The Doors - When You're Strange

Doors - to je historie spojená s mým mládím (když Doors vydávali svá alba) i stářím (většinu písní znám nazpaměť, a většinou když jedu vlakem čí autobusem, a dívám se na krajinu, tak si je v rachotu kol zpívám. Ale co z toho, že se Jim Morrison už v deset dopledne válel v některé pařížské hospodě pod stolem.... Všechno mě to ale přivádí zpět k jeho/jejich písničkám. A tak se na ně podívejme (především ty, které znám nazpaměť): 1. The Doors: „Soul Kitchen“ a „The Crystal Ship“, prostá nádhera; „Back Door Man“ silný cit pro blues, zde i na ostatních albech. 2. Strange Days: „Strange Days“, jak i depresivní může být krásné, skvěláá báseň i sama o sobě, a to se týká i „Love Me Two Times“ a „People Are Strange“, „When the Music's Over“ kromě verše "Cancel my subscription to the Resurrection / Send my credentials to the House of Detention" už trochu vyčpělé. 3. Waiting for the Sun: celé album nádherné, „Love Street“, „Summer's Almost Gone“, „Wintertime Love“, „Yes, the River Knows“, nádherné náladovky, které se dají sloučit do básnické sbírky "Když léto skončí (co si počneme)" „Five to One“ samozřejmě nepodceňovat. 4. The Soft Parade: album stojící trochu bokem, avšak „Shaman's Blues“ je druhou nejlepší bluesovou skladbou Doors a u „Wild Child“ se podařil pěkný filmový klip. 5. Morrison Hotel je jedním z nejlepších epických alb vůbec. Celý hudební stroj je namazán a vyladěn, že to lépe snad nejde. Ani jedna slabší píseň, i „Indian Summer“ sem krásně zapadá. A „Roadhouse Blues“ je spolu s "Someting Inside of Me" od Dannyho Kirwanan nejlepší písní od bílého bluesmana. Impozantní jsou vždy první dvě písě na každé straně. 6. L.A. Woman: morbidní „Cars Hiss By My Window“, drsné „The Changeling“, „Been Down So Long“ „L'America“, stroj funguje pořád dokonale, i když už ne tak hladce. (10.10.2019)

Moc velká spokojenost. Nic světoborného, co by bylo pro fanoušky skupiny zásadním způsobem nové a překvapivé a přesto - Deppův komentář a DiCillova režie pomohly novým, intimním záběrům poskládat další hodnotný a zajímavý pohled do kuchyně jedné z největších skupin 20. století. Záběry jako ten, kdy lehce sjetý Jim pomáhá v zákulisí ošetřovat fanynku, která na koncertě dostala židlí po hlavě stojí jednoduše za to... Přesto bych tenhle dokument bez mluvících hlav (čistě archivní materiál) doporučil hlavně pro ty, kdo do Dveří teprve vstupují. 70% (31.10.2010)

Dalo by se říct, že se o The Doors nedá udělat nic nového. Nic natočit, nic napsat. Máme tu celovečerní film s Valem Kilmerem (pro ty pohodlnější z nás), množství různě laděných dokumentů, spoustu tištěného materiálu, opravdu všechno bylo řečeno. DiCillo ale tímto dokumentem dokazuje, že i vyčerpanou nádrž je možné naplnit znovu až po okraj. Naplnit ji tak, že přímo nadšeně přetéká. Živě sestřihané archivní záznamy, melodicky odpovídající hlasový tón komentáře v podání Johnnyho Deppa a v neposlední řadě samotná jedinečnost titulního formátu, dávají dohromady poutavou koláž notoricky známých událostí, kterou je radost sledovat, aniž by se divák nevrle ošíval jako při sté repríze oblíbeného pořadu. II Hudba: The Doors. 100% (13.12.2010)

Další podařený dokument, který se zabývá geniální kapelou The Doors. Johnny Depp se zde opravdu skvěle poslouchá, atmosféra, která se vybarvuje mezi členy kapely je výborně zachycena a další a další informace, které jsem se rád dozvěděl. Opravdu kvalitní a výborný počin, který se hodí do té noční, pusté nálady. (30.10.2011)

Líbí se mi ten nestrannej pohled na kapelu, nikdo ji tu nepřechvaluje, ani nesoudí, je to prostě čistě historickej pohled na ní od vzniku až po zánik... Písniček se tam objeví jenom pár a díky 90 minutám to docela rychle uteče, navíc tu průvodce dělá Johnny Depp a jeho hlas zní tak free, že snad lepšího vypravěče pro tenhle film vybrat nešlo. (14.02.2012)