Gimp

Zápletka ne nepodobná Forrestu Gumpovi ale zpracování docela jiné. Sellersovi nejsou připisovány žádné zvláštní kladné vlastnosti a jeho hloupost není dojemná ani nijak zvlášť vtipná. Není poťouchlý, jen odevzdaný a sebejistě tupý. V hledáčku se ocitli spíše všichni ti, kteří v něm viděli někoho, kým nikdy nebyl. Inteligentního, rozvážného a upřímného podnikatele vyjadřujícího se ve složitých metaforách. Nepřišlo mi ale, že by toto Chanceho okolí bylo nějak extra zesměšňováno, spíš je zde jen naddimenzováno nedorozumění mezi očekáváními a skutečností, které vede k nečekanému. Asi jako kdyby Uwe Boll natočil film a podepsal se pod něj David Lynch.

Výraz nekompromisní je na místě, ačkoliv u Tarantina, narozdíl od současného hollywoodského trendu, znamená odklon od (pseudo)realističnosti až ke groteskní absurditě, nepodbízivé ale velice velice zábavné. I přes jisté kiksy v dramaturgii a nepřesvědčení užití některých tarantinovských trademarků (místy je to prostě příliš velká zhovadilost) jsem se neubránil nadšení.

Plaz se, plaz se! Po zhlédnutí filmu jsem vynalezl nové slovo/akronym - GILF (které ale evidentně vynalezl už někdo přede mnou :( ).

60 minut jsem spal.

Nachtwey působí vyrovnaně až chladně a jeho snímky jsou až nechutně dokonalé aniž by si pomáhal jinak než převedením (většiny) snímků do černobílé škály. Širokoúhlé sklo zajistí ostrost celého snímku, priorita času na 1/250 zase ostrost pohybovou (oprava - asi fotí na manuál). Veškerá kouzla jsou v kompozici a síle motivů. Jeho genialita není lidskost ale její opak. Fotoaparát není jeho prodlouženou rukou, on je prodlouženým tělem fotoaparátu. Chladný stroj na esteticky dokonalé obrázky hrůz světa.

Filmů o zkorumpovaných, rasistických a homobofobních poldech jsou mraky ale tenhle vyčnívá velmi slušnou charakterizací hlavního hrdiny, který je nejen čestný, ale také paranoidní, tvrdohlavý bastard a citový vyděrač, který se může přátelit možná tak s papouškem či psem, ale na přítelkyni nemá. Čili takové milé poukázání na to, že ryzí charakter z vás ještě nedělá dobrého partnera.

Ty kozy na začátky mne doslova ukojily.

Saudkova extrémní otevřenost, jakkoliv je míněna upřímně - v pochybování o sobě samém, přiznání chyb a zároveň jejich zlehčování, které je ale jen pro divákovo oko - jeho srdce mu musí napovědět, že milý Jan je na sračky a trpí úplně jako každý z nás když trpíme a on netrpí za to co si v životě pokurvil asi zrovna málo. Ale to jsem odbočil. Zkrátka tato upřímnost se nenosí, protože pochopitelně ztrácí na pietě, na tajuplnosti, smývá se ten fakt, že každej si to musí vytrpět tak nějak pro sebe a bejt chlap. Ono říct o sobě, že jsem strašný hovno a myslet to upřímně je totiž docela slabošství a nasere to hlavně ty, kterým asi přijde, že na takovou stěžovačku nemá mistr tak docela právo vzhledem k úspěchu kterejch dosáhl. Takovýto: "Ty mi budeš říkat, že jsi sračka když já nikdy to co ty nedokážu? To jako chceš říct že jsem větší sračka než ty jo? :(" Ano woody, jsi větší sračka než Jan Saudek a tolik žen jako on nikdy nepomiluješ. A co se týče kvalit Saudkových fotografií (kdy se tady někdo odkazuje na Sudka, který fotil úplně něco jiného, a Drtikola, který fotil úplně někdy jindy) - jsou nepochybně technicky dokonalé a tematicky intenzivní. Kýč to je (takový ten přiznaný, čili jestli se jedná o kýč je trochu sporné), moc se mi to nelíbí ale jedná se o takovou deformaci reality, která mnoha lidem vyhovuje a dá se na to koukat aniž by vám to přivodilo bolehlav.

Pojednání o tom, že doktor dokáže opravit i mikrovlnnou troubu.

O tom, že pít kolu, kouřit camelky, jezdit v porsche a zabíjet bývalé esesmany (a občas i nějaké ty civily, americké vojáky, osobní strážce ... ) bylo cool možná tak před 30 lety.