(mOnkey)

Mám pocit, že u Flying Padre si musím své hodnocení obhájit. Nehodnotím knihu podle obalu stejně jako nehodnotím film podle režiséra, ať už by jím byl kdokoliv. U této Kubrickovy prvotiny zaujme především námět, protože létajícího kněze člověk nevídá každý den. Když si k tomu přidáme zajímavé zpracování, kameru a nevtíravou režii, dostaneme nevšední kraťas, který Kubrickovým dalším dílům rozhodně ostudu nedělá.

K Fontáně jsem po vybroušeném Requiem for a Dream vzhlížel s nemalými nadějemi. Jak je ovšem vidět na hodnocení, nedostal jsem to, co jsem očekával. Ano, zpracování se nedá upřít profesionální přístup, Aronofskyho unikátní rukopis se jednoduše nedá zamést pod koberec. Hugh Jackman odvádí svůj standard (nikdy jsem ho neměl rád, přiznávám), Rachel Weisz bohužel nemá v hlavní příběhové linii tolik prostoru, kolik by si zasloužila, a další dvě separátní roviny příběh zbytečně drolí do nesoudržného celku, z nějž nejlépe vychází část odehrávající se v současnosti. Minulost je příliš strnulá, budoucnost naopak moc zmatená. Škoda promarněného potenciálu, který Fontána bezpochyby měla, leč pro překombinovanost a dějovou nevyváženost nevyužila. Možná se ale po další projekci vyšvihne o něco výš (jestli na ni tedy budu mít někdy odvahu). 50%

Viděli jste někdy Rocky Horror Picture Show? Dobrá šílenost, co? Tak se připravte na podobně spanilou jízdu do Zakázané zóny! Do světa, který obývají nejrůznější bytosti a stvoření, jejichž hlavním jmenovatelem je hodně svérázná ujetost. V Zakázané zóně se hodně zpívá, tancuje, souloží a vůbec provádějí činnosti, které jsou lidem tak příjemné. Tak co, přidáte se taky? Titulky naleznete zde. 85%

Aneb jak to prosťáček Forrest daleko dotáhl. Nachomítl se k prakticky každé významné události druhé poloviny dvacátého století. Zažil válku ve Vietnamu nebo učil tančit samotného Elvise. Houževnatě se pustil do obchodu s krevetami a začal vydělávat; jednoho dne si usmyslil, že poběží, a tak běžel a běžel... a běžel. Získal svou jedinou lásku, potomka, prožil šťastný a plný život; prosťáček Forrest... 90%

Filmový ekvivalent lobotomie, při níž vám navíc zákeřní doktoři píchají do těla špendlíky. Scenárista u své práce aplikoval metodu, před níž nás kdysi varoval náš učitel - říkal tehdy, abychom nikdy nevyzvraceli své myšlenky bez uvážení na papír. I proto má tahle série o Jebalech strmě klesající kvality; třetí recyklování stále stejných fórů a kdysi komických situací nejen nebaví, ale už i štve. Linka s Jessicou Albou je úplně navíc, ale díky ní se dá aspoň chvíli na co dívat. Tohle prostě neměl šanci zachránit ani minutový výstup mého oblíbence Harveyho Keitela v tričku Kiss. S největší chutí bych tomu napařil odpad, ale když si vzpomenu na všechny ty Kameňáky a Majory Maisnery, musím se přeci jen krotit. Děsím se jen toho, že závěr může klidně svádět ke čtvrtému dílu.

