Petus

Vykoupení je pro mě něco jako láska, není to jen povrchní zamilovanost, která po chvíli vyprchá, ale skutečná láska, která časem sílí a s každým novým pohledem nás utvrzuje v tom, že TO JE ONO. Vykoupení pro mě není filmem, u kterého obdivuju dokonalost jeho zpracování (preciznost režie, kamery nebo střihu), pro mě je tenhle film o pocitu. O pocitu, který ve mně vyvolává pohled na osud dvou chlapů, se kterýma bych šla kamkoli by mě zavedli a ještě k tomu ochotně a ráda. Tenhle film si pustím vždycky, když se cítím mizerně nebo smutně, zkrátka kdykoli mám pocit, že potřebuju trochu povzbudit a pohladit po duši, a po jeho shlédnutí vždycky jen omámeně sedím, na tváři melancholický úsměv, v hlavě příjemně prázdno, vlhko v koutcích očí a na tvářích a u srdce tak příjemný hřejivý pocit, který mi říká, že to všechno není vlastně tak úplně na h… Tohle pro mě znamená Vykoupení. A na to je jakýkoli počet hvězdiček prostě málo.

Takhle vypadá krása – oduševněle a působivě, čistě a hluboce. Film, který je tak křehký jako ženská duše a zároveň stejně silný. Film, který skládá poctu všem ženám bez rozdílu. Jejich síle a houževnosti, kterými disponují. Stejně jako hlavní hrdinka Manuela, která musí po prožité tragédii sebrat veškerou svou sílu a odvahu, vyškrábat se znovu nohy a čelit nepřízni osudu. Postavit se své minulosti i budoucnosti, podívat se jim zpříma do očí a zároveň najít něco, pro co stojí za to zase žít. Právě ona (ostatně jako všechny hlavní hrdinky – mimochodem všechny fantastické a fantasticky zahrané) dokazuje, jakou sílu v sobě žena má, když opravdu miluje, lhostejno zda své dítě, manžela, milence, milenku či přítelkyni. Že je úplně jedno, kdo jste a co nebo koho milujete – ten cit je naším hnacím motorem, naším motivem i cílem, naším počátkem i koncem. Určuje naše činy a naše touhy. Prostupuje celým naším životem, který se s nikým nemazlí a který má pro každého nachystáno pár pořádných kopanců a zároveň nám dává sílu přijmout je a znovu se zvednout. Z Vše o mé matce dýchá nejen neuvěřitelná síla, ale taky odhodlání a nezlomná naděje, že bude líp. A že všechno zlé bude (dřív nebo později) k něčemu dobré.

Legendární western Sergia Leoneho s ještě legendárnější hudbou Enia Moricconeho je aboslutním klenotem mojí filmové sbírky. Už úvodní skoro 15 minutová scéna čekání na příjezd vlaku je naprosto brilantním důkazem Leoneho režisérského mistrovství. Ačkoli v této scéně nezazní ani tón hudby a až na pár slůvek se jedná o němou scénu doprovázenou pouze zvuky, které umí zabrnkat na nervy, její napětí na diváka skrze plátno přímo sálá. A když Moriccone poprvé uhodí do strun elektrické kytary, která spustí Harmonikovu píseň smrti, člověk téměř zalapá po dechu. Leone však laťku nastavenou úvodní scénou neopustil po zbytek filmu. Téměř o každé scéně se dá říci, že je dokonalá, a to po všech stránkách – kamera, zvuk, hudba, režie, scénář (kultovní hlášky), herecké výkony. Leone si dává na čas, každou scénu si stoprocentně vychutná, vyhraje si s ní do nejmenších podrobností a využije ji k vygradování děje jen, aby se o to lépe připravil na nevyhnutelný a grandiózní závěr. Příběh mstitele Harmoniky, který jde neomylně za svou pomstou (všimněte si jak Harmonika do každé scény téměř doslova vpluje, pro takové momenty člověk oceňuje mistrovství režisérů a kameramanů), jehož charismaticky elektrizující provedení jakoby zcela souznělo s jeho harmonikou, vdovy Jill, kterou CC ztvárnila s neuvěřitelnou dávkou sex-appealu, Cheynnea, bandity se zlatým srdcem, pana „vláčka“ „slimáka“ Mortona, který si sní svůj nesplnitelný sen o moři a nakonec Franka, ve kterém Henry Fonda ztvárnil dle mého jednu z nejlepších postav své kariéry (Frankův oční souboj s Harmonikou v závěrečné duelové scéně je něco, nač divák dlouho po skončení filmu zkrátka nemůže zapomenout), je dílo, které přetrvalo již 40 let a stalo se legendou nejen pro fanoušky westernů. A Moricconeho hudba se stala mezníkem filmové hudby vůbec. Co dodat, můj neoblíbenější film, nejoblíbenější soundtrack a taky nejlepší film, co znám. 5* je zatraceně málo.