Toka

|| 5. série – 90% Po horší čtvrté sérii návrat ve velkém stylu. Opět přibyl humor a k tomu se navíc přidaly nové potvory. Ono to celé tak trochu působí jako setup pro spin-off Human Resources, což vůbec není ke škodě. Mimo jiné se tvůrcům povedlo vytáhnout nové téma, které ještě nebylo zpracované, byť je velmi relevantní. A jako třešňička na dortu opět přibylo písniček.

Adam Kajumi je chodící definice arogantního, pokryteckého a vypočítavého zmrda, což se odráží i v Like House. V jenom nejmenovaném - pozor - večerním podcastu si odmítal dát pivo a odůvodnil to tím, že nechce dávat špatný příklad dětem. To ale platí pouze do doby, kdy by z toho mohli kápnout nějaký prachy. Like House je totiž prachsprostá reklama na Kajumiho aplikaci kopírující TikTok, skrze kterou se hlasuje pro výherce. Najednou evidentně není vůbec žádnej problém si na kameru dát nějaký ten alkohol, dokonce už je v pohodě se i dost opít, hlavně když to přinese jakékoliv hlasy a stáhnutí té jeho aplikace. Vzhledem k velmi nízkému effortu vloženému do této reality show je tu kopie čehokoliv vidět na každém rohu a originalitu aby jeden hledal mikroskopem. Barevné schéma je převztahý z TikToku, mluvící reproduktor z Too Hot To Handle, palcování zase z Vyvolených, proboha však i ten název a koncept je okopírovaný Hype House z dílny TikToku. Problém je, že nastavené koncepty vůbec nefungují, nedávají smysl, a leckdy se ani nedodržují. Odměna za nějaký challenge měla být vířivka. Nejenom že je to naprosto stupidní odměna, neboť vířivka by měla být přístupná automaticky v rámci vily, ale ještě ke všemu onu odměnu získali stejně všichni za snahu, protože co by jeden člověk dělal ve vířivce, žejo. Aby toho nebylo málo, tak soutěžící nebudou ve vile po celou dobu soutěže, nýbrž si na víkendy odtáhnou domu. Co to sakra je? Like House je díky otřesný produkci a i do jisté míry i kvůli tématu influencerů cringe, ale to není za mě předmětem kritiky, protože tyhle stupidní reality show jsou totiž moje těžký guilty pleasure. Stále se ale sluší hodnotit Like House v rámci kategorie žánru, a zde Prima na plné čáře selhala.

|| 4. série – 70% Hm... Nejslabší série, ale je strašně těžký říct, proč vlastně. Citelně ubyl humor, pravděpodobně kvůli zodpovědnosti tvůrců za nezlehčování vážných témat. The Big Mouth velmi potemněl podobně jako Bojack Horseman, jenže ten byl na to stavěný. Tato série je o dospívání, nemůže se tedy úplně vyhnout tématům o úzkosti a depresí. Asi není jednoduchý to skloubit spolu s humorem. Celkově mi v této sérii chyběl nějaký hlavní děj, kterého se držet. Když nad tím tak přemýšlím, vůbec by nebylo špatný, kdyby se celá řada odehrávala na letním táboře. Vývoj a interakce postav by tím ani nijak neutrpěly, protože dějová linka Missy a Jaye + Loly se stejně odehrávala víceméně samostatně. Škoda, po dokonalé třetí řadě jsem měl docela vysoké očekávání.

"Miliardáři bad, korporáty ničí demokracii, vlády jsou zlatíčka. Firmy pěkně zdanit podle stáhnutých informací o uživateli, zavést tunu regulací a zákonů na ochranu dat. Cože, Snowden, PRISM, Five Eyes? Nevím, neznám. Zdanit Faceboook!" Ale jo, něco málo jsem se dozvěděl, trvalo to naštěstí jenom hoďku a půl a na konci měli i pár dobrých doporučení, jako třeba nepoužívat Google a stáhnout si privacy rozlišení do prohlížeče. Co se týče filmovýho zpracování, tak jsem celou dobu měl přesně pocit, že to tlačí na emoční pilu, prostě klasický pokrytectví, který je dneska na každým rohu. Jako, doslova mi ještě ani nezačly závěrečný titulky a už se mi film minimalizoval a dole svítilo doporučení. Patrný to taky bylo u prostřihů do filmové povídky. Ale Vincent Kartheiser byl fajn, to se musí nechat.

