vypravěč

Ryze normalizační adaptaci pozdního románu Karla Matěje Čapka-Choda, papírovou a bezkrevnou, tříští již umělecky nezvládnuté proteovství titulního hrdiny. V introspektivním vyprávění, které mohlo odkrýt sochařovu pravou osobnost, si Preiss jen poslušně nasazuje masky: z žižkovského frajera romanticky založeným umělcem, měšťákem, osudově milujícím tu či onu atd., prostě dle autorovy svévole. Zdatně mu přitom asistují další postavy, které si se sebou také nevědí příliš rady, a pozdně habsburské Čechy se tak proměňují v jednu těžkou horečku, s níž si ta Rozkočova nezadá. Ach, příliš oškrabaná paleta.

Přes přitažlivost Vopěnkova výkladu mě celek neoslovil. Přišel mi příliš nejednotný, roztříštěný, a to především nedostatečným spojením životopisných vhledů a představovaných matematických idejí. Nadto přítomnost animovaných vsuvek mi příliš asociovala dávná "televizní vysílání pro školy", plná antropomorfizovaných množin, úseček a číslic, pověstné trauma nemocných školáků (v letech pozdně normalizačních) před dopoledními obrazovkami, zesilující jejich osamocenost připomínkou „živé neživé“ výuky kdesi nedaleko (nebo v dáli) a ztrpčující jejich karanténu.

Vadimův úsměvný pokus o psychologickou studii odcizení moderního člověka, jehož italskou inspiraci stvrzuje toskánské finále. Režisér suverénně vládne svými loutkovými postavami a neúnavně je postrkuje po schematické dějové ose, bezmála donekonečna. Hlubinný ponor do duší rozkolísaných nesrozumitelným pocitovým puzením, probouzejícím instinkty a matoucím myšlení, který by měl divákem spíše otřást a vybídnout ke konfrontaci, nemístně estetizuje (a podnětnost tak oslabuje) imaginativně přebujelou konstrukcí pateticky prožívaného střetu mezi buržoazním nehybnem interiérového ženství (symbolicky kříšeného /krbovým/ ohněm) a agresí bezradné umělecké bohémy vyzbrojené výlučně klišovitými nápodobami života (s naivně se vracejícím quijotským leitmotivem). Výsledek není krásný (ani dojemný), nanejvýš atraktivní… Charmant, rien de plus.

Vzdor příkladně nudné (zhruba půlhodinové) expozici, paralyzované současně odtažitým retrospektivním vyprávěním, proměňujícím film v ilustraci (dobře) zažitého příběhu, a nebezpečnou koncentrací nepřesvědčivých herců, jde o mimořádně napínavý film se zrajícím a vnitřně se komplikujícím hlavním hrdinou. Těžištěm jsou akce, nejednou rafinovaně vystavěné a působivě snímané. Soustavně je však dusí špionážní zákulisí, zachycené se vskutku vyčerpávající zevrubností. Redukcí těchto souvislostí (nejlépe: převyprávěním) a vhodnějším obsazením bylo možné dosáhnout maximálního účinku. Tvůrcům však zřejmě šlo spíše o monumentalitu, jíž se ovšem (vedle rozměrnosti) přiblížili jen komplexním zachycením válečného Německa. Omítka (nikoliv freska).

Opět lze vzpomenout Berďajeva: „Prorocká ruská duše cítí, že je prostoupena mystickým prouděním. V národním životě bere na sebe podobu hrůzy z očekávání Antikrista. […] Je až příliš jasné, že Rusko není povoláno k blahobytu, k hmotné a duchovní harmonii, k tomu, aby zpevňovalo staré tělo světa. Nemá dar vytvářet průměrnou kulturu a tím se vskutku hlubinně liší od zemí Západu, liší se od nich nikoli svou zaostalostí, ale svým duchem. „Právě zde tkví tajemství ruského ducha. Tento duch směřuje k poslednímu a konečnému, k absolutnu ve všem, k absolutní svobodě a k absolutní lásce. V přírodním a historickém běhu však vládne relativita a průměr. A proto ruská žízeň po absolutní svobodě vede v praxi často k relativitě a průměrnosti a ruská touha po absolutní lásce k nepřátelství a nenávisti. Pro Rusy je charakteristická jakási bezmoc, jakýsi nedostatek nadání pro všechno, co je relativní a průměrné. A přitom veškeré dějiny kultury a společenského života spočívají v průměrnosti a relativnosti, nejsou ani absolutní, ani konečné. Království Boží je královstvím absolutna a konečnosti, a proto Rusové všechno relativní a průměrné lehce odevzdávají do moci ďábla. Tento rys je velmi národní a ruský. Vydobýt si relativní společenskou svobodu je pro Rusy těžké nejen proto, že v ruské povaze je pasivita a submisivnost, ale také proto, že ruský duch žízní po absolutní božské svobodě.“

S lehkou nadsázkou, jako ironický epilog k shlédnutému agonu si znamenám slova Jana Nerudy: „Když vidí kritika vznešenou opravdovou snahu uměleckou, když vidí, jak individualita umělcova sama sebe obětuje, aby uměním znovuzrozena předstoupila před nás co smyslný zjev krásných ideálů – tu slaví kritika svůj svátek. Ostří jejího nože je otupeno, ocel mění se na slonovou kost, která jen mírně uhlazuje, cokoliv se jí ještě nevyrovnáno býti vidí. Poctivě se snažící umělec a poctivá kritika jsou vždy přáteli, takovému umělci nemůže kritika nikdy býti příkra; třeba by vytýkala, činí to beze vší trpkosti, přesvědčena, že slovo její nedojde pohození.“

Obyčejný, nenápaditě snímaný rodokaps se všemi obvyklými nešvary, bez atmosféry, psychologické kresby a propracovaného scénáře…, zato s banální hudbou a poněkud melancholicky působícím hlavním hrdinou. Všechny nedostatky však vyvažuje Gabby Hayes, klaun svého druhu, ve vrcholné formě, jehož sebeironií, jazykovým humorem a vitalitou stohy papírového patosu vzplanou a Západ opět divočí.

Přes komorní pojetí příliš chladné. Čekal jsem, že zkušenost exilu, bezdomoví vyvstane hlouběji a pronikne důsledněji osobnosti jednotlivých postav, ale zůstalo jen u stroze odvyprávěné historie, která do těch osobních dějin důvěrněji nenahlédla. Zvolal bych se Sartrem: „Báječná autentičnosti, kde jsi? Pokud ji člověk má, všechno je prosté – a trochu přiblblé –, když se mu jí ale nedostává, je to galerie zrcadel, člověk se sám klame, neustále si něco nalhává.“

Škoda té strašlivé animace, která snižuje film na jakýsi obrázkový příběh ze stránek pionýrských časopisů té nejodpornější dekády dvacátého století; ale ano: vždy(ť) jde ještě zavřít oči. …aneb jak si středoevropané za Železnou oponou představovali Indiány.

Světotvorného zření Reggiovy trilogie ani Baraky tento pokus zdaleka nedosahuje. Fúze eklektické hudby, místy strašlivě alegorické vysilujícími ohlasy budovatelských či revolučních písní, a jednotvárně katalogizovaných obrazů, nejednou neuměle (nikoliv prostě!) snímaných a falešně estetizovaných, sice úplně nenudí a může zaujmout přinejmenším přiblížením dálek, ale jejich celistvý obraz ani sen o nich vytvořit nedokáže. Obstojný VJ set pro představení, na němž budu rád chybět, nic víc.