Stanley

Nadějný námět v totálně amatérském zpracování, které devalvuje jakoukoli míru příběhové důvěryhodnosti a divácké koukatelnosti. Těžko věřit, v čem všem můžou figurovat "áčkoví" herci, kteří tak zaprodávají své tváře materiálu s kvalitami příspěvku z časopisu Chvilka pro tebe.

Namakaná frajeřina pro pubertální klučíky. Film se snaží hrát na vážnou notu a snaží se vyvolávat dojem seriózního válečného dramatu, ale celé je to jen jako nafouknutá pouťová taškařice. Míra plytkosti a nedůvěryhodnosti stoupá s každou minutou filmu a výslednou absurdnost korunuje závěrečná scéna útoku desítek zcela neschopných německých pěšáků na nepojízdný tank nesmrtelných amerických hrdinů. Za pozornost stojí alespoň obstojná technická stránka filmu, např. tanková bitka 4x Sherman vs. 1x Tiger - něco podobného je ve filmové tvorbě poměrně vzácné.

Upřímně řečeno, pro mě nejzajímavější, co mi tento film přinesl, bylo vyslechnout si názory mých drahých kolegyň v práci, kterým jsem film dodal. Jedna sympatizovala s těmi mladými fešáky i s jejich matkami, druhá považovala film za blbost, protože tohle se přece "nemůže vůbec stát". No a co já? Za mě to vyřkl francouzský název filmu: Perfect Mothers :)

Emotivní autentická výpověď dvou mužů, které v dospělém věku osud znovu svedl dohromady poté, co v mládí jeden druhého brutálně napadl a domníval se, že ho zabil. Příběh o cestě k odpuštění, porozumění a o tom, jaké těžko uvěřitelné drama může zrežírovat život sám.

Jobsovo oblíbené slovo bylo "měnit" a oblíbená fráze "měnit svět". Při vší úctě k jeho genialitě jsem přitom nepostřehl žádný náznak toho, zda se někdy vůbec hlouběji zamyslel nad tím, proč má takovou nutkavou potřebu měnit svět a co si myslí, že jeho vize měnění světu vlastně přináší. Jinými slovy, zda pokrok dle představ vizionářů à la Jobs, je něco, co my lidi a naše planeta opravdu potřebujeme. Tento film nám prezentuje obraz osobnosti Jobse, jenž disponoval obdivuhodným technologickým nadáním, avšak duševně byl na úrovni nezralého puberťáka - čímž přiváděl k utrpení všechny ty, kteří žili v jeho blízkosti a měli k němu nějaký vztah.

Postopadesáté na různý způsob: Američané a ty jejich atomovky...

Velmi zajímavá látka, která přivádí k zamyšlení nad mnoha tématy. Zdánlivě je tu hlavní pointou fenomén zamilování se do operačního systému, avšak skutečná hlubší podstata se tu odráží v problematice zamilování se vůbec. Jaký je vlastně rozdíl mezi tím, když se Theodore zabouchne do umělé inteligence nebo kdyby se mu to v jeho podání stalo s živou ženou? V obou případech by bylo předem jasné, že ztroskotá. Tenhle film je především o lidské duševní (ne)zralosti, která o to více vystupuje na povrch, čím více se stává naše společnost odosobněnou a přetechnizovanou. A čím více hračiček na sebe budeme vymýšlet ve snaze "zjednodušovat" si život a vyhýbat se konfrontacím s nutností bolestivého duševního vývoje, tím více budeme žít jako mrtvolná individua pohybující se ve světě vyčpělých a prázdnotou skomírajících mezilidských vztahů.

Tento zvláštní, žánrově těžko zařaditelný snímek točil Gondry očividně spíše pro sebe než pro diváky. Cílí na ryze osobnostně kompatibilní spektrum diváků, které může velmi oslovit, potěšit jejich smysly a především duši. Ty ostatní však nemilosrdně hází přes palubu a nabídne jim tak zážitek, které dnešní mladá generace označuje jako "wtf" (jak je vidět i z mnohých zdejších komentářů). K mému vlastnímu překvapení a navzdory mé velké snaze najít pozitivní vztah k tomuto filmu - k jeho obsahu, jeho pojetí, jeho charakteristice, jeho postavám či jeho poselství - jsem se ocitl v té druhé divácké kategorii. I když mám určité fantazie o tom, proč tento film vznikl a o co mu jde, míjí mne asi tak daleko jako kultura řetězců rychlého občerstvení.

Film předhazuje zajímavé téma, které asi napadlo každého, kdo někdy ztratil milovanou osobu. Avšak není jednoduché zpracovat takový příběh tak, aby z toho vznikl skutečně věrohodný materiál poodhalující a objasňující psychologické zákonitosti, o které tu jde především. Tomuto filmu se to bohužel příliš nepodařilo, a tak se nám dostává jen poněkud plytká a křečovitá podívaná o tom, kterak dvakrát nevstoupíš do stejné řeky. Nic to však nemění na tom, že lze tuto látku použít k hlubšímu sebereflexnímu zamyšlení nad tím, co to v nás vyvolává, což nikdy není na škodu.

Z odlehčené romantiky předchozích dílů jsme se přehoupli k chmurně mrazivým bergmanovským scénám z ne-manželského života... To jsem popravdě příliš nečekal a nebylo mi z toho moc dobře.