestalo, kdyby se hraná verze roztáhla na takových 8-10 dílů a více se rozvinul příběh. I tak pro mě bylo Yu Yu Hakusho skvělou podívanou a především bojové scény, na kterých seriál staví, jsem si užívala v každé vteřině. Navíc mě baví, když je v hraných verzích zachován anime/manga charakter, díky čemuž o to více vyniknou japonské divnoemoce a divnoreakce (miluju, ale pro běžného diváka je to většinou ultra cringe). Jednu hvězdičku ale musím bohužel srazit za to, že některé efekty byly z neznámého důvodu nedotažené, ne-li zanedbané, a působily zbytečně amatérsky a počítačově.

„Western“ z prostředí Japonskem okupované Koreje na počátku 20. století? Tak tady končí veškerá zábava. Vlastně ne, omyl! Tady veškerá zábava teprve začíná. Napínavé od začátku do konce, jedna emoce střídá druhou, akce přechází do dojetí, dojetí do humoru, nechybí samozřejmě ani romantická linka, která je správně „po korejsku“ notně hořkosladká a obejde se bez zbytečně expresivních emocí. Všechny postavy jsou nadmíru sympatické a charismatické, to vše je doplněno o neotřelý, avšak povedený soundtrack. Kdo má rád bojové scény, kde nikdo nikoho nešetří, ten si jistě přijde na své (i když Japonci-okupanti jsou zde představováni jako sadističtí, ale v boji naprosto zaostávající břídilové, kteří dostávají pořádně na frak od udatných a ušlechtilých Korejců). Pravdou je, že ten, kdo nepozná, kdy se mluví korejsky a kdy japonsky, bude mít alespoň zpočátku problém se mezi jednotlivými stranami zorientovat. Nicméně, vzhledem k tomu, jako tato série skončila, očekávám pokračování, ve kterém se nám dostane epické bitvy o Kando!

Japonská seriálová meditace, kde si děj pomalu a nerušeně plyne svým vlastním tempem. A taky notná dávka pozitivní nálady (Nana Mori je ve své roli neskutečně roztomilá a autentická). Makanai se svým pojetím naprosto odlišuje, protože se v něm vlastně skoro nic neděje. Rozhodně nečekejte žádné napětí, akce, zvraty nebo zápletky. On vlastně i samotný příběh je dost upozaděný a jednotlivé epizody, které jsou jen volně propojeny, sází spíše na vytváření poetických obrazů japonské kuchyně a dění v domě maiko, tedy učednic na gejšu. Výcvik mladých maiko v reálu určitě takto poetický nebude, ale i přesto se Makanai vyznačuje kouzelným japonským duchem, kdy se v ulicích Kjóta, respektive "gejša" čtvrti Gion, snoubí tradiční kultura s tou moderní, a kde je vše, včetně přípravy pokrmů, povýšeno na vysoce estetický a umělecky promyšlený rituál. Pro milovníky Japonska hotová pastva pro oči.

Ač jsem to asi ani nečekala, druhá série tohoto japonského seriálu předčila tu první. Oproti první sérii totiž ubylo japonského patosu, charaktery jsou vyzrálejší a otrlejší a jednotlivé hry promyšlenější. Také vizuální stránka her i post-apo Tokia je dle mého názoru zpracována lépe. Více prostoru se dostává i ostatním postavám, za mě nejvíce potěšil stoický, geniální, trochu úlisný, ale přesto férový Chishiya. Samozřejmě může seriál na neznalého diváka působit místy bizarně, ale je potřeba za a) vzít v potaz odlišnou japonskou mentalitu, která se odráží i v kinematografii, za b) pak skutečnost, že se točilo podle manga/anime předlohy, což je prostě vždycky znát, ale rozhodně to není na škodu. A i když jsou korejská díla lepší, tak Alice in Borderland vnímám pozitivněji než (podle mě nadhodnocenou) Squid Game, jelikož zde vystupují sympatičtější postavy, kterým divák po celou dobu se zadrženým dechem fandí, svět paralelní/alternativní reality je komplexnější a také vizuál vyniká více. Ve druhé sérii jsme se dozvěděli, co je to vlastně onen "Borderland", což objasnilo význam celého dosavadního dění, takže další série by nebyla nutná, ačkoli cliffhanger v závěru posledního dílu nechává i tuto možnost otevřenou. Otázkou je, jestli by už nešlo o zbytečné natahování.