Ririi Šušu no subete

Na to, ze mam rad japonske filmy, mal film Ririi Shushu No Subete prilis rozkolisany dej, v ktorom sa dialo strasne malo. To, ze to bola cervena knihovna mi nijak nevadilo, len tempo bolo take kadejake, niekedy doslova uspavajuce a muselsom sa veru poriadne premahat, abych to dopozeral do konca. Navnadeny som bol predchadzajucim filmom Love Letter 1995 : 30 % (31.03.2020)

Lily Chou-Chou je zpěvačka (imaginární, ve skutečnosti zpívá Salyu), velmi oblíbená mezi mladými, kteří vytvořili jakýsi kult. Prostřednictvím fanklubového diskuzního fóra se setkávají ve virtualním světě a sdělují si svoje poznatky a názory nejen na Lily, ale i na život obecně. To je ovšem jen menší část filmu; jde mnohem víc o skupinu náctiletých/studentů a to, jak žijí, dospívají a mění se. S tím, že shodou okolností pár z nich Lily poslouchá (a jiní poslouchají zase něco jiného). Můj problém byl, že jsem se v ději a postavách občas ztrácel a nechápal "kdo, co, proč", "proč je tenhle najednou zlý, když byl předtím hodný?" a "oni jsou kamarádi nebo ne? Znali se už dřív?". Možná že až se na to podívám podruhé, už tomu budu více rozumět. A jaký že to je film? Velmi, velmi dobrý. Režie je nápaditá, hudba moc příjemná na poslech. Ale proč si myslím, že film má šanci se stát kultovní, je příběh. Dobře vymyšlený a citlivý, odhaluje mnoho z pocitů a snů mladých, kteří se s ním mohou ztotožnit. 85 % (24.03.2006)

Popravdě řečeno mi přišlo japonské (místy syrově realistické, místy poetické) drama Riri Shushu no subete zdlouhavé a v některých momentech docela nudné. Jedním dechem však dodávám, že z něj (snad i díky hudbě Clauda Debussyho a japonské zpěvačky Salyu) vyzařuje jakési magické kouzlo, které vás k němu táhne jako k magnetu. ~ Dvě a půl hodiny dlouhý snímek mapuje tři roky v životě několika japonských středoškoláků nacházejících se v prostředí šikany a rostoucí kriminality v této věkové skupině a zároveň osobnostně i citově zmatených v období jejich vlastního dospívání. Spojuje je také obdiv k imaginární zpěvačce Lily Chou Chou (únik z reality ? naděje ? …) ~ Snímek se vymyká nejen tematicky, ale i svojí specifickou formou. Po celou stopáž se uprostřed obrazovky za zvuku úderů do klávesnice objevují příspěvky přispěvatelů do diskusního fóra o již zmíněném jejich imaginárním hudebním kultu. Také vizuálně je film v některých momentech podmanivý a bezkonkurenční (viz zelenou rýžového pole), jindy je však kamera zbytečně roztěkaná a dokumentární. ~ Do hlubší analýzy se raději pouštět nebudu i z důvodu, že jsem film zřejmě plně nedocenil (pro jeho složitou strukturu, nechronologické vyprávění a snad i jinou mentalitu). Jedno je však jisté: po skončení by se měla dostavit katarze. Jsem přesvědčený, že na asijského recipienta snímek mohl zapůsobit silněji, pro toho evropského doporučuji minimálně druhé zhlédnutí. Já do něj však už nepůjdu. (19.02.2012)

Na film jsem se musel podívat podruhé, protože napoprvé jsem měl v postavách, jménech a časové posloupnosti pěkný guláš. Ale obě shlédnutí mě moc bavila: i když je téma šikany a ponižování velmi závažné, je uchopené dostatečně citlivě na to, aby divák alespoň trochu chápal obě strany. Hlavní devízou je ale zpracování: kamera střídající dlouhé lyrické záběry krajiny s rozklepanými detaily domácího videa a hudba kombinující Debussyho a písně imaginární zpěvačky Lily Chou-Chou dodávají snímku neopakovatelnou atmosféru. (27.12.2011)

Obrazově hezké, ale po delší době to už nudilo a nemoh jsem se dočkat konce. Tak to prostě je. No a ti mladí, to jsem fakt nepochopil, co to z nich roste. Ale ještě víc jsem nepochopil, jak někdo může tak moc žrát nějakou zpěvačku, že jse schopen toho všeho, co se tam odehrálo. A ty příspěvky psané v ději klávesnicí mi připadaly naprosto nesmyslné a o ničem. No shrnuto: moc jsem se u toho nebavil. Fakt ne. No smůla. Hm, moje. :-( (07.06.2006)