Že si neumíte představit charizmatického sympaťáka Paula Newmana za katrem? Můj mozek taky nebyl sto tuto představu absorbovat, avšak potom přišel Frajer Luke. Paul v podstatě předvádí "one man show". Po tom, co nastoupí svůj trest, si svou paličatostí vydobývá uznání ostatních spoluvězňů. Od mohutného trestance se nechá zmlátit do bezvědomí jen proto, že se nechce vzdát. Scény jako asfaltování silnice nebo pojídání vajec na čas se řadí k tomu nejlepšímu, co si filmový fanda se špetkou pochopení pro humor může přát. Nebo vy byste snad dokázali sníst 50 vajec za 60 minut? Pochybuji. Frajer Luke je totiž jen jeden. 90%

Další Burtonův film a další spolupráce s Disneyem, to nevěstí nic dobrého, říkal jsem si ještě před časem. Hlavouni měli naštěstí dostatek rozumu, takže nejen, že je film černobílý, on je i natočený metodou stop motion. Představoval jsem si, jak by snímek zazdil barevný formát a klasická animace a nebyla to věru příjemná představa (viz úděsný Hotel Transylvánie, který má ovšem i jiné, mnohem závažnější problémy) - ani jedno z toho se naštěstí nekoná. Přesto se dá říct, že jeho největší slabinou jsou dvě jména, která by v minulosti vzbuzovala u fanoušků maximální očekávání - Burton a Elfman. Oba se totiž nepěkně vykrádají, ale zatímco první z pánů přináší několik svěžích nápadů, ten druhý za pomoci Ctrl+C a Ctrl+V kopíruje a jen lehce obměňuje své dřívější slavné motivy, zejména ze Střihorukého Edwarda. Burton zase zkopíroval vzhled hlavní mužské postavy z Mrtvé nevěsty a plácnul ji do svého nejnovějšího filmu. Ale vzhledem k tomu, že se obě postavy jmenují Victor, tak nevím, jestli tím Burton nějak nepříliš sofistikovaně pomrkává na fanoušky svého dřívějšího filmu, ohlíží se za svou dosavadní kariérou či se jen prachsprostě vykrádá. Ostatně problém určit, která z možností je ta správná, mám u jeho posledních čtyř filmů. Ale abych přešel k tomu příjemnějšímu; Frankenweenie vzdává krásně poctu tomu, co má Burton tak rád - hororům. Objevují se tu postavy, které ať už jménem nebo svým vzhledem odkazují například k Vincentu Priceovi, Edgaru Allanu Poeovi, Frankensteinovu monstru, jeho nevěstě a dojde dokonce na hraného Christophera Lee coby hraběte Drákulu. Burton dokonce zašel tak daleko, že se citace stává dějištěm příběhu - když jsem na kopci za městem zahlédl mlýn, hned mi bylo jasné, že právě tam se bude odehrávat velké finále (// A jó vlastně, tak končila i verze ze čtyřiaosmdesátého, ke cti mi budiž přičteno, že jsem si na to během sledování vůbec nevzpomněl). Před filmem samozřejmě vyvstávala otázka, jak bude vypadat scénář, protože bylo zřejmé, že pouhé zremakeování původního filmu celovečerní stopáž neudělá. Zdejší svět tak tvůrci zabydleli množstvím nových postav, jež jsou tu více, tu méně zábavné či zajímavé a rovněž příběh nabobtnal a oživlé zvířátko tak nechce pouze Victor, ale i jeho spolužáci. Vznikla tak poměrně vydařená variace na Frankenweenieho z roku 1984, ve které se v jednu chvíli mísí zamlžená viktoriánská atmosféra s japonským kaidžú filmem, aniž by výsledek působil jako pěst na oko. Rovněž anglický dabing se vydařil, takže má poslední výtka směřuje ke Sparkymu, který vypadá oproti původnímu bulteriérovi poněkud chcíple. 75%

Japonská vláda nemá své mladistvé příliš v lásce. Studenty obzvlášť ne. Jak jinak si vysvětlit tento absurdní projekt, který pro ně připravila. Podobnost s Battle Royale v tomhle případě nebude asi čistě náhodná. I když tahle hra na vítěze a poražené je ještě o poznání míň promyšlená, na druhou stranu je aspoň líp natočená. Z větší části je protkána dynamickou složkou, kdy se postavy nahánějí nebo řežou hlava nehlava. V té ukecané části to poněkud skřípe, takže se vlastně těšíte, až se zase projeví ta režisérova část, která má v oblibě Le Parkour, poněvadž tyhle pasáže jsou na celé té zvláštní hře vůbec nejlepší.

