rashnomon

9.10.2023 Tak jsem dala Bergmanovi ještě jednu šanci po vydatném zklamání z Šesté pečeti. I když tu zůstal Bergman takový, jak ho známe, dost se zmodernizoval a to i jeho metaforické přístupy. Přesně tento film je dle mého příkladem toho, že umění (zda se jedná o médium filmu nebo jakékoliv odlišné umění) lze považovat za pouze subjektivní věc, která na nás nechá dopadávat subjektivní dojem, na každého jedince odlišný. Esenci každého díla lze vyčíst jinak a odlišně k ní přistupovat. Nemyslím si, že by právě tento snímek měl být opakem, ale jasným příkladem lidské subjektivity a jejího čtení. Každý si z esence vytáhne jakýkoliv prvek hledá, postrádá, či vnímá. Proto mi přijde, že Bergman nejen použil několik desítek metaforických obrazců, ale klamal diváctvo jeho fikční realitou (která je každopádně jasná i v již zmiňované Sedmé pečeti). Film, který se vlastně koná v reálném světě je pouze klamem, který jasně dává najevo použití psychologických obrazců a psychoanalýzy přímo v obraze. Jeho boření filmových pravidel a filmového světa je samozřejmě jasné, kde rovnou snímek posunul dále, za hranice filmu díky ukázání filmového štábu a sebe, což hezky říká, že to, co jsme viděli, není reálné ve filmu, ale vlastně v realitě se nás týká a překročuje to hranici mezi filmem a realitou – všichni jsme herci, stejně jako ve filmu. Jasné metafory a metaforické postavy totiž symbolizují různé psychologické jevy, které v realitě existují pouze v hlavě. Sám Bergman psychoanalyzuje  postavy, představující různé smysly, pocity apod. A co se týče vyobrazení těchto psychologických jevů ve filmu, je jasné oč mi jde. Role dvojníka, o kterém se vlastně ani nedozvíme, že dvojníkem je. V tento moment nás zase Bergman nechává plavat a číst si z filmu to, co chceme – a nebo že by film byl reflexe jeho vlastní mentality, proto se to divákovi tak dobře čte? Každopádně, role dvojníka je silným motivem, který roste a roste. Nejvíce vyrůstá v obydlí nedaleko od moře, kde jsou dvě postavy odvázány of zbytku světa, což by mohlo být místo, které má symbolizovat jiné místo – možná to, co v realitě neexistuje, je pusté, to, co nemůžeme vidět, prostor v hlavě někoho. To by pak padlo s mojí teorií dvou alter eg, které jsou tak odlišné, že jsou ale přece ten jeden stejný člověk. Jedno ego má to, co druhé nemá a chce. Naopak zase můžeme vidět odraz šílenství a jeho otisk na člověku, což jej k němu postupně dovede a pak utlumí, stejně jako Elizabeth. V tomto avantgardně vizuálním motivu jedné a té stejné šílené osoby si můžeme všimnout poetických a básnivých monologů/dialogů kladoucích otázky života, smrti, snů, reality, mateřství a ženství. Je tu plno teorií, jak si film vyložit, pokládám si otázku, zda to jsou dvě alter ega ženy, zda to lze považovat za někoho, kdo vidí smyšleného, nebo vidí toho, čím byl/ chce být/ chtěl být.

12.2.2023 „Tento film je věnován těm, kteří se rozhořčují pouze nad pošlapaným salátem”. Jedno z nejvýznamnějších děl československé nové vlny, Sedmikrásky. Film plný satiry. Česká groteska 60. let. Dvě holky, obě nesou jméno Marie, se rozhodnou býti zkažené jako je celý svět a tak i činní. Provokují a chtějí získat pozornost, pak se diví, když ji nedostanou, jsou absolutně bez minulosti i budoucnosti a jsou vlastními hlavními postavami v jednom velkém světě. Všichni kolem nich neexistují a jenom ony dvě. Po zpustošení hostiny se ale náhle začnou topit, tak se pokusí napravit to, co pokazily. Též balamutí několik mužů, kterých telefonní čísla pokrývají celý jejich byt. Řídí se pravidly hry vadí–nevadí. Jejich zkaženost je ale pouze viděna jako rebelie a paní Chytilová u nich prosazuje svůj později více vnímaný feminismus žen, které se snaží prosadit v mužském světě. Co se týče vizuální stránky, snímek je vizuálně naprosto okouzlující, nádherný a částmi i surrealistický. Paní Chytilová v tomto snímku použila už několik obrazových efektů, jak od kolorování obrazu na jednotlivé barvy (červená, zelená apod.) a použití monochromu, tak po RGB split glitch efekty, které jsou ukázány i na plakátu. Též tam v jednom záběru měly Marie pouze vystřižené hlavy, což pojednává o jakési “papírovosti” hrdinek. Již zmíněné střídáni různých barev též odpovídá povaze hlavních postav a tomu, jak se nedokážou soustředit. Řeč v tomto snímku byla až chvilkami poetická. Hlavním mottem a též i slovem hrdinek bylo “nevadí”, či “mě už to nebaví”. Střihová skladba a kompozice kamery byla též něčím velice neobvyklým.

