vypravěč

Především svou poctivostí převyšuje Lipského komedie o studentech večerní školy naprostou většinu soudobých snímků, které se různou měrou přizpůsobily normalizační bezbarvosti a mnohdy jen film imitovaly. Již originální kompozice humorných interakcí, prokreslených důvtipnými detaily, a nedějových sekvencí, jakoby vystřižených z grotesky, (které korunuje fantaskní epilog z „plně automatizované“ fabriky) jitří divákovu pozornost a nenechává jej, aby uvykl nastavenému tempu. A ani po letech neodpuzuje civilní rámec, který oba scénáristé dekonstruovali s břitkou satiričností, aniž by se uchýlili k hyperbolám a stylovým deformitám: svůj díl dostává především fráze bující v řeči funkcionářů, ale i teatrální projevy v intimní komunikaci nezůstávají zkrátka. Zato školní svět vykoupil tento film z jeho nesnesitelné reality: naprostá většina scén zesílila intimitu zdejších interiérů – tma za okny a teplým světlem zalité učebny a chodby navozují dojem znovunalezeného dětství s jeho veskrze pozitivními momenty. Netřeba pochybovat o hlavních motivací tohoto nostalgického gesta: pramení z okamžiku návratu, který v staronových studentech obnovuje jejich dávné žákovské návyky, což se pochopitelně stává živým zdrojem čerstvé komiky.

Umlknou-li na tom nejméně pravděpodobném místě zbraně a rozezní-li se tam hudba co řeč, která spojuje každého s každým, jediný pohled do záře toho míru probarví vše, co tam odehrává, rajsky. Zatímco však ti, kteří jsou lásce otevřeni, citliví k životu a vážní ve všem osudovém, radostně rozšiřují jas kolem sebe, utěšují bezprostředně i na dálku a polidšťují i to, co o život člověka usilovalo, ti světsky prozíraví hledají podloudně cesty, jak se do té cizí radosti vpít (lží reklam a peněz) a kořistit, a ti, jimž nezbývá nic než nicota, to zlé a hlučné málo roztřásají všude okolo. Ráj je tak stále podrýván i ostřelován, ale potud, pokud sám v sebe nepřestane věřit, popluje na svých vlnách dál. Snad takové je poselství semaforské alegorie, která v sobě spojuje existenciální drama v novovlnné adjustaci s velkolepou a nevšední revue. Dlouhá léta jsem si ji skládal z ojediněle postřehnutých ukázek a klipů, a když jsem později vstupoval do tohoto nekompromisně odzbrojeného areálu, zahřála mě celá ta křehká pospolitost skoro stejně silně jako má modrá knížka. – Již ve svých starších komentářích na tomto fóru jsem se, myslím, vyznával ze své lásky a úcty k Jiřímu Suchému, jeho humoru a obrazotvornosti i řeči, a budu se tedy opakovat, když to znovu připomenu: ovšem nelze nepřipomenout způsob, jakým se (s Jiřím Šlitrem) zachytil v tomto filmu, protože jej dokonale vystihuje – sebeironický, nepatetický, bdělý, oslnivý i nenápadný parašutista – v pádu i v letu, vždy hotov k sobě někoho přibrat. Od dětství mě tato otevřenost uchvacovala a svým způsobem i iniciovala – a přirozeně i přispěla k mému pacifismu.

Celovečerní filmový debut Otakára Schmidta jedinečně uzavírá devadesátá léta. Nerezignuje sice na děj, jak by to mohlo tradičnímu televiznímu divákovi připadat, ale rozpíjí jej spolu s postavami (a jejich identitami) v jednom pestrobarevném, smyslném baletu, v němž se ve svých nevyzpytatelných trajektoriích točí snad vše – včetně světel, předmětů, jídel a nápojů. Ani ten, kdo v předcházejících letech sledoval televizní pořad Prology, který Schmidt nezaměnitelným a nenapodobitelným způsobem moderoval a v němž ve svých vstupech lecčíms svůj film předjal, nezůstane nepřekvapen: vedle kýčovité estetiky periferních kabaretů, městských plováren, venkovských hotelů apod. se do celku promítají i ohlasy soudobého nezávislého filmu, mj. Davida Lynche, a jeho (an)atomizovanou strukturu ovlivňuje i režisérova důvěrná znalost krátkometrážní tvorby (právě v Prolozích prezentované).

S tímto představením jsem se v Semaforu minul, ačkoliv právě v letech, kdy byl uváděn, jsem do něj příležitostně zavítal. Podnes na ty časy rád vzpomínám a záznam pocty Jiřímu Šlitrovi, složené z písní jeho i dalších skladatelů divadla, se snad celým tehdejším hereckým a pěveckým ansámblem i kapelou mě do nich přenesl. Nezapírám, že jsem tam chodil, abych se vrátil v čase, a dařilo se to bezchybně – tak jako nyní. Humor Jiřího Suchého mě provází od dětství podnes, a když poslouchám jeho letité písně, ožívají mé vlastní vzpomínky na chvíle, kdy jsem poslouchával, a okamžiky v dejvickém hledišti byly vlastně dvojznačné: přes mimořádnou bdělost a živou atmosféru se při nich cosi vracelo. Půvaby šlitrovské revue, uctivé i (sebe)ironické, jsou právě tohoto druhu: plejáda blýskajících se semaforských hvězdiček parafrázuje i imituje Šlitrovy písně s různorodým zdarem, ale s nadhledem, než na scénu přijdou Jiří Suchý a Jitka Molavcová, jejichž nástup se podobá konečnému ponoření do spánku. Ani s nimi však nepřichází sentiment ani nostalgie. Píseň za písní skládají semaforské universum a překvapivě mezi těmito obrazy převládají ty temnější, a méně poučený divák nestačí žasnout, že se nevrací do žádného ztraceného ráje, ale ocitl se v pochmurném surrealistickém snění.

