Clowie

Podle anonce mělo jít o sci-fi o vymření lidí v důsledku viru a ne o fantazijní svět, připomínající Zemi, kde neplatí zákony přírody. Možná se z toho dál vylhali, ale pro mě jsou studenokrevní živočichové v podobě švába mašírujícího si sněhem nebo pavouk lezoucí po pavučině v místě, kde evidentně mrzne, úkazem podobným člověku, který může dýchat pod vodou nebo létat. Chtěla jsem tomu dát ještě šanci, ale dorazil mě lev, který na ten zasněžený svět pohlížel shora výškového domu, evidentně v pohodě. Dál jsem se nedívala pro totální ztrátu důvery.

Určitě ten film znáte. Stylizace do maximální možné míry. Skvělý film, i když ne pro každého. Pro mě ne. Nechápala jsem děj, ale miluji tu hudbu, asi jako každý. Ennio Morricone, to je ten, kdo tento film udělal. Jemu patří všechna ta sláva. Bez něj by ten film nebyl. Podívejte se sem: https://www.youtube.com/embed/lY7sXKGZl2w. Není to ženský hlas, ale elektronický nástroj theremin, nazvaný podle svého vynálezce. Hraje se na něj bez lidského dotyku, pravá ruka ovládá výšku tónu a levá jeho sílu.

Film, který útočí na základní lidské pudy. A dělá to dobře. Ale řekla bych, že Odenkirk v hlavní roli trochu moc přehrává, vždyť kdo by s takovou minulostí a schopnostmi (ano, přečetla jsem si nejdřív pár recenzí) dokázal udržet při vloupání a i potom tak pasivní a poraženecký výraz, aspoň trochu se nebránil s poukazem na to, že svým přístupem zabránil krveprolití, a nechal na sobě punc zbabělce, který se nesnažil ochránit rodinu. To by musel být totálně vyhořelý a zlomený, což nebyl. Potlačované emoce a potřebu vybít adrenalin pak uvolní v autobuse, který si vybere pětice chlápků, co má chuť se rvát. Bohužel jeden z nich je bratr ruského mafiána... Je to film, který vyvolává silnou emoční a pudovou odezvu, není to jen bezduché střílení, mlácení a spousta krve, zlámaných kostí a vyražených zubů, byť toho je tam nejvíc. Jsou tam i vtipné chvíle, třeba když hlavní hrdina po asi první pořádné bitce po delší době běží do taktu Čajkovského koncertu b moll a doma se tlemí jako měsíček na nebi a vyvádí tím z míry svoji rodinu. A pak znovu, když se stane jejím rozhodným a schopným ochráncem při dalším napadení. Jak píšu, velké emoce a trocha toho přehrávání. Ale možná to k tomu patří, bez toho by to byl jiný film (vlastně trochu mi to připomíná knížky Dicka Francise, ten nenápadný hrdina, pomlácený a pobodaný, který se zase zvedne a jde bojovat svůj spravedlivý boj). Ten film je opravdu povedený, podívejte se na něj. A také bych chtěla pochválit skvělý dabing, kdy bylo po dlouhém čase zase dobře rozumět. Ale proč říkají v češtině obšak místo jako v ruském originále obščak? A taky chci říct, že hudba je perfektně vybraná. Ikonická. Posuďte sami. Ta hudba povyšuje film někam nahoru. I výtvarná stránka, nejen ta krev všude. Ale co.

S těžkou nedůvěrou jsem se poprvé podívala na tento film. Vždyť jsou to blbiny. Ale rychle jsem tomu podlehla. Manželský pár je skvostný, ba přímo okouzlující, jejich dětičky stejně tak, a i jejich personál. Dokonalý námět, dokonalý scénář, dokonalé obsazení. Tohle se prostě povedlo. je to zaslouženě legenda.

Pro mě naprosto nepoživatelné, ani tehdy, ani teď, kdy jsem se pokusila o další shlédnutí. Ale manžel říká, že humor Lasicy a Satinského se mu vždy líbil a líbil se mu i tento film. Mě se také humor obou aktérů mnohy líbil, ale ten film ne.

No já se tam úplně vidím (ačkoli ženská). Bavila jsem se od prvních minut filmu. Nemohlo mi to nepřipomenout pionýrské tábory, kterým jsem byla podrobena, ale i další zážitky z dovolených s rodiči pod stanem a pak dalších s puberťáckou partou. Vedoucí tábora v jednu chvíli říká: "Rok co rok trávili skauti čas pod touto oblohou, v této přírodě, stejně jako teď vy. Ohlédněte se - cítíte je? Cítíte to dědictví?" Asi mi tam chybí kytara a písničky, na které dodnes vzpomínám. Je to krásný film. Doporučuji všem, kdo strávili aspoň jeden den mimo civilizaci.

Film, který rozhodně upoutá pozornost. Chvílemi jsem se dívala s radostí a potěšením, chvílemi lapala po dechu z těch klišé a občas vyprskla smíchy. Když jsem se dostala k prvním záběrům "vetřelce", přerušila jsem sledování a běžela říct manželovi, ať si to taky pustí, aby si užil. Je to film, ve kterém uvidíte skoro všechno, co jste kdy viděli ve sci-fi a katastrofických filmech, jako by z nich někdo zručně vytvořil kompilát. Ale je třeba uznat, že film má švih, je stále na co se dívat (možná proto ta klišé, protože dialogy jdou na dřeň a není každý Hemingway, že). Po vizuální stránce je film vysloveně povedený, mnoho efektů je pěkných, až na to, že už víckrát dřív viděných. Jenže co také pořád vymýšlet nového, voda teče a domy padají (no, vlastně, vzpomínám si, jak se ve filmu Starman klepala podlážka a vysouvaly se nahoru šrouby, které ji držely... to bylo jiné kafe) Chválím absenci hlubokých psychologických motivů. Jako odpočinkový film na páteční večer je pro milovníky SF dokonalý, byť jako parodie to tvůrci jistě nemysleli. Ale abych se jen neposmívala, některé momenty jsou povedené, třeba ta banda konspiračních týpků kolem doktora Housemana a vůbec Houseman sám o sobě. Na druhou stranu H. Berry v roli novopečené ředitelky NASA zazdila i to, co nebylo k smíchu už ve scénáři.

Dokonalá story s romatickou zápletkou a k tomu sci-fi. Nevadí, že jsem tam průběžně identifikovala řadu nesmyslných míst, která jsem nejen v kině, ale i pak dlouho potom v sobě odmítala, důležitá byla atmosféra. Je to romantický příběh z hvězd, originální (tehdy) námět a skvělé provedení. Opravdu skvělé provedení. A ta hudba, kterou si dodnes občas pouštím na YT! Je to klasika.

Tenhle film je zklamání. Moje sny v době nemožného - vždyt jsem si připravila referát o Thoru Heyerdahlovi jako svoji první četbu na základní škole někdy v šesté třídě. Jako projev obdivu síly a odvaze těchto mužů a také jako snu o cestování, kdy to bylo nad moje možnosti. Můj děda tím asi žil, protože odebíral časopis Lidé a Země (dodnes vychází a já si jej občas s chutí přečtu, přestože i dnes je pro mě cestování do takových dálek mimo mé možnosti.)

Je mi líto, ale jak jsem se těšila na pořádný nový sci-fi film, tak jsem byla od prvních minut zklamaná. Vydržela jsem to do poplachu, kdy studenti opouštějí jako roboti disciplinovaně fakultu v rovnoměrně metrových odstupech bez jakýchkoli emocí.