leafroller

Spíše romantická než bláznivá komedie s vyumělkovanou zápletkou i dějem. Popravdě řečeno jsem jí dal 50% jen proto, abych o ní mohl napsat. Největším přínosem pro film jsou totiž protějšky hlavních hrdinů. A myslím, že nebýt pana Efrona, který si jistě vymohl přední pozici v castingu, staly by se tyto holky jasnými favoritkami a tahouny celého filmu. Na rozdíl od mužské dvojice, která staví na teenagerských vtipech 30 letých hrdinů (WTF?), je totiž ta holčičí stoprocentně uvěřitelná a nadmíru přirozená. A ruku na srdce, komedií s chlapečky jsou mraky, ale filmů s normální holčičí partou je po čertech málo.

Přes veškerou snahu přivést pana Holmese do současnosti narážejí tvůrci na jistou středověkost jednotlivých případů. Ta se projevuje někde hůř a někde lépe. No a mě, jako milovníka pana Poirota, tedy zaujala necelá čtvrtina zhlédnutých dílů. Ostatní je sice koukatelné, ale všeobecné nadšení z tohoto zpracování opravdu nesdílím. Navíc tím, jak řídne intenzita detektivky, stává se ze série už skutečný seriál se vším všudy. Takže místo, abychom řešili zajímavé případy, řešíme svatby, dětičky a ostatní nechutnosti. Navíc u poslední série je už potřeba vědět, co se stalo dříve.....prostě seroš. Je to škoda.

Detektivní seriál (a moje první setkání s panem Brosnanem), který se stejně jako mnoho jiných (Moonlighting, Ally McBeal, atd.) postupem času přeměnil ze zajímavého na romantický. Čert ví, proč se to stane 9 z 10 seriálů. Ale tvůrcům asi připadá oblast mezilidských vztahů nevyčerpatelná. Jenže co na to divák?

Zkušená a profesionální řemeslná práce nemůže zakrýt nepřehlédnutelnou řídkost scénáře. Ten film je prostě o ničem a v závěru už jsem se jen modlil, abych tu scénu z letadla neviděl potřetí. Chápu, že najít dnes materiál pro film je těžší než v roce 1980, ale tohle mi přišlo opravdu za každou cenu. Nicméně jednou se to rozhodně vidět dá a letos jsem už viděl daleko horší věci. A to je 17. ledna.

Velmi originální a tím pádem i unikátní projekt vycházející hvězdy českého filmu pana Mádla, kterého tímto srdečně zdravím. Pan Mádl začíná být - podobně jako třeba pan Roden - zárukou kvality a kdykoli vidím jeho jméno, tak se začínám těšit. Ale k filmu samotnému: originální forma vyprávění, škola kamery i střihu a vynikající hlavní hrdinové, kteří nám mj. připomínají, že jedenáctileté dítě už dost normálně uvažuje a je třeba s ním podle toho jednat. Jako třešničku na dortu vyzdvihuji krátkou scénu s domácím násilím, které téma je v naší kinematografii zatím dost tabu, i když ve skutečném životě představuje nepředstavitelný problém. Za mě 100% a kdyby šlo víc, dám víc.

O alkoholismu. O workoholismu. O tom, že když jste v něčem dobří, nemusí to znamenat, že se na to hodíte. O tom, že sexuální násilí je dnes v podstatě běžné. O tom, že mít dítě neznamená ho jen porodit. Úchvatný výkon paní Beckinsale bohužel nemohl vyrovnat nudu a průhlednost scénáře a to i navzdory jeho pravdivému základu. Více než o samotném procesu je to film o hledání sama sebe. A přestože se asi většině diváků bude zdát konec filmu logický, já bych rozhodně hlasoval pro tu druhou variantu. To jsem celý já.

Nejde zde ani tak o pokračování jako spíše o jakýsi epilog a je znát, že si autoři dali záležet nejen na uchování atmosféry, ale i na realistickém zpracování vývoje osudů jednotlivých postav. Bohužel první film byl především o heroinu a proto jsem ho i zbožňoval. Tento modus operandi ve dvojce citelně chybí a to i navzdory kilogramům kokainu, které se v něm vyšňupají. Nutno také poznamenat, že bez znalosti prvního filmu se nejspíš nebudete bavit vůbec. A tu máme mojí 20% námitku: Proč je ve filmu, který nelze vidět bez znalosti předchozího dílu, tolik retrospektiv? Retrospektiv, díky kterým se stopáž blíží ke dvěma hodinám, což rozhodně není k dobru. Bez nich to mohla být podobná jízda jako v jedničce. Až na ten herák.

Představte si, že stojíte v koloně, protože jedete s celou rodinou na zápas vašeho oblíbeného fotbalového klubu. Damašek je v tomto období dost horký a kolona jakoby se nechtěla ani hnout. Oknem auta sledujete hosty nedaleké čajovny. Když tu náhle zničeho nic se ozve ohlušující výbuch, s vaším autem to zatřese a vše zahalí oblak prachu. Bomba shozená americkým dronem opět neminula cíl. Desítky raněných a mrtvých, pláč dětí, zoufalství dospělých. Pořádkové služby organizují záchranné práce a posléze i úklid sutin. A život jde dál. A teď ten samý scénář převeďte na území USA. Co dostanete? Hysterii, zděšení a filmovou masturbaci na téma "kdo nám takto škodí, je na pornu závislý náboženský fanatik a psychopat". Žádná sebereflexe, žádná sebekritika. Zoufalý a srdcervoucí křečovitý hon, který končí vítěznou akcí 40 po zuby ozbrojených vojáků proti jednomu raněnému ubožákovi. Velké vítězství. Patetické proslovy. To je Amerika!!!

"Projelo to mým tělem jako vlna. Veškerý pocit smutku, utrpení nebo viny beze stopy zmizel." Pro mě naprosté zjevení, které mi velmi důrazným způsobem připomnělo, že i já - ač je to k nevíře - jsem býval také mladý. A i když jsem se na rozdíl od hlavního hrdiny nedostal na samé dno, dokázal jsem se s ním v mnohém ztotožnit. Vybavily se mi dokonce i některé dávno zapomenuté pocity. To a fenomenální výkon pana DiCapria rozhodly o vysokém hodnocení. Film není pro každého (stejně jako třeba Candy) a jsem přesvědčen, že výše hodnocení bude u mnohých ovlivněna vlastní zkušeností.

Waiting určitě patří do TOP10 mých nejoblíbenějších filmů. Trochu huličský snímek nabitý herci, charaktery i ostrým humorem sice není pro každého, ale jednoznačně se vymyká běžné produkci. Žádné citečky, žádné prodlevy, super jízda a dokonalý dabing. A nakonec.... o čem by ten život byl, kdyby si heteráci nemohli vzájemně ukazovat svoje péra.