Já jsem si dokumentární sérii relativně užil. Je to natoečný samozřejmě tak, aby to zkonzumoval i člověk, co o hrách neví vůbec nic. Osobně bych uvítal větší důraz na technickou stránku vývoje popř. jít více do hloubky ohledně vzniku herních studií. Stejně tak mě mrzí, že série je zakončená na začátku devadesátek a nedostalo se například k Playstation. Z tohohle pohledu doufám, že bude i pokračování. Osmibitové intro jsem si užil, stejně tak jako neodmyslitelný synthwave soundtrack. Nebyl by to ovšem Netflix, kdyby se mi nesnažil vecpat woke trash v podobě několika totálně out of place pětiminutovek. Ty jsou naštěstí jenom tři napříč šesti díly a dají se velmi jednoduše přeskočit. To považuju za přijatelné, neopakuje se zde jiný dokumentární pořad od Netflixu jménem History 101.

Hele... Nebudeme si nic nalhávat, Snowpiercer je cheesy béčkový drama jako poleno. Ale ať se propadnu, jestli to není jedno z nejlepších. Možná to je má slabost pro dystopický postapo, možná je to kvůli tématické podobnosti s Frostpunkem. Možná je to kvůli určité podobnosti se zrušeným Stargate Universe, což jsem stále po deseti letech nepřenesl přes srdce. Ale abych vnesl i nějakou snahu o objektivní hodnocení, tak musím vyzdvihnout hudbu. Vibe jako ze Stranger Things dodává skvělou dramatickou atmosféru. Interiéry jednotlivých vagónů a kostýmy taky na jedničku. Kdo ale drží celý seriál na nohách, je Jennifer Connelly. Její výrazné obočí a grimasy se do její role hodí perfektně. Když už jsme u těch herců, ještě jsem byl příjemně překvapen Mickey Summer a samožřejmě Stevenem Oggem. Ten už chudák asi nikdy nemůže hrát normálního klaďase.. Kdo mi ale nesedí, jako většině, je Daveed Diggs. Jeho herecký výkon opravdu bída a ještě ke všemu mi k jeho obličeji a postavě strašně nesedí hlas. Buď jak buď, plné hodnocení je pravděpodobně trochu přestřelené, ale mě prostě celkově vzato Snowpiercer šíleně baví.

Propaganda 101. Od dokumentárního pořadu očekávám politickou nezabarvenost. Tohle bylo natočeno pouze z důvodu šíření ideologií. Tomu samozřejmě odpovídá i výběr témat - konzumerismus v Americe, studená válka, Čína, feminismus, ropa. Politickou zabarvenost bych asi přežil, kdyby to nebyl odpad nejvyššího kalibru s nulovou informační hodnotou. Pro kontext, v díle o robotech nepadla jediná zmíňka o Josefu Čapkovi, který to slovo vymyslel. To je pro historický dokument fakt bizár. Když se chci dozvědět něco o historii plastu, očekávám nějaká zajímavá fakta, nějaké informace ze zákulisí vývoje. Fakt mě nezajímá, že lidstvo vyprodukuje za rok tolik plastu, že by to naplnilo Empire State Building, což odpovídá 40 tisícům autobusů, což odpovídá 60 milionům šroubů. Jak tohle přesně souvisí s historií? Tyto zbytečné číselné fakty s přirovnáním zabírají dobrou půlku jednotlivých dílů. Nevím, jestli se tím tvůrci pouze snažili natahovat čas, nebo si myslí, že lidé díky tomu snáze pochopí škálu. Několik milion tun je přece hůře představitelné, než sto tisíc slonů, no ne?

Superstar je reality show a přesně tak je k tomu potřeba přistupovat. Jako hudebně založenému člověku se mi u toho skvěle relaxuje a leckdy i někteří zpěváci potěší mou hudební duši. K formátu není co dodat, ten přináší vše, co by člověk od podobné soutěže mohl chtít. Casting s dobrými i špatnými výkony, dynamické čtveřice, doplňující se dvojice, solo s kapelou. Víc toho opravdu nepotřebuju. Vypadá to, že díly jsou o něco více sestříhané, aby se natáhl čas, než začnou živé přenosy a skončí karanténa. Co se týče poroty, tak za mě je to jeden z nejlepších výběrů, který kdy Superstar měla. Překonat ho mohlo snad jenom trio Osvaldová, Soukup a Hejma. Palo Habera je jako porotce v podstatě už nutností. Jestli o něj Superstar někdy přijde, tak je to její konec. Habera je velmi charismatický člověk a hodnocení jsou bez výhrady objektivní. Monika Bagárová si sama soutěží prošla a přináší pohled, který ostatním porotcům může uniknout. Novým objevem je bezpochyby Marián Čekovský. Jeho roli po těch pár dílech vnímám podobně jako u Pala. Marián by se měl stát trvalým osazenstvem. Svým profesionálním vhledem a lidskostí skvěle doplňuje ostatní porotce a kontrastuje s Palem. Aby toho nebylo málo, tak občas na klavír doplní zpěváky a to je vždycky radost poslouchat. To bychom měli hudební křídlo. Patricie Pagáčová je hodně kritizovaná a dle mého neprávem. Je terčem kritiky převážně z toho důvodu, že není hudebně založená. Jenže tuhle soutěž, celé finále s deseti zpěváky nerozhodujou lidé jako Marián nebo Palo, ale právě obyčejní lidé hudbou nepolíbení, jako je Patricie. A přesně proto do té poroty patří. Její úkol je hodnotit soutěžící i podle prachobyčejných sympatií. Tento kvartet doplňuje Leoš Mareš, který se z pozice moderátora přesunul do pozice porotce a podle mého to byl skvělý tah produkce. Leoš má dostatek sebereflexe na to, aby věděl, kde je jeho místo. A to vyplňuje naprosto přesně. Z části porotce, z části moderátor. Tím, že sedí v porotě, tak si mnohem častěji utahuje ze svého hudebního "talentu" a odlehčuje atmosféru jak pro diváka, tak pro samotné soutěžící. Tuto roli dělá z pozice porotce překvapivě lépe, než jí dělal jako moderátor. K samotným soutěžícím se mi hledá cesta o něco hůře, než v posledním ročníku z roku 2018. Trvalo to v podstatě až do finále, kde se to úplně otočilo. Z finálové pětice jsem to přál čtyřem z nich. Celkově vzato, když přimhouřím oči nad zkrácením formátem živých přenosů nebo produkčních failů, byla tato řada nejvíce autentickou záležitostí za celou dosavadní šestnáctiletou existenci soutěže. Některé ročníky mi splývají, tenhle si budu jednoznačně pamatovat.

Love is Blind je samozřejmě maximálně řízená produkcí a ve své podstatě je to fake – a to i na poměry reality show. Premisa, kdy se lidé do sebe zamilují, aniž by se viděli, je sice krásná, ale pro jistotu tam produkce nastrčila objektivně pěkný účastníky. Drtivá většina z nich by se klidně mohla živit modelingem. A jeslti ještě jednou uslyším slovní spojení "emotional connection", tak ruším předplatný na Netflixu.

Ne, i přes veškerá tvrzení jsem si na cringe humor v podání Steva Carella nezvykl. Nejenom, že nezvykl, ale ani mi to nepřišlo vtipný. Jelikož je celý seriál postavený kolem něj, nedostává se moc prostoru na vedlejší postavy. To mě na The Office trápí nejvíc, protože vtipy založené na jejich stereotypech jsou jednou z věcí, co drží seriál nad vodou. Toto všechno se radikálně změní po odchodu Steva Carella, kde se ukazuje, že ho The Office opravdu nepotřebuje. Jestli je tam nějaká klíčová postava, tak je to nepochybně Dwight K. Schrute, který za pomoci věrných noshledů dělá ze seriálu něco speciálního, co vám utkví v paměti. Interakce mezi Dwightem a Jimem, poslední dvě řady a fantastické finále mě ale neobměkčí k lepšímu hodnocení.