bratr.Milan

Adam Martinec se soustředí na postavy a na každé z nich mu záleží, to je jeho síla i slabina. Jejich rozhovory a chování jsou skvěle odpozorovány ze života lidí, které vidí kolem sebe. Opravdu to tak vypadá, ale je to hlavně vnějškový pohled, když se režisér dostane k vnitřním stavům postav, tak mlčí. Buď je jen skvělý vnější pozorovatel českých lidí a do jejich nitra nevidí, nebo do nitra člověka nahlédl a dělá to vědomě, tváří v tvář hlubině lidské duše se odmlčí s úctou. Protože do nitra druhého nevidíme, film můžeme natočit jen o nitru svém a něco tím druhým sdělit. Nic jiného jsem od Martince zatím neviděl, tak si musím počkat, abych poznal, jak to je. Každopádně je to dobrý studentský film a za ten závěr zvedám hodnocení na čtyři hvězdy.

Proč název „Čas se zastavil“? Tu větu jsem slýchával od lidí, kteří tam byli s námi. Svítilo slunce, já se kochal krásnou krajinou a kdosi mi říká: „Někdy sněží celé dny a tady v místnosti se zdá, že se čas úplně zastavil, je takový klid, že jediné, co tebou hýbe, je pouze dech“ Když jsem poslouchal tato slova, přemýšlel jsem, co by takový náhlý klid udělal se mnou. To, co se stane ve filmu, se přitom může přihodit komukoliv z nás, taková zastavení předcházejí důležitým událostem našeho života. Pokud překračujeme práh, vstupujeme do reality, odkud se již nemůžeme vrátit, ženíme se, přijímáme závazky… zpravidla vždy váháme, napadají nás existenciální otázky. To samé přichází před smrtí. Jak jsem mohl v sedmadvaceti letech takto uvažovat? Jsou věci, o kterých můžeš mluvit, když víš, že se můžeš vrátit k jistotám svého městského světa. Ten muž mi přitom sdělil něco, s čím jsem musel od toho okamžiku počítat. Odtud ta vnitřní nezbytnost natočit tento film. ___ Tolik režisér a podle mě je to nejlepší pozvánka ke sledování tohoto mikrodramatu. Pokud by vám předcházející text nestačil, řeknu vám, že si tento civilně laděný snímek velmi cenil Federico Fellini. A zprvu skeptický De Sica po projekci mladému režisérovi řekl: „Drahý Olmi, to chtělo velkou kuráž natočit hodinu a půl dlouhý film jen se dvěma postavami“. Byl filmem nadšený. Olmiho celovečerní hraná prvotina je tak jednoduchý film ze života, tak obyčejný, až se mi jde srdce rozskočit radostí. Aniž bych věděl, kde se odehrává, pustil jsem si před ním Olmiho krátkometrážní dokument „Sabbioni, una diga a quota 2500“ z roku 1953, který ukazuje, jak se staví vodní přehrada s elektrárnou ve výšce 2500 metrů nad mořem. Příběh se odehrává právě na takové rozestavěné horské přehradě ve středních Alpách uprostřed zimy, kdy utichli hektické práce a čas se zastavil. Jediné, co je důležité, aby dvě lidské duše k sobě našli cestu.

Zavolala kamarádka, jestli bych za hodinu nešel do letního kina v Brně, dávají Adamova jablka. Nikdy jsem o existenci tohoto filmu neslyšel, podíval jsem se jen na zdejší vysoké hodnocení, nic si o filmu nečetl a šel rovnou do toho. Na rozpáleném dvorku v centru Brna se na plátně začal odvíjet příběh silně inspirovaný biblickou knihou Job. Nesmíte se na něj dívat jako na realismus, protože je to filmové podobenství v tom nejlepším slova smyslu. Jinak si řeknete, co to byla za blbost, jako to okomentovali po skončení, mladí kluci, co seděli za mnou. Oni to tedy řekli mnohem víc sprostě, ale to nebudu opakovat. Od začátku jsem tušil, jak příběh neonacisty skončí, podobných filmů je veliké množství. Ono to tak opravdu skončilo, ale to, co se odehrálo mezi začátkem a koncem, jsem vůbec nečekal. Drama namíchané s třeskutým humorem a s hlubokým poselstvím. Začátek a konec klasický a předvídatelný, prostředek, nepředvídatelná jízda.