Ať už se budu snažit sebevíc, myslím, že větší poklonu než tu, že mi Galavant v některých ohledech připomíná Černou zmiji (a místy taky Princeznu nevěstu), asi vyseknout nedokážu. Seriálu se daří dokonale naplňovat žánrová klišé tradičních pohádkových příběhů, aby je nakonec s úsměvem na tváři shodil a ještě si na jejich ostatcích s chutí zatančil a zazpíval. Ano, muzikálová čísla představují nedílnou součást Galavanta a parodická nátura jednotlivých výstupů (například vypravěčova závěrečná reflexe sledovanosti, na níž bude záviset vznik druhé série či hádky o to, která z postav bude mít hlavní sólo či završí píseň velkým finišem a stane tak ve středu zájmu kamer jsou vysloveně k popukání) z nich dělá jeden z nejzábavnějších prvků seriálu. Bohužel se obávám, že místy raketové tempo textů výrazně znesnadní výrobu titulů/dabingu a autor bude muset slovní přestřelky včetně vtipů chtě nechtě výrazně osekat, aby lidi stačili číst/se překlad trefoval postavám do pusy, což se dle mého negativně projeví v diváckém přijetí. Pochvalu si kromě písniček zaslouží typově přesní herci, kteří se buď vymaňují ze stereotypních škatulek (černošský panoš, rasově těžko zařaditelná valencijská princezna), nebo do nich svým vzhledem naopak zapadají, ovšem scénář tyto okamžitě bortí či rovnou převrací naruby, když jednotlivým charakterům připisuje jiné vlastnosti, než bývá obvyklé (krásná a naivní dáma v nesnázích alias princezna je manipulativní mrcha, její zachránce, pohledný „princ“ opilecký sedlák a tyranský král vládnoucí pevnou rukou zase neschopný romantický naiva). Jediné co lze vyčítat respektive na to upozornit je místy výrazně „punková“ výprava, která působí lacině, scény jsou většinou zaplněny dekoracemi velmi řídce, ale vzhledem k nátuře díla není dost dobře možné tento „nedostatek“ kritizovat, neboť - ačkoli je více než zřejmé, že výroba Galavanta nepatřila k nejnákladnějším - autoři se můžou velmi snadno ohradit, že ona lacinost představuje další z parodických prvků, jenž má za cíl zesměšnit na pohled okázalé, do nejmenšího detailu propracované a tím pádem neuvěřitelně sterilní a nerealisticky působící prostředí z klasických pohádek odehrávajících se ve špinavé době středověku. 85%

Sterilní, rasově vyvážená gangsterka třetí cenové skupiny. Já se rozhodně neřadím k těm, kteří by rozhazovali rukama a nohama a zarputile tvrdili, že poctivá kriminálka se jednoduše nedá natočit bez De Nira nebo Pacina. Ale dá. Jenže když tu nejsou, tak tu prostě nejsou a já se nechci dívat na šklebícího se Penna, zjevně imitujícího prvního z pánů. A ani zbytek osazenstva nepředvádí žádné oscarové kreace. Já tvrdím, že horší než film plný hereckých patlalů je film, který má před kamerou očividně talentované lidi, ale neumí s nimi zacházet. Už jsem se smířil s tím, že Emmu Stone budu i nadále vídat víc, než by se mi líbilo, ale že i schopní Josh Brolin a Ryan Gosling proplují celým příběhem jako nevýrazní panáci, to jsem opravdu nečekal. Žádná ikonická postava, žádná památná scéna, na kterou bych i po letech vzpomínal (vlastně se obávám, že už za týden si nevzpomenu vůbec na nic). To je Gangster Squad. 50%