Dobrodružství

Výjevy ze zpustlých životů v úmorné avantýře těžce exaltované pipiny a unylého donchuána, za nesourodých blábolů k netušeným hnutím mysli v přeexponovaných pózách, jsem navzdory pečlivě promyšleným obrazovým kompozicím (až na lajdácký skript) byla dohnána k syndromu neklidných nohou, což se mi stává tak u jednoho filmu z tisíce a nikomu, krom poroty v Cannes 60´ a redakci časopisu Empire, to nepřeju. (06.07.2015)

Antonioni má dokonale jasno v tom, čo urobí a ako to urobí. Anna, Sandrova milenka a Claudiina priateľka sa stratí na mieste, ktoré úkryt neponúka. Zreteľne sa tu črtá metafora toho, že Anna sa stratila "sama v sebe", v kunderovskej "neznesiteľnej ľahkosti bytia". Postupne sa objavujú indície, že Anna bola videná na rôznych miestach, takže sa Sandro a Claudia vydávajú hľadať ju. V skutočnosti len idú "v jej stopách", strácajú sa sami v sebe. Prechádzajú priam mytologickým prostredím Lekárne, obchodu s farbami, v kostolnej veži obdivujú scénografické kvality okolitého mesta ("fasády") a komunikujú prostredníctvom zvonov, hoci si rozhodne majú čo povedať, dostávajú sa na "hluché miesto", do dediny s mŕtvolným tichom, divnou ozvenou a strašidelnou metafyzickou architektúrou, na samom konci sa ocitajú "na šikmej ploche", ktorou je stanica autobusov s klesajúcim terénom. Toto všetko pochopiteľne nie je žiadna zábava, no zábava tu rozhodne nebola cieľom. Vlastne si momentálne nedokážem vybaviť jediný umelecky skutočne hodnotný film, ktorý by ma pobavil, tak ako trebárs Burial Ground alebo Evil Dead. Tí kolegovia, ktorí sa orientovali výlučne podľa názvu a evidentne čakali Indianu Jonesa riešiaceho záhadu megalitov na Veľkonočnom ostrove si svoje sklamanie zaslúžia. Antonioni mal na mysli avantúru, románik, a aj to so silným ironickým odstupom. Road movie, ma molto strano. (25.02.2009)

Nejnevděčnější film, co znám.... A přitom tak krásný, mému vnímání nesmírně blízký. Důležitá otázka, čemu věnovat pozornost, může zapříčinit nejedno rozčarování, vlivný mystifikátor Michelangelo Antonioni často jen odvádí určenou pozornost do slepé uličky. Pokud bude divák chtít návrat zajímavé Ley Massari či (ještě hůře) zjistit, proč zmizela, tak zůstane na konci nutně zmaten a rozčarován. Zradou, je, že postavy Sandra a Claudie jsou dlouhou dobu poměrně málo čitelné. Po zmizení Anny je to zvláštní cesta, která nemůže mít konce. O co jde? Vlastně o pouhé jemné náznaky, trápení zdánlivě bez příčiny a mlčení pro mnohé čistě ze vzdoru. Podle mého je však utrpení Antonioniho postav neskutečně drásavé a nepotřebuje jediné slzy či výčitek. Při vědomí, že Sando a Claudie všechno mají a obklopeni jsou vším, můžou už jedině ztratit, nikdy získat. Proto je na místě se ptát, koho vlastně litovat. Či opačně, jestli mají tyto postavy vůbec morální právo se trápit ve světě, který zažívá tolik masovějšího utrpení (osobně mám pro jejich trápení maximální pochopení, je to však čistě o postoji k životu). Jejich bolest je zlepšením situace neléčitelná, není náhodou tím pádem obecně odsouzení hodná? Jen nečekejte odpovědi na žádnou z otázek. Antonioni v zásadě neodpovídá, právě proto ho mám rád... (14.06.2010)

Divácky velmi přístupný film, který ukazuje prázdnotu blahobytu ve vyšší společnosti. Film pomalu plyne v nádherných černobílých obrazech ať už v exteriérech nebo interiérech. Děj vlastně ani není tak důležitý, v podstatě je to skoro bezdějový film, a přesto se Antonionimu podařil bravurní kousek, a to udržet divákovu pozornost po celých téměř 150 minut,což je obdivuhodné. (17.03.2009)

Vrcholné Antonioniho dílo, jež pokládám za stěžejní bod jeho legendární tetralogie citů a v mnoha ohledech také za jeho nejzásadnější a nejvíce strhující film (přesto, že status kultovní a rovněž nejpřístupnější si většinově vydobyla a dodnes úspěšně drží - zaslouženě - jeho pozdější Zvětšenina), a to i navzdory pomalému tempu, narativní nesoudržnosti i iracionálním proměnám charakterů postav (Sandro se znenadání začne ve vztahu k Anně chovat jako svině - Claudia přebírá úlohu Anny - hledají ještě vůbec Annu?). Antonioni v paralele k Felliniho Sladkému životu vypráví de facto o identických věcech (vnitřní vyprahlost a amorální počínání vyšší společnosti a úloha jedince v jejich budování), jen s tím rozdílem, že na rozdíl od Felliniho se nebojí ponořit se z pozice komentátora do aktivního pohledu přímého účastníka citového dění, jež se pro Antonioniho napříč celou jeho tvorbou stává jakýmsi poznávacím znakem specifickým pro poetiku jeho vyprávění. Monica Vitti a Gabrielle Ferzetti v Dobrodružství hrají nejvyšší ligu svých kariér. Jestli nějaké snímky položily základy modernistického přístupu k filmové řeči, pak je Dobrodružství rozhodně mezi nimi. (05.10.2023)