12.3.2023 Dneska napodruhé, takže jsem měla možnost si všímat více detailů tohoto neodolatelného československého mistrovského díla, který je jedním z mých nejoblíbenějších československých filmů. Jak je známo, tento snímek je i adaptací knihy Spalovač mrtvol od autora Ladislava Fukse, což bylo adaptováno i dokonce střihem a vším možným. Jedním z takovýchto prvků je rozhodně viditelný střih, který použije momentální poslední záběr v jiném prostředí a čase a hned ten na to navazující v jiném prostředí a čase ale s hlavní postavou nehybnou na stejném místě. Což bylo použito i ve Fuksově knize tak, že skoro každá kapitola končí první půlkou věty a ta nová kapitola začíná tou druhou půlkou. Dalším prvkem je prostitutka, za kterou dochází pan Karl Kopfrkingl, která se samozřejmě vyskytuje i v knize hlavně kvůli tomu, že Ladislav Fuks byl homosexuál, ale v 67/8, v takovémto režimu to samozřejmě nechtěl dát najevo a tak používal tyto prvky, aby tím zamaskoval a zatajil jeho homosexualitu, což bylo samosebou adaptováno i později do filmu Herze a taky i vyobrazeno úvodními titulky, které mají výstřižky ženských těl. Teď trocha vyjádření k samotnému natáčení a použití kamery u kterého bych nemohla zapomenout říct použití širokoúhlého objektivu, který samozřejmě následně dělá velice zkreslené (disorted) obličeje a to i použití zkreslujících odrazů, jako npř. baňky. Kameraman i následně zachycoval všechny možné detaily jako od hada, očí zvířat a obrazů, až po stíny či detaily lidského obličeje a doplňků, což nás přesměruje na další téma a to je zachycení jednotlivých prvků. Zachycení zvířat v ZOO detailovitě má znázorňovat veškeré podobizny viděny v panu Kopfrkinglovi, a to nejen zvířata v ZOO, které zachycovaly hlavně tedy jeho rysy. Zachycení npř. obrazů v rychlém provedení dodává jakési napětí v dané scéně, které je zachycené pomocí rapidmontáží. Zpět k těm zvířatům. Začátek, nacházející se v ZOO a ten fakt, že se i v samotné ZOO potkali není pouhou náhodou, protože zvířata neumí a nemohou vyjádřit svoji potřebu či názor, stejně jako postavy ve filmu, cožnás vede i k dalšímu důvodu užití zvířat a to tedy zvířecích jmen pro spolupracovníky v krematoriu kvůli tomuto stejnému faktu. Ke konci, ve všech tří konečných scénách jsou použity všechny prvky, které byly za celý film použity. Pan Kopfrkingl byl celkem nevinným psychopatem, až do té doby, kdy nastal nacistický režim, který umožnil doopravdy všem psychopatům, kteří byli nevinní, zabíjet a to i samozřejmě jemu. Následně, po tom, co byl Kopfrkingl zmanipulován do nacistické strany, udal celé celičké krematorium až do jednoho a to i jeho přátele a to vše během jedné noci, což ho už následovně zbavilo titulu nevinného psychopata. Též je tam i zobrazeno, jak jdou pro ním udané osoby do krematoria a proti nim jde žena s dlouhými černými vlasy přímo čelem ke Kopfrkinglovi a můžeme si všimnout, že ve snímku není zobrazena poprvé. Je to totiž jeho svědomí, které on neposlechl a proto jde proti tomuto všemu, co on udělal. Kdykoliv tuto slečnu vidí, nemá zrovna nejlepší pocit a jednoduše mu to dokáže zkazit náladu. Jakých dvou postav si můžeme během filmu všimnou, jsou pán a paní, kteří působí jaksi komicky a vtipně. Vidíme je často kdekoliv je Kopfrkingl a dle mého jsou tu umístěny na odlehčení, protože pouhá Kopfrkinglova atmosféra není tolikrát příjemná. Jednou z posledních věcí, kterou nelze přehlédnout je jeho hřebínek a jak ním češe mrtvoly a pak následně sebe. To stejné udělal i jeho manželce a pak i nadále synovi, což zřejmě vypovídá o jejich osudu. Nebo npř. jeho velmi nenápadná mluva, vypovídající o osudu „což abych tě pověsil mezi ty anděle”. Situace s krví je jasná a znovu vypovídající o hlavním tématu tohoto snímku a to je, že chodí na krev jen, aby zjistil zda má německou krev. Poslední z bodů je jeho mluva a to, že celý snímek se točí pouze kolem něho, čemuž všechny již zmíněné prvky vypovídají, všichni jsou tiší, zkreslený obraz apod. Jediný, kdo má často slovo je Kopfrkingl.