Z podrobného zpravodajství zkomponovaný obraz srpnové okupace, silný a ve své prostotě podnes jitřící emoce. Nezbytnost pro porozumění opakovaně nabývané a ztrácené jednotě středoevropských národů.

Jízlivým (a místy i bezmála vtipným) komentářem integrovaný dokument o cestě Československa ke svobodě se - vedle podrobné reflexe (po)listopadových dnů - soustředí především na nejrozmanitější nové společenské fenomény počátku devadesátých let a dílčí dějinné epizody. Tento svět se podobně jako v soudobých dokumentech Karla Vachka podobá labyrintickému panoptiku, v němž člověka od něho samého, ba i od skutečnosti, odtrhuje bezpočet paralyzujících náhražek. Sama ironická distance, kterou komentátor uplatňuje, je ovšem jen variantou těchto podivuhodných úkazů - projevuje úzkost z pathosu a rezonuje s vykořeněním, kterému se jinak na příkladě lidu dezorientovaného novinkami vysmívá. Přesto je i právě tím cenný - jako zrcadlo, na němž utkvěl dávný odraz.

Komorní, citlivě snímaný dokument o dnech bezprostředně následujících po smrti Jana Palacha. Deníková skladba odhaluje stálé vnitřní chvění i pnutí truchlících, neklid a nejistotu i víru ve společnou sílu a odhodlání. Dílčí komentáře, stvrzující mravní oprávněnost Palachova činu, i vyznání z vlastního dlouhodobého smutku, zasazují celou situaci do dějin, které nejsou nějakým chladným učebnicovým výkladem, ale živým a spalujícím svědectvím o společné cestě dvacátým stoletím.

Dokumentární film „Letová správa OK 89 – 90“ Iľji Ruppeldta a Fedora Gála, natáčený od pozdního léta 1989 do prvních měsíců následujícího roku, předznamenává podobně kritické dokumenty Karla Vachka z devadesátých let, ba dokonce lze říci, že je jakýmsi prologem hned k tomu prvnímu z nich, protože od otázky „přestavby“, která se v reflexích současníků jeví pouhou frází, donekonečna omílanou v čase všeobecné mravní devastace, ekologické krize, odcizení a lhostejnění, dochází na práh svobodných voleb, které s tak bezohlednou pravdivostí reflektoval právě Vachkův Nový Hyperion aneb Volnost, rovnost, bratrství. Vedle toho, že starší snímek zaznamenává úvahy a strachy obyčejných lidí, tu přímočaře odpovídajících, ondy své názory tajících, je cenný i tím, jak osvětluje podhoubí rodící se občanské společnosti, kterou nastupující politický – stranický – systém zanedlouho zkrotil, národnostní sváry rozmnožil a prohloubil a k rozpadu přispěl.

Silný protiválečný film, současně přímočarý (soustředěný na rozmanité vztahy mezi postavami, jejichž bohatství a pestrost jako by zpřítomňovala celý svět) i citlivě komponovaný z přítomných chvil i ze vzpomínek, jimiž na bojiště vstupují životní osudy těch – neméně ohrožených – v zázemí, předjímá ještě komplexnější a soudržnější výpověď o málo mladšího Fričova snímku Hvězda zvaná Pelyněk. Ústřední hrdina, člověk věrně zamilovaný do života, neochotný přizpůsobit se ani militaristické mentalitě licoměrného rakouského důstojnictva, krutých to zrůd, ani těch, kteří z války profitují, se plně vydává ve víře v svobodu svou i svých bližních. Méně odhodlaní, jinošští jsou jeho druhové, ale ani oni nezaostávají, když je třeba nastavit hruď či tvář nebo se chopit zbraně. Jejich společná cesta – to jsou jiné dějiny první světové války, než jaké by psali oficíři, dějiny odhalující zlo v samé podstatě války. V dnešní době, která se se slepým nadšením násilí otevírá, by se měl každý s podobnými kapitolami historie dvacátého století seznámit.

Pod názvem Vlak nežnej revoluce se skrývají tři reportáže z prosince 1989 a ledna 1990 o sametové revoluce, tvořící první díl publicistického pořadu Sondy z roku 1990. Název mu dala první z nich („Ako ďalej“), která informuje o cestě bratislavských vysokoškoláků na východ Slovenska, jenž stále „spí“, s cílem informovat tamní obyvatele o situaci a požadavcích a snahách stávkujících studentů. Nechává nahlížet do myšlení a imaginace těch, kteří ve shodě s více než stopadesátiletou tradicí angažovaného českoslovanského studentstva, započali zásadní proměnu Československa. Od studentů k prvním občanským hnutím odhlíží reportáž Vladimíra Mináče „Prvé kroky“ a mapuje počátky politické transformace Slovenska před prvními svobodnými volbami. Trojici uzavírá pohled na soudobou pop music, jejíž představitelé odpovídají na titulní otázku „Aká bude?“ – nová slovenská píseň. Andrej Horák oslovil mj. Tublatanku, Elán, Mariána Kochanského z kapely Lojzo nebo textaře Kamila Peteraja. Toho, kdo sleduje dnešní populární muzikanty, možná užasne, jak chytře většina dotazovaných mluví a že se dokáží vyjádřit bez frází.