bratr.Milan

Krátkometrážní hrané i animované filmy jsou svobodnějším médiem, mohou si dovolit experimentovat a probírat všechny možné myšlenky a témata a oslovovat diváky a podněcovat je k zamyšlení. Když totiž uděláte dlouhometrážní experimentální film s hlubokým poselstvím, uvidí ho jen pár nadšenců, většina lidí se na něj nevydrží dívat. Proto není dlouhometrážní tvorba tak svobodná jako její kratší příbuzná. Je bohužel svázána víc pravidly vyprávěcími a vizuálními, aby byla přístupnější a zaplatila se její výroba. Proto mám velmi rád krátké filmy pro jejich svobodu a kreativitu. Mnoho jich probírá vážná témata. V poslední době samozřejmě vzniká spousta animovaných filmů s ekologickými tématy. To je i případ The Forbidden Zone. Mysleli jste si, že postapokalyptický svět bude sice hrozný, ale přece jen tak nějak cool, jako v Mad Maxovi od George Millera? Tak se podívejte na Sad Maxe od Zacha Tolchinskyho, který v Alpách jako smutný Robinson Crusoe nachází svého svítícího Pátka, nebo možná ET-mimozemšťana. Uvidíte, jak důležitý je život jedné malé rostlinky, kterého si my přes svou sekačku na trávu ani nevšimneme. Spoiler! Celý příběh končí nečekaně happyendem.

Yves Montand na scéně je klasický oslavný dokument o skvělém zpěvákovi. Ve zkratce vás seznámí s jeho hudební kariérou, méně už s jeho osobním životem a téměř vůbec se nezabývá jeho hereckou kariérou. Co mohu pochválit je, že nechává prostor jeho slavným písním. I když nezazní nikdy celé, jsou tam dlouhé úryvky jeho hitů. Takže pokud vás osloví, můžete si je následně vyhledat a vychutnat celé. Protože je to klasický televizní dokument, nepřiblíží vám Montandovu osobnost, ale uvidíte ho tak nějak z dálky. Pokud chcete poznat Yvese jako člověka, podívejte se na filmovou esej La Solitude du chanteur de fond (1974), kterou o něm natočil jeho přítel Chris Marker. Ten se mu dostal „pod kůži“ a ukázal například jak je nervní až agresivní, když ve stresu připravuje koncert, u kterého nemá dostatek času na přípravu. Tuto výbornou filmovou esej o přípravě jeho benefičního koncertu na podporu Chilských uprchlíků můžete vidět zde.

Generační sitcomový fenomén. Snažím se vzpomenout, a uvědomuji si, že jsem vlastně neviděl nikdy žádnou epizodu až do konce. Prostě mě to nikdy nechytlo a nebavilo, přestože jsem žil ve správné době a nedalo se tomu v televizi vyhnout. Podle všeho bych se měl zařadit ke zdejším vyzdvihovatelům seriálu, nestalo se tak. Nikdy jsem s tvůrci nehrál jejich hru, nevěřil jsem jim to. I když jsem viděl více epizod, žádnou až do konce, nebo od začátku, proto nedávám hodnocení.