24.7.2023 Cillian Murphy, jak vidím, dokáže fascinovat odlišnými postavami. I když jsem si jeho nejnovějšího Oppenheimera až tak neoblíbila, jako tento skvost, musím uznat, že v obou snímcích ho propojuje jeho fenomenální herecká dovednost. V Oppenheimerovi dokázal portrétovat fenomenálně atomového fyzika, natož ve snímku Snídaně na Plutu, dokázal ztvárnit roli transgender ženy v rodiné, genderové a sexuální krizi. Tato pointa mě rovněž vede k faktu, že roli „Kitten” nehrála transgender herečka, ale cisgender Cillian Murphy. Transgender či jakkoliv genderqueer postavy by měli hrát herci, kteří mají jakési zkušenosti s genderqueerness či (nejlépe) jsou genderqueer stejným způsobem, jako postava. Je to něco, co za prvé dokáže vylepšit samotný snímek a za druhé následně není neuctivé vůči transgender lidem. Ale speciálně v této situaci si myslím, že vybrání herce tomu vůbec neuškodilo. Drželo se to jakési narativní linie a linie respektu vůči transgender ženám a dokonce samotný Murphy dokázal genderqueerness portrétovat dokonale.  Je to snímek, který se pomocí jednoduchého narativu o hledání matky, potýká s tématy jako je právě ta transgenderness (což je vlastně takovým klíčovým tématem celého filmu), následně starší muži a důvod, proč jsou pro Kitten přitažliví/proč Kitten vyhledává pozornost starších mužů, což nás dostává k ohrožení, kterými si prochází a následně i velkým tématem, které se nám propojuje s tím předešlým, ulice. Vše nám propojují sedmdesátá léta v Irsku, Anglii a oblastí tohoto území Spojeného království. To i poukazuje na zdejší politické děje a následné lehké vložení jiných paralelních stran (přátel Kitten), které se s tímto též potýkají. Exploruje to primárně tedy život samotné Kitten, která skončí takto mladistvá výstrahám ulice a potýká se s každodenním životem mladé „prostitutky”. Mezi vším tímto se i snaží najít pravou lásku (nejen její matku), kterou samozřejmě nenajde (to platí pro obě pointy), ale zaměřujeme se tu na právě tu exploraci. Kitten dělá vše pro pravou lásku a tak vlítne do náruče jakémukoliv starému muži, který ji jen klame a tajně ji využívá. Ona je ale chytrá a ze všech situací se dokáže vyprostit.  Začátek a konec mají ptačí perspektivu (dokonce i s „mluvícími” ptáky), což už, samozřejmě, nám vede mezi nimi jasnou paralelu, když je nájezd na samotný začátek a následně i konec naprosto stejný. Konec je něco, co mluví za celý film a jeho atmosféru spolu s city. Prolnutí Kitten a její matky je něco okouzlujícího. Každá z nich si našla svoji cestu a Kitten se s tím vypořádala.

29.6.2023 Můžeme pozorovat, jak několik postav, které jsou lehce inspirovány ikonami němé éry, mají jejich vzestup a zlatý věk a pak i následný trpící pád. Film nejvíce poukazuje na nástup zvuku v Hollywoodu, což znamená, že naším prvním aktem, expozicí, bude před. Přesněji rok před nástupem zvuku. Oslavující slávu a jejich zlatou éru, která je zapříčiněná němým filmem, netušící, že za rok, 1927, k nim v Americe nastoupí film zvukový, kvůli kterému bude mít většina herců nehorázný úpad. Je důležité znát alespoň jakousi kostru filmových počátků (tady v tomto případě němé éry/zvukové éry a jejich přechodu v Hollywoodu), aby si jedinec mohl odvodit dané situace, předurčit, co se stane, či nejhlavněji, pochopit je. Celý začátek, hlavně před zvukovým filmem, měl bohatou mizanscénu, co se týče již zmiňované oslavy.A když říkám bohatou, tak myslím naprosto bohaté a „on-point” kulisy, obrovský kompars apod. Vlastně ona ta mizanscéna byla celkově „on-point” po celý film. Byla naprosto detailní, přesná, spektakulární a výrazná. Každá kulisa obsahovala vše, co bylo potřeba a co by upoutalo diváka, každý kostým byl osobitý a extravagantní, architektura byla přesná době a dokonce i modely aut apod. Povedlo se tu nehorázně vystihnout přelom 20. a 30. let ve filmovém Hollywoodu, plném večírků, drog, bolesti a jazzu. Co se týče vystihnutí, nesměly chybět obrovské večírky, plné erotických dění, výrazných kostýmů a jazzové hudby, což v Hollywoodu chybět nemohlo. Ale jelikož Hollywood byl proslulý jako „špinavé město”, kromě výrazných erotických motivů nemohly chybět ani drogy, hodně drog, alkohol a ten fakt, že se herečky nechovají přívětivě danému studiu. Hezky to vystihlo, jak zvukový film byl pro většinu herců magie a nejlepší éra, která kdy byla. Nebyla až natolik rozsáhlá toxicita, ale s nástupem zvuku se to vše změnilo. Obrovská studia (npř. MGM) začala doslova toxicitou žít. Zvuk byl úpadem několika herců a i obrovským neštěstím, které potkali. Studia si zakládala na větším perfekcionismu, jelikož snímání mikrofonů nebylo ještě tak rozsáhlé a to i na chování herců a hereček. V tomto případě, když se (kvůli zvukovým filmům) přestalo líbit chování Nellie obecenstvu, Kinoscope zakazoval Nellie se takto chovat, aby měli nadále úspěch. Pro ni to ale byla bolest samozřejmě. Nebo když byla viděna s queer postavou tohoto filmu, Lady Fay, byly v novinách hned prohlášeny za queer vztah, což v tu dobu nebylo akceptované, takže (jelikož tomu tak ani nebylo) muselo studio zasáhnout. Některým ta jejich éra ale definitivně skončila a tak pod pocitem melancholie spáchali sebevraždu. Afroameričaní samozřejmě taky nebyli akceptováni. I když byli čím víc slavní, museli poslechnout každou kapku studia a v tomto případě, co se týče afroameričanů v tomto snímku, někdy bylo lepší méně, než více. Chtěla bych podotknout, že vystavění povah postav bylo naprosto atraktivní a neobyčejné. Každá postava upoutala a dokonce i neočekávaný MacKay. Když se film zhltal do sebe a začal být chvilkou takový pustý a prázdný, objevila se scéna MacKaye a něco naprosto nového, co nás hnedka nakopne. Bylo to něco tak ohromujícího. Celá scéna, v čele s tímto psychopatem, nás vtáhla do filmu, jakoby jsme Bunkrem procházeli my sami. Tento třetí akt nám pak rozfunkčí celý konec, který je síla a smutek. Definitivní konec pak obsahuje „peaky” kinematografie a historii v reálné kostce spolu s barvičkami, což dle mého vyznačuje, že následně přichází barvy. Ještě bych se chtěla vyjádřit k návaznosti různých scén. Kdykoliv se tu objevila melancholická, naprosto nechutně divná, či úplně srdce-zlomující  scéná, pak následovala zábavná jazz scéna, či nějaká komická. Takže toto prolínání dvou odlišných typů scén filmu dodávalo naprostou komičnost. Též se tu vyskytovaly různé scény finálních produktů scén, které vypadaly jako zmodernizované záběry  z 20. let na celuloid. Nesměly chybět ani útržky z novin, které popisovaly bizáry a dění ve filmové Hollywoodské kultuře no a samozřejmě i „archivní záběry” z různých filmů, tedy objevující se hlavně na definitivním konci. Vše toto bylo sestříháno návazně tak, že to působilo jako ten vřelý vzestup a pád. Je to film, který člověk musí pocítit na vlastní kůži a celá atmosféra kabaretního filmového Hollywoodu 20. let se k